ZPRÁVY

Rusko bylo před Putinem v troskách, bude i po něm?

Před nástupem Putina k moci bylo v matičce Rusi dost zle. Věčně opilý Jelcin přihlížel zdivočelé privatizaci, při které se přesunulo obrovské bohatství do rukou hrstky oligarchů. S Putinem přišel řád pevné ruky. Rusové v něm viděli naději na zlepšení poměrů. Mnoho pozitivního toho zatím nezažili, namísto očekávané demokracie se po pádu bolševického režimu dostavil chaos.   

O tom, že je Rusko v troskách přesvědčuje čtenáře Alexandr Solženicyn ve stejnojmenné knize popisující stav země po rozpadu Sovětského svazu. Solženicyn je soucitný a rozhořčuje se nad poměry, ve kterých žije velká část Rusů. Překvapivě však tento muž, který strávil 8 let v gulagu a otevřel západu oči ohledně systému těchto táborů, sám není schopný rozlišit mezi negativními souvisejícími projevy a podstatnými mechanismy  fungování společnosti.

Solženicyn je zahleděný do vize všeobjímajícího Ruska. Je kouzelný, na jedné straně odsuzuje komunismus, na druhé hluboce lituje rozpadu Sovětského svazu, tedy pro něj spíš Ruska. Je prorokem velkého Ruska. Naříká nad tím, jak se špatně se daří Rusům žijícím na území nových států. Rozhořčuje se nad nemoudrostí Ukrajiny, která se vydala cestou samostatnosti, byť v minulosti se podle Solženicyna dobrovolně a ráda připojila k Rusku. Je ochotný tolerovat samostatnost států jako Česko, protože přece jen právně nebylo součástí svazu.

Obecně Solženicyn nemá problém interpretovat dějiny způsobem, který vždy staví Rusy do role geroje, bez ohledu na historická fakta. Budoucnost vidí ve sjednocení všech Rusů. Nikoliv však pod vládou pevné ruky carovi, ale na bázi zemstev, tj. místní samosprávy a za ideál považuje takové uspořádání země, které se bude vytvářet zezdola nahoru. Odvolává se přitom na dávné ruské tradice a připomíná, že tato zemstva existovala v Rusku už v 16. století.

V Rusku ovšem existovala také méně lidumilná tradice, a to neomezeně vládnoucích tyranských carů, nejvýrazněji reprezentovaných Ivanem Hrozným. Ruský spisovatel Vladimír Sorokin v knize Den opričníka rýsuje pesimistickou budoucnost Ruska. Autor se inspiroval obdobím vlády tohoto krutého cara a jeho družiny zvané opričnina. Z toho, že Sorokin umístil děj do roku 2027, je patrné, že považuje hrozbu nástupu neomezeně vládnoucího diktátora za možnost, která Rusku reálně hrozí. Nejmodernější technologie jsou zde spojeny se způsoby vyjadřování a jednání 16. století v celkově velmi drsném obrazu. V zemi neomezeně vládne Gosudar, pořádek pomáhá udržovat družina opričníků. Čína je jedinou zemí, s kterou Rusko udržuje jakési vztahy:

„Kolik zloby v sobě nahromadili tihle páni Evropané! Desítky let náš plyn jen vysávali a vůbec nepřemýšleli o tom, kolik úsilí na jeho dobývání musel vynaložit náš pracovitý lid. To je mi ale novinka: V Nice je zase chladno! Nezbude vám zkrátka, vážené panstvo, než párkrát v týdnu ten váš fois gras jen studený požívati. Bon appetite! Ukázalo se, že dokonce Čína je moudřejší.“

Žádné zbytečné svobody se nepěstují a kdo se znelíbí, je jednoduše a bez zbytečných cavyků odstraněn: „Nejedna hlava za těch šestnáct let padla na popravišti vedle zdi kremelské, nejeden vlak odvážel za Ural krkavce a jejich rodiny, nejeden červený kohout kokrhal za úsvitu v dědičných usedlostech, nejeden vojvoda prděl na kůlu v Tajné kanceláři, nejeden varovný dopis padl do schránky Slova a Díla na Ljublance, nejednoho buřiče a klidu rušitele topili jsme v řece v Moskvě.“

Putin shodně se Solženicynem lituje rozpadu Sovětského svazu a sní o sjednocení všech Rusů. Na rozdíl od pacifisty Solženicyna pokud na to přijde, klidně i po zlém. Putin je ukázkovým vzorem pohybu od pokušení pevné ruky, která uspořádá zdivočelé poměry, k pozvolnému přechodu k autoritářskému systému. Rusko bylo nejsvobodnější v 90. letech, jeho svoboda však neměla oporu ve fungujících institucích a změnila se ve volný boj bez pravidel.

Chuck Norris Putin se rozhodl vybudovat prosperující právní stát, který bude mít takovou úroveň demokracie, že už občané ani žádné svobody potřebovat nebudou. Aby nepoškodil Rusy žijící mimo Rusko, zve je do Ruska, tedy včetně území, kde žijí.

Ruský člověk je skromný, chtěl by pořádek a trochu jistot. Pořádek ucítil, Putin ví, že ho nejlépe zajistí, pokud oseká svobody. Pochopil, že prostý člověk by neměl být znepokojován rušivými informacemi. Svobodu slova není možné uplatňovat, jak by si kdo zamanul. Je třeba umlčet nepohodlné hlasy, a ty extrémně otravné novináře (Anna Politkovská) třeba i navždy. Autoritář je úspěšný po určitou dobu, kdy zavádí pořádek. Sám to však nikdy nezvládne, potřebuje se obklopit družinou. A tu musí něčím nakrmit. Později se mu už tento stav zalíbí. A i pokud by ho náhodou časem napadlo uvolnit šrouby, někdo z jeho suity zařídí, aby se tak nestalo. Vždycky však existuje určitá naděje, že nakonec se přece jen se země může vydat cestou, která bude k obyvatelům přívětivější, než bylo předchozí vedení. Přejme Rusům, aby se Sorokinova vize nenaplnila.

Blog autorky naleznete na adrese: http://mariekolarova.blog.idnes.cz