Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 60

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ZPRÁVY

Zveřejněno: 27. 6. 2011 18:09 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Úvahy, názory

Kurdská otázka, co takhle obnovit Osmanskou říši ...

Horský národ perského původu s vlastním jazykem konvertoval na islám v roce 637, islám sunnitské větve, třebaže existují i kurdští šíité a „kacířská“ sekta jazidi . Osmanská politická elita kurdské kmeny udržovala v neustálých tribálních potyčkách, nejen mezi sebou samými, ale naváděla je i do bojů s Arménci a Asyřany, takže v roce 1915 se několik kurdských kmenů podílelo na genocidě Arménů ...

Britové v honbě za ropou vstoupili do Mosulu v 11/1918, ale brzy na svůj slib vytvořit nezávislý kurdský stát zapomněli, zato sevreská mírová smlouva nezapomněla a v 8/1920 Kurdům nadělila samostatný stát s většinou jeho území v Turecku …

Tento stát měl vzniknout jeden rok po ratifikaci smlouvy – smlouva však ratifikována nikdy nebyla , nahradila ji smlouva z Lausanne …

Od té doby Kurdové vedli trvalý ozbrojený boj proti britským "správcům“ , kteří s nimi manipulovali, stejně jako vládci v Bagdádu či v Teheránu – podporovali nezávislost kurdských skupin v sousedních státech, ale v kritickém okamžiku se vždycky proti Kurdům spojili, a to již v roce 1920, kdy Brity ovládaný Bagdád, Teherán a Ankara podepsaly saadabádský pakt o společném boji proti kurdským „ bandám“ …

Britskému letectvu trvalo dva roky(44-45) než bombardováním zpacifikovalo povstání Kurdů na severu Iráku pod vedením „generála“  Mustafy Barzáního, jenž v roce 45 před Brity prchl do Íránu, kde byla v 1/46 se sovětskou podporou vytvořena Autonomní kurdská republika, po jejímž pádu musel Barzání v roce 52 prchnout do Moskvy, odkud byl jako šéf  irácké Demokratické strany Kurdistánu vyslán organizovat separatismus do iráckého Kurdistánu, kde své peshmerge /bojovníky vysílal bojovat proti všem arabským nacionalistickým vládám v Bagdádu, s nimiž všemi ( poslední dohodu uzavřel se Saddámem Husajnem v 3/70)  takticky uzavíral dohody o neútočení, které druhý den obě strany recividně porušovaly …

Saddám v roce 74 nechal povraždit desítky kurdských politiků i s jejich rodinami, včetně exilovaných, a začal plánovaně vysídlovat kurdské vesnice ze severního Iráku, takže v roce 74 Barzání za podpory íránských zpravodajských služeb  obnovil proti Bagdádu ozbrojený boj, třebaže část kurdských politiků, včetně jeho vlastního syna Obeidalláha,vstoupili do Saddámovy vlády (tzv. „legalisté“)  …

Íránský šáh Réza Pahlaví v roce 75 však Kurdy jako vždy zradil, a  6.3.75  v Alžíru podepsal se Saddámem smlouvu  nejen o hranicích na Šatt-al-Arab, ale i o společném boji proti Kurdům, čímž  2.4.75 Barzání musel po obsazení sídla své strany iráckou armádou  spěšně opustit Irák, kde v exilu v US v roce 79 i zemřel (šáh zemřel o rok později) .

Saddám Husajn hodlal s Kurdy kolem ropných polí skoncovat jednou provždy, a jeho brutální masakry kurdských vesnic vyvrcholily v roce 88, kdy nařídil použít proti kurdským vesnicím  bojový nervový plyn, známé je jeho použití proti vesnici Halabdža …

Cestou ze Západu na Východ přibývá chudoby, ale jen k tureckým hranicím : za nimi vládne obstojný blahobyt s kvalitními silnicemi, novými auty a obchody plnými zboží –Turecko/TR vyrábí všechno – od módního oblečení po vrtulníky Apache.

Nepřehlédnutelný je i kult osobnosti, který si Turci vypěstovali : podobizna zakladatele laické Turecké republiky Kemala Atatürka, jenž ve válce s Francií, Itálií a Řeckem vybojoval TR v dnešní územní podobě, kdy do nejmenších detailů politicky napodoboval svého vrstevníka negramotného íránského šáha Pahlavího, visí a shlíží všude  …

Jeho nástupci TR přivedli do NATO a všestranná spolupráce s Washingtonem položila základy tureckého „blahobytu“.

Spolupráce s EU se vyvíjela hůře -TR již desítky let marně žádá o vstup do EU.  Bruselu na TR vadí nejen jeho velikost (po Německu by bylo druhým největším státem EU), ale i  „muslimství“ , a především jeho neřešitelný politický problém zvaný Kurdové …

Postavení Kurdů v TR vystihuje film Velký muž, malá láska, který začíná dramatickou scénou, kdy turecké zásahové komando vtrhne do bytu kurdské rodiny, která v bytě ukrývá zbraně, a v následné přestřelce všechny její příslušníky postřílí – až na pětiletou holčičku, která se stačila schovat za nábytek . Když komando odejde, starý muž, soudce v důchodu, který vše sledoval z protějšího okna, do bytu nahlédne, a objeví v něm vystrašené děvčátko, které si ze soucitu vezme k sobě domů.

Dojemný příběh starého muže a pětiletého dítěte má však  jeden háček – holčička mluví jen kurdsky a starý pán jí nerozumí .

Přestože režisér filmu Handan Ipekci získal na film státní dotaci a poté i uměleckou cenu, úřední byrokracie zakázala film promítat, protože se v něm mluví kurdsky, jazykem, který byl v TR do 8/02 přísně zakázán  …

S takovým zákonem by TR do EU nemohlo, proto tři měsíce před relevantním summitem EU Ankara schválila zákony, které prolomily 80.letá tabu .

Jenže jak dokladuje osud výše zmíněného filmu, jedna věc jsou zákony přijaté na objednávku EU, a druhá věc je zažitá praxe : zákon sice formálně pro EU povoluje výuku kurdštiny na školách, ale nevyučuje se - turečtí školští inspektoři její výuku úspěšně blokují tím, že pro ni nevytvořili osnovy …

Kurdské noviny jsou v novinových stáncích pro jistotu zastrčené v rohu (mnozí kameloti, kteří je prodávali na okatém místě, byli policií brutálně zmláceni) , a ti, kteří si je koupí, je rychle schovají a odnesou domů – na veřejnosti se je nadále bojí číst …

Turecké zákony dodnes zakazují užívání kurdských křestních jmen a oslavu kurdských svátků – na kandidáta pro vstup do EU trochu silná přecitlivělost.

Nejde však o diskriminaci na etnickém základě, pokud se Kurd rozhodne přijmout Atatürkovu představu státního občanství, a přestane o sobě mluvit jako o Kurdovi, má zcela rovné postavení jako každý jiný Turek( celá řada významných podnikatelů jsou Kurdové, v Istanbulu žijí 3 milióny Kurdů, Kurdové jsou běžně předsedové tureckého parlamentu, i prezidentem TR byl etnický Kurd ) …

Ankaře nikdy nešlo o diskriminaci jednotlivce, ale o popření existence kurdské etnické menšiny – Atatürkova republika byla od samého počátku postavena na ideologii jednoho tureckého národa, která 15 miliónů Kurdů až do 90.let bez rozpaků oficiálně prohlašovala za potomky horských Turků …

Tato bezohledná asimilační politika Turecku přinesla 15letou válku s kurdskými aktivisty z PKK (založené Abdulláhem Öcalanem v roce 78) + Vlastenecké strany Kurdistánu, založené jeho bratrem Osmanem Öcalanem /1983-1998/, obě strany sponzorované Moskvou .

Zhruba 25miliónová kurdská komunita na BV ( největší národ bez státu) sice se svým jazykem a kulturou útisk ze strany Ankary, Teheránu, Bagdádu a Damašku přežila, ale jednolitým společenstvím Kurdové nejsou ani politicky, ani kulturně (zejména jim chybí jednotný spisovný jazyk jako spojovací článek, teprve v roce 01 Kurdové v západních zemích vyhlásili „spisovnou“ kurdštinu, která má tři dialekty) …

Jejich vzájemné komunikaci fakticky brání neprostupné hranice na pomezí Arménie,TR, Íránu, Iráku a Sýrie. Mladá kurdská generace se sice hlásí ke svým kurdským kořenům, ale nedělá ji ani potíž „cítit se“ Turky – turečtí Kurdové mají totiž k Turkům rozhodně blíž než ke Kurdům v Iráku či v Sýrii …

Kurdská otázka je složitá zejména proto, že Kurdové žijí v několika blízkovýchodních zemích, takže udělení autonomie jedněm Kurdům by destabilizovalo celý region (který však po celou svoji historii stejně nepoznal nic jiného než destabilizaci), podobně US podpora Kosovské osvobozenecké armádě iniciovala albánskou vzpouru v sousední Makedonii …

Kurdskou komunitu v TR politicky rozštěpil postoj „marxistické“ Vlastenecké strany Kurdistánu, která za finanční podpory Moskvy v roce 83 vyhlásila Ankaře ozbrojený boj za vytvoření samostatného kurdského státu …

Většina kurdských vesnic v jihovýchodní Anatolii se k „partyzánskému“ boji levicových extrémistů s tureckou armádou nepřidala, naopak vytvořila protirevoluční vesnické gardy placené Ankarou, která kurdské vesnice kontroluje rozdmýcháváním kmenových půtek …

Mezi protirevolučními vesnickými gardami a separatisty placenými Moskvou probíhaly ozbrojené srážky až do roku 98, kdy byl „marxista“ Abdullah Öcalan unesen (pravděpodobně izraelským komandem) z Keňi do Ankary (po dlouholetém pobytu v Sýrii z ní byl v roce 98 vypovězen, neuchytil se ani v MOW a v Řecku) , načež se jeho soukmenovci rozprchli do hor na severu Iráku …

Zbraně horským kurdským vesnicím zůstaly, všichni jsou v nich ozbrojeni přinejmenším několika kalašnikovy a desítkami pistolí .

Na místních hřbitovech leží v důsledku „partyzánského“ boje Abdulláha Öcalana přes 50.000 těl kurdské mládeže.

Z této války levičáků s armádou se kurdský venkov dosud nevzpamatoval, protože vznik tureckým státem placených protirevolučních gard kurdské vesnice na věčné časy rozdělil na dvě se nenávidící komunity, třebaže mnohdy rodiny/vesnice neměly na vybranou : tam, kde výzvu turecké armády/“marxistů“ odmítly, byly brutálně šikanovány, z vesnice vystěhovány, ta byla vyrabována a vypálena i s hospodářskými zvířaty …

Tento osud postihl zhruba 3.000 kurdských vesnic, jakého majetkového vyrovnání se jim dostává dnes, kdy TR klepe na brány EU, je pro TR příznačné : restituce majetku, který nebyl vypálen, ale zabrán místními gardisty, se nedočkají.

Ti odvážlivci, kteří se na místních gardistech odvážili vrácení svého majetku požadovat, byli jimi jednoduše zastřeleni, aniž by Ankara cokoliv proti svým loajálním kurdským občanům podnikla ( bývalí majitelé se však vracejí jen zcela výjimečně, protože k návratu musejí mít povolení od policie, které je takřka nemožné si obstarat )  …

Vyhnaní vesničané většinou odcházeli ke svým příbuzným do největšího kurdského města Diyarbakiru, kde se snažili získat byt v paneláku.

I přes nové  „evropské“ zákony represe proti Kurdům nadále probíhají, např. v roce 03 turecký Nejvyšší soud zakázal  největší kurdskou politickou stranu HADEP, která v parlamentních volbách získala 6% hlasů ( prahem ke vstupu do parlamentu je 10%) pro její údajné kontakty se separatistickou  „marxistickou“ Kurdskou stranou pracujících /PKK … Když turecká média nezvykle jednohlasně toto rozhodnutí zkritizovala, kritizující redaktoři skončili ve vězení …

Ústavní soud nezakázal jen stranu samotnou, ale zakázal jakoukoliv politickou činnost na pět let i jejím 50 stranickým funkcionářům, protože prý porušili článek 132 ústavy, který zakazuje vystupovat proti Turecké republice …

Vysoká 10% mez pro vstup politických stran  do parlamentu je spolehlivou hrází proti vstupu kurdských politických stran do této instituce.

Třebaže v tureckém parlamentu zasedá asi stovka etnických Kurdů, nesmějí o sobě hovořit jako o Kurdech, nesmějí vyslovit slova „kurdský problém“ , a již vůbec nesmějí kritizovat armádu za její politický a vojenský útlak Kurdů …

Iráckým Kurdům (půl miliónu jich žije v Bagdádu) stav po roce 91, kdy byli na severu Iráku pod ochranou spojeneckých vojsk, velmi vyhovoval – jejich ekonomická situace se díky finanční pomoci od OSN výrazně zlepšila, získali rozsáhlou faktickou autonomii , navíc se pod leteckou „ochranou“  US a UK letounů, které hlídaly bezletovou zónu, politicky semkli, když se nakrátko přestali mezi sebou haštěřit .

Spojenci je opojili vidinou federace s politickou autonomií pro irácký Kurdistán , na které spojenečtí experti „pracovali“ , ale tvrdý oříšek v jakých hranicích ,  zda irácký Kurdistán bez nebo s ropnými poli v Kirkúku, ani oni nevyřešili  … Choulostivou otázkou bylo také zaručení práv Arabů v Kurdistánu ( když delikátní federativní uspořádání nedokáže odvrátit ani etnický konflikt ve Španělsku, kde Katalánsko tlačí na rozšíření autonomie , která má blízko k samostatnosti, jaké šance by takové uspořádání mělo asi v Iráku - v Kosovu museli nakonec britští vojáci hlídat i srbské babičky) …

Politickou moc by mohli následně chtít i jejich bratři a sestry v TR, zatímco Ankara v rámci své politiky etnicky homogenního státu odmítá svoji 15 miliónovou kurdskou populaci uznat i za národnostní menšinu  - zdá se, že kořeny problémů z roku 1918, které zadržovala Osmanská říše, jsou opět na scéně, od Balkánu po Střední východ …

Přestože kurdská otázka v této US-UK „humanitární“ invazi představovala kardinální dilema, kdy Washington a LON dávaly za příklad pro svoje „humanitární“  vměšování použití chemických zbraní proti Kurdům ze strany Saddáma v Halabdže a vyvraždění 100.000 Kurdů Saddámovými pochopy (první, kdo kurdské horaly bombardoval, byla však Británie, která Irák po 1.sv. válce uměle vytvořila,  Kurdům se Tony Blair zapomněl omluvit, když se omlouval za uměle vyvolaný hladomor v Irsku) , je zajímavé, jak na US invazi do Iráku reagovali turečtí Kurdové v jihovýchodním TR – místo, aby spojence, kteří přišli osvobodit jejich Saddámem Husajnem utiskované etnické bratry, podpořili, panovala zde naprosto lhostejná nálada. Invaze je, na rozdíl od Ankary, vůbec nezajímala .

Ankara, která si uvědomovala, že US invazí stoupne politický vliv Kurdistánu všeobecně, plánovanou invazi přijala velmi ostražitě, a teprve koncem roku 02 neochotně na nátlak Washingtonu zrušila výjimečný stav v tureckém Kurdistánu, který vyhlásila v roce 83 …

90% Turků bylo proti US invazi, ale skromných protiamerických demonstrací se účastnili jen mladí levicoví extrémisté s obrazy svaté trojice /Marx,Engels, Lenin , a skalní pacifisté .

Turecká vláda nejprve neměla výhrady proti tomu, aby US využily několika tureckých základen v Anatolii,  a otevřely přes turecké hranice severní iráckou frontu

Ještě v 2/03 se Ankara tvářila vstřícně a odhlasovala v parlamentu, že se US budou podílet na rozšíření několika vojenských základen při iráckých a syrských hranicích.

Média psala, že turecká armáda chce  obsadit kurdská území na severu Iráku sama, aby na spolupráci Američanů s Kurdy / „ americko-kurdský komplot „ dohlédla“ …

Z přístavu ve Středozemním moři Iskenderunu směrem na východ vyjelo v polovině března 03 několik konvojů s vojenskou technikou určenou k přestavbě základen/ s těžkou bojovou technikou, jeden z nich se snažilo zablokovat asi 20 aktivistů z Greenpeace, které turecká policie pozatýkala, a tím antiamerikanismus v zemi skončil.

Přesto si turečtí politici další podporu Washingtonu přes noc rozmysleli. možná, že přihlédli k těžce odmítavému postoji EU, do které hodlají vstoupit, zejména proto, že krátce předtím Ankara odmítla nabídku EU, a poté i OSN, na sjednocení Kypru  …

Pro EU byl Irák vždycky jablkem sváru, od invaze do Kuvajtu Saddám porušil 17 rezolucí  RB OSN, aniž by země EU našly společnou řeč…

V každém případě se tato turecká vláda (premiér Erdogan + ministr zahraničí Abdullah Gül)  zapsala do historie jako vláda, která přes noc dokázala rozvrátit 50.leté vztahy TR s US, jejichž veřejné mínění se po prokurdské kampani v US médiích významně přehouplo na stranu Kurdů, zatímco Ankara proti US-kurdskému komplotu směřujícího k vytvoření kurdského státu na TR hranicích,  k iráckým hranicím přesunula 40.000 svých vojáků , připravena rozpoutat proti Kurdům „válku ve válce“  ( viz nacionalistický projev náčelníka genštábu TR armády generála Hilmi Ozoka ze 26.3.03, zatímco případný turecký vpád na území severního Iráku odmítl jak Washington, tak Tony Blair jako „nepřípustný“ )  …

Euforie TR vlády plánující obsazení severního Iráku v rámci ochrany zdejší turecké národnostní menšiny ( 500.000, podle Ankary 2.5 miliónů) s cílem zajistit si opětovnou kontrolu  nad iráckými ropnými poli v Kirkúku a v Mosulu (Ankarou spravovány až do roku 26) , ohledně kterých turečtí generálové nepřestali uplatňovat turecká  „historická“ práva, byla více než zjevná  …

Na Kirkúk, který nemá ani jeden arabský hřbitov, si vlastnická práva činí i iráčtí Kurdové, kteří z něho byli Saddámem vyhnáni v roce 91 .

Ankara tak krátce před US invazí do Iráku turecko-iráckou hranici neprodyšně uzavřela, čímž poškodila nejen Washington, jehož vojáci museli s batˇohy na zádech základny v Anatolii opustit,  ale i turecké Kurdy – řidiče kamiónů, jejichž jedinou pracovní příležitostí jsou přejezdy hranic se zbožím do Iráku …

Turečtí Kurdové však brzy začali na US invazi do Iráku vydělávat : ceny místních hotelů a restaurací se s příjezdem zahraničních novinářů několikanásobně zvedly.

Ani novináři však nesměli hranici přejet, turečtí vojáci u hranic vytahovali z aut každého, kdo zahraniční novináře jen připomínal …

Přijel sem i zástupce Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky/UNHCR, aby zde organizoval uprchlické tábory pro prchající irácké civilisty, třebaže turecká vláda stroze prohlásila, že žádné irácké uprchlíky rozhodně nepřijme ( jistěže by mezi nimi převažovali kurdští levicoví extrémisté z PKK )  …

OSN i Turecko však čekalo velké překvapení : z Iráku neprchl ani jeden Iráčan ( naštěstí pro irácké „civilisty“ , protože TR chrání svoji hranici nejen ostnatým drátem, ale i minovými poli … Jisté je, že nášlapné miny jsou v pásmu širokém několik desítek metrů u hranic s Irákem a Sýrií, možná i s Arménií ) .

Nečekaným odmítnutím tranzitní vojenské pomoci ze strany Ankary ( třebaže Washington byl za tuto ochotu připraven „vysázet“ na stůl 30 mld dolarů „ekonomické“ pomoci ) se US o to více musely opřít o nejrůznější kurdské bojové formace, které jim samozřejmě nepomáhaly zadarmo .

Faktem bylo, že US vláda iráckým Kurdům ( a šíitům) hodně dlužila : v roce 91 vláda Bushe Seniora vyzvala irácké Kurdy na severu a šíity na jihu k ozbrojenému povstání vůči Saddámovi, a když tak učinili, US vojska nečinně přihlížela, jak Saddámova armáda kurdské a šíitské vzbouřence masakruje kulomety z vrtulníků … Nicméně v 4/91 Washington a LON za podpory Paříže v rámci rezoluce 688 RB OSN vyhlásili nad bojujícím iráckým Kurdistánem bezletovou „ochrannou“ zónu, ke které v 6/91 připojili bezletovou „zakázanou“ zónu , čímž iráckým Kurdům poskytli prostor k výdechu – v 5/92 si zde Kurdové uspořádali „volby“ , a vybavili se vlastní vládou a parlamentem.

Politická „jednota“ Barzáního a Talabáního však brzy vzala za své, roznětkou byla hraniční celní kontrola do Turecka, kterou si nárokovali oba vůdci. Jejich milice spolu v letech 93-94 krvavě bojovaly , načež v roce 96 Barzání neváhal pozvat si  na pomoc proti milicím Talabáního, svého času placeného Bagdádem,  iráckou armádu …

Teprve v 10/02 v předvečer US invaze je Washington stmelil do „bratrské“ koalice …

US se tak opřely o irácké Kurdy ( jejich území je  3x větší než Kuvajt) , Masúda Bárzáního (syn generála Mustafy B.) , předsedu Demokratické strany Kurdistánu/DSK, které šéfuje od  smrti svého otce v roce 79 ( od roku 70 byl šéfem její zpravodajské sekce, místopředsedou je jeho bratr Idriss, oba žili dlouhou dobu v Íránu, kde s íránskými tajnými službami spolupracovali na pádu Saddáma ), a levičáka Džalála Talabáního a jeho Vlastenecký svaz ,  se kterým se od DSK v roce 75 odtrhl -  Talabání byl členem DSK od svých 13 let, ale od roku 66 jeho levicové ozbrojené milice v rámci DSK sponzoroval Bagdád , který jej ponoukal, aby bojoval proti „reakcionářskému“ vedení DSK, což Talabání vydatně činil -  bratrovražedně válčil s Bárzáním od roku 75, kdy se od DSK odštěpil,  až do roku 82, kdy spolu uzavřeli příměří ) …

Tito dva kurdští předáci Američanům a Britům  pomohli otevřít na severu Iráku druhou frontu, třebaže pro Američany a Brity byla kurdská enkláva přístupná jen ze vzduchu, což nebyl problém, protože měla tři pohodlná letiště : Hamatné u Dohouk, Harir severně od Erbílu, a Bakrajo u Souleimaniye, kam nejprve zavítaly zvláštní US jednotky v počtu 1.500 mužů, noční výsadek ze 26/27.3.03, který měl zajistit ropná pole  u Kirkúku a Mosulu , a pár dní nato následoval výsadek tisíce US vojáků a jejich bojové techniky …

Z Kalafaru a Kufru, poslední města, která Vlastenecký svaz kontroloval, se dalo do Bagdádu po silnici dojet za 90 minut, a hlavně strategická ropná města Mosul a Kirkúk byla co by kamenem dohodil …

Teherán v roce 82 v iráckém Kurdistánu založil nevýznamnou islámskou politickou stranu kurdský Hezbolláh, které šéfoval bratranec Masúda Barzáního,  Mohamad Chálid Barzání.

Čtvrtou kurdskou politickou silou v Iráku je další nevýznamné Islámské hnutí Kurdistánu šejka Otomana Abdala Azíze, založené , bytˇsunnitské, s podporou Teheránu v roce 86, sdružující kurdské ulemy, a šéfované bratrem šejka Moulou Ali Abdalem Azízem . Třebaže jde o okrajové hnutí, o jeho přízeň se v rámci vytlačení vlivu Teheránu ucházela i Saúdská Arábie .

V roce 94 vznikla v Iráku Socialistická strana Kurdistánu spojením nejrůznějších socialistických a komunistických frakcí .

( Turkmenská menšina má Turkmenskou frontu Iráku, Asyřané mají stranu Asyrské demokratické hnutí ) .

Někteří úlohu kurdských milic přirovnávali k síle afghánské Severní aliance ( Barzání disponoval milicemi o 60.000 mužích, Talabání jich měl o trochu méně, většinou šlo o bývalé příslušníky milic turecké PKK + bývalé vysoké důstojníky irácké armády, včetně jednoho bratra Masúda Barzáního, Wajji Barzáního ) , jiní jejich úlohu podceňovali, v každém případě kurdské milice vynikaly v gerilovém způsobu boje, který se vyučuje na vojenské škole speciálních jednotek Zawita u Dohouku.

Kurdské gerilové milice pečlivě předly dlouholeté zpravodajské kontakty s iráckými generály a plukovníky 1.armádního sboru umístěného v Kirkúku a 5.armádního sboru umístěného v Mosulu, takže disponovali cennými informacemi, měly přehled nejen o morálce jednotlivých Saddámových pluků, ale i o minových polích , a  o rozmístění iráckých raketových batérií …

Vyzbrojeni byli kalašnikovy, ručními granátomety, starými sovětskými kulomety, několika kusy dělostřelecké výzbroje a chátrajícími raketami SAM-7 .

V boji proti terorismu jsou však kurdští bojovníci podivnými US spojenci, protože právě jejich komanda se v boji „ za svobodu“ neostýchají používat nejbrutálnější terorismus, přičemž mnohá z nich jsou napojena na mezinárodní organizovaný zločin, stejně tak jako byla kosovská UCK …

Bývalá marxistická Kurdská strana pracujících /PKK se silnou diasporou v Evropě,  zapsaná na US seznamu mezinárodních teroristických organizací ( v roce 08 byla  PKK však vymazána ze seznamu teroristických organizací EU) , si dnes říká Kongres kurdského lidu.

Její členové jsou v drtivé většině turečtí Kurdové, ale ve svých táborech u íránských hranic poskytuje vojenský výcvik i Kurdům íránského a syrského původu .

Jejím čestným předsedou byl od roku 99 v TR na doživotí uvězněný Abduláh Öcalan, místopředsedou byl jeho mladší bratr, bývalý učitel, Osman Öcalan (54/011), a to až do svého přeběhnutí, kdy založil její klon – svoji vlastní  Vlasteneckou stranu Kurdistánu  …

Nicméně tato teroristická kurdská organizace v 10/03 nabídla v boji proti radikálnímu islámu a arabskému nacionalismu pomoc Američanům – při střežení irácko-íránských hranic, kdy byla Američany pověřena zabraňovat pronikání do Iráku džihádistických skupin, zejména skupiny Ansar Islam …

Její vojenská frakce měla přes 4.000 těžce vyzbrojených a přísně disciplinovaných mladých vojáků a vojaček v uniformách, rozptýlených do 12 základen Kandilského pohoří, které v rozloze několik stovek km odděluje Irák od Íránu …

Osman Öcalan v roce 05 prohlásil, že třebaže US generál Richard Myers, šéf US genštábu, Ankaře slíbil, že US vojáci okamžitě po intervenci odzbrojí jednotky exKPP, US armáda nic takového neučinila, třebaže se její hlídky často přiblížily až k základnám exKPP ( Američané měli jiné priority, navíc jednotky exKPP se v roce 03 v Iráku držely stranou, do žádných bojů nezasáhly) …

Prezidentem Kongresu kurdského lidu je kurdský právník Zubejír Ajdar, exilovaný ve CH,v letech 91-94 poslanec za tuto stranu v Istanbulu. Tento přeběhlický klon ex-KPP dnes o sobě prohlašuje, že je demokratickým hnutím, které odmítá terorismus, a dokonce již ani nebojuje za vytvoření samostatného kurdského státu, ale respektuje současné hranice – spokojí se jen s autonomií v rámci federace, kterou Kurdům US slíbily ….

Dále již ani nepožaduje, na rozdíl od dalšího klonu KPP, hnutí Kadek, „okamžité“ propuštění svého čestného prezidenta Öcalana (jenž svého bratra označil za zrádce PKK) , jen „zlepšení“ podmínek jeho uvěznění …

Takže ironií osudu hlavní spojenec Washingtonu Ankara Američanům vojenskou pomoc v boji proti Saddámovi (stejnému likvidátoru Kurdů jako Ankara)  odmítl, třebaže turecké jednotky v době invaze  v bojové pohotovosti tábořily na nejsevernějším výběžku iráckých hranic, zatímco levicově extrémistická kurdská organizace , kterou Kreml pustil k vodě,  se nemohla dočkat, až jí Američané do boje proti Saddámovi povolají …

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.října 1576 – český král Rudolf II. Habsburský byl zvolen v Řezně německým králem

22.října 1882 se narodil Wilhelm Bodewin Johann Gustav Keitel německý polní maršál popravený 16. října 1946 za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.