Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 24

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ZPRÁVY

Zveřejněno: 11. 3. 2013 21:06 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Úvahy, názory

Srbsko, Červené barety a Bobby Fischer

V jugoslávských válkách z 90.let jsou zapomenutými obětˇmi malé národnosti, které byly vtaženy do víru nacionalismu velkých národů – Rusíni, Goranci ( horalové z nejjižnějšího cípu Kosova, slovanští muslimové, kteří mluví slovanským jazykem blízkým makedonštině, jsou příbuzní Pomaků v BG a v Řecku/GR), Torbesové ( Makedonci muslimského vyznání ), Olaši ( nebo-li Arumuni/Cincarové mluvící latinským jazykem podobným rumunštině, protože přišli z Rumunska/ z Dacie, - Olaši byli pastevci, zmiňují je již byzantské zdroje 976 př.n.l. , dnes žijí v Besarábii a Bukovině, jsou ortodoxně pravoslavní ), Romové.

Rusíni pochází ze Západní Ukrajiny, která byla na žádost samotných Rusínů jako Podkarpatská Rus připojena k ČR . Rusíni nikdy nebyli pod ruským carem, protože do roku 1918 patřili pod rakousko-uherské mocnářství ...

Rusíni jsou náboženstvím uniaté/řečtí katolíci, tj. uznávají autoritu papeže, ale liturgii si uchovali východní byzantskou .

Rusíni přišli na Balkán jako zemědělští osadníci v polovině 18.stol. za vlády MarieTerezie, která je sem vyslala, aby zaplnili místo po Turcích ...

Názorným příkladem osudu malé národnosti je osud Rusínů z bohaté vesnice Petrovci,10 km od Vukovaru, v níž asi 300 Srbů a 300 Chorvatů mírumilovně žilo vedle asi jednoho tisíce Rusínů .

Když válka dorazila do Vukovaru, Rusíni na území okupovaném Chorvaty se museli na počátku války přidat k Chorvatům, a na území zabraném Srby k Srbům.

Srbové brzy zabrali celou oblast – prochorvatští Rusíni museli odejít s chorvatskou armádou, a prosrbští Rusíni museli sloužit v armádě srbské – vrátit se po válce mohli samozřejmě jen Rusíni prochorvatští, zatímco prosrbští Rusíni byli nuceni usadit se v srbské Vojvodině, kterou Chorvaté dostali zpět (až) v 1/98 dodatečnými dohodami z Erdutu ...

Obtížná definice národa na Balkáně

Objektivní kritéria národa jako jazyk a národní území se zde mísí ještě s různými variabilními faktory, jako je náboženské vyznání, které je samozřejmě nepřekonatelnou bariérou mezi ortodoxními pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty, ale na druhé straně i jednolitý národ Albánců je nepřekonatelně rozdělen na Albánce muslimy, Albánce ortodoxně pravoslavné, a Albánce katolíky ...

Toto rozdělení na konfesní vyznání/státní prototypy má na svědomí TR osmanská říše, která na Balkáně vytvářela sultánem chráněné samosprávné minoritní komunity, ale nikoliv národnostní či etnické, jen konfesní ( rovněž Írán a BV pohlíží na národnostní menšiny jen konfesně, tj. menšinou jsou jen skupiny nemuslimského vyznání, což je velmi chytré, rozdělují se tím národy )   ...

Moderní balkánské národy se v důsledku těchto záměrně vytvářených konfesních komunit konstituovaly na konfesní bázi, což vysvětluje silný národnostní nádech/ etnickou úchylku ortodoxních církví, která je pranýřovaná východní teologií jako etnické kacířství již od druhého konstantinopolského koncilu v roce 1872.

A jelikož na Balkáně národy vedle sebe žily v pestrém národnostním složení, každé etnikum bylo vícejazyčné, jazyk tedy nehrál, na rozdíl od konfese, žádnou roli ...

Každý mluvil několika jazyky, a navíc tu byl ještě jazyk liturgický – pro muslimy arabština, pro ortodoxní řečtina nebo církevní slovanština, poté pro všechny turečtina jako jazyk administrativní, a nutný byl i jazyk obchodní – ponejvíce turečtina, řečtina a jiné jazyky :  národním jazykem se mluvilo jen doma, ve vesnici či v mikroregionu, kde dotyčný žil ...

Proto tato mnohojazyčnost/ multilingvismus byla terčem útoků moderního balkánského nacionalismu, který zakodifikoval jako oficiální jazyk jazyk národní, čímž se spektrum identity značně zúžilo ...

Nové balkánské státy byly vytvořeny elitami v západní emigraci, zejména v Paříži či ve Vídni, které se rozhodly pro západní typ státu, který nevyhovuje muslimské konfesi, která se tak stala národnostní menšinou ...

Ale protože politická legitimita balkánských států nebyla založena na principu etnonárodním, neměla kategorie menšiny vůbec smysl.

Navíc hranice balkánských států neodpovídaly zidealizovaným teoriím elit v západní emigraci, takže vznikly i pohraniční menšiny ...

Proto všechny balkánské války od balkánské krize v roce 1878 přes balkánské války v letech 1912-1913, první a druhou světovou válku, až po jugoslávské války v letech 91-01 měly za cíl získat ideální státní hranice – Velké Srbsko,Velké Bulharsko, Velká Albánie.

Jsou však možné i jiné modely, např. geografická rozptýlenost Arumunů způsobila, že si nárok na stát nikdy nekladli – na konci 19.stol. bylo podle makedonských statistik 70.000 Arumunů, podle bulharských 90.000 Arumunů, zatímco podle řeckých jen 25.000 Arumunů – Řekové evidentně Arumuny asimilovali, a počítali je za Řeky, kdežto Makedonci a Bulhaři je ze strategických důvodů, aby omezili řecký vliv ve své oblasti, uvádí za samostatné etnikum ...

Srbsko je tak paradoxně nejmnohonárodnostnějším státem na Balkáně s komunitami, které vedle sebe úspěšně žijí několik století ( stejně tak v BH, a to je rozdíl od BV : na Balkáně nejde o islám, ale o nacionalismus, takže interdžihádisté, kteří přišli za bosenské muslimy bojovat, zděšeně zjistili, že nebojují za islám, ale za něco tak plytkého jako je nacionální pýcha ...) ...

Srbsko má významnou muslimskou komunitu v Sandžaku Novi Pazar, významnou romskou komunitu rozsetou po celém Srbsku, a velmi pestrou mnohonárodnostní mozaiku ve Vojvodině  ...

Až na pár excesů ze strany ultranacionalistů Vojislava Šešelje, mnohoetnické soužití komunit ve Vojvodině jugoslávské války z 90.let úspěšně přetrvalo ( naopak, Bělehrad si dával dobrý pozor, aby tuto oblast, která představuje zemědělské a ekonomické srdce celého Srbska, nikdo etnickými hrátkami nedestabilizoval) ...

Multietnické soužití v srbské Vojvodině dokazuje, že multietnické složení komunit není a priori předurčeno k vražedným bojům více než společnost monolitní, a že sklouznutí do války je vždy výsledkem machinací ústřední moci ( etnizace politické hry ) ...

US se v době jugoslávského konfliktu nejprve držely stranou, čekaly, zda si jej vyřeší EU – když konflikt nabíral obrátky, a po dvou letech etnických čistek se EU k ničemu nerozhodla, začaly vyzbrojovat entity, které měly vykompenzovat síly bosenských Srbů, vyzbrojovaných Bělehradem – chorvatskou a sarajevskou armádu, a Armádu pro osvobození Kosova (UCK) ...

V další fázi vyčlenily NATO jako údernou leteckou sílu OSN, a v závěrečné fázi prostřednictvím NATO vedly od března do června 99 leteckou válku proti Jugoslávii bez mandátu OSN .

Pozemní jednotky NATO se zde však rozmístily až po podepsání  daytonských dohod mezi všemi zúčastněnými, včetně Makedonie v roce 01 ( tzv. ohridské dohody ze 8/01) .

Tentokrát Washingtonu nešlo o ropu, ale o rozšíření základen NATO a přístavů pro US flotu na Balkáně směrem na východ ...

Američané proto převzali štafetu od místních a evropských vojáků, když předtím využili neúspěchů veškerých mírových plánů OSN, a neúspěchu evropských vyjednavačů - ujali se iniciativy, a vetlačili do popředí síly NATO, které po rozpuštění Varšavské smlouvy v roce 91 měly potírat konflikty všude  ve světě ...

Srbsko je jednou z nejstarších parlamentních demokracií se státním modelem založeném na francouzském vzoru ( zatímco státní model Josipa Broz Tita byl založen na vzoru osmanského impéria smíšeného s marxistickým pojetím národnosti, které usiluje o odtržení národní identity od teritoriálního území , takže Tito jako osmanský sultán garantoval ochranu menšin výměnou za loajalitu k jeho režimu ) ...

Slobodan Miloševič byl ještě vychytralejší - vnitřní národnostní stabilitu režimu si udržoval podle výše zmíněného návodu, ale současně podněcoval srbský nacionalismus za hranicemi Srbska ...

Jugoslávský systém rozlišoval mezi ústavními národy (Srbové, Chorvati, Slovinci, Makedonci, Černohorci, od konce 60.let k nim patřili i slovanští muslimové z Bosny ), a národnostními menšinami bez vlastního území bez ohledu na jejich počet ( Albánci z Kosova, Madˇaři z Vojvodiny, Italové z Istrie ), bylo to rozlišení čistě právní, nikoli demografické ...

V Kosovu většinoví Albánci se samozřejmě velmi rozhořčovali, že právně jsou menšinou, když demograficky jsou většinou( menšinou byli z hlediska Srbů v měřítku Srbské republiky . Od doby, kdy byl v Kosovu zřízen mezinárodní protektorát, se zase rozhořčovali kosovští Srbové, že jsou za národnostní menšinu považováni oni ( národnostní menšina  má jen práva, která jim přizná většina, přičemž mohou být kdykoliv okleštěna či zrušena, a již vůbec nemají právo na vlastní stát) ...

Zavraždění Džindžiče

Soustátí Srbsko-Černá Hora, které nahradilo Federativní republiku Jugoslávii, by rádo uzavřelo asociační dohodu s EU, ale dodání do Haagu hlavních srbských válečných zločinců bylo podmínkou sine qua non, jakož i harmonizace celního systému .

Po vraždě premiéra Džindžiče bylo jasné, že tempo privatizací, které Brusel rovněž požadoval, bude zpomaleno, když na místo premiéra usedl Vojislav Koštunica , kterého podpořily strany Miloševiče a Šešeljeho.

Bělehradský parlament měl jednu celosvětovou zvláštnost : na seznamu jeho poslanců byli čtyři lidé, kteří figurovali na  haagském seznamu válečných zločinců , především Miloševič a Šešelj, kteří ve vězení OSN v Scheveningen na předměstí Haagu měli vlastní luxusní celu, zatímco v bělehradském parlamentu si svými stranami konkurovaly ...

Za zločiny spáchané v Kosovu v roce 99 byli 9/03 Haagem obviněni i náměstek srbského ministra vnitra Sreten Lukič ( kandidoval za srbské liberály), a generál ve výslužbě Nebojsa Pavkovič ( Socialistická lidová strana ). Oba dva i poté, co ně byl vydán mezinárodní zatykač, se nejen volně celý podzim pohybovali po Bělehradě, ale dokonce se jako kandidáti v roce 03 účastnili i prosincových parlamentních voleb, protože srbské zákony umožňují kandidovat i osobám obviněným v trestním řízení.

Zato haagský tribunál považoval své „ zadržené „ za podřízené jen jeho autoritě, a proto, navzdory četným snahám Bělehradu, neumožnil ani Miloševičovi ( jenž se tudíž po svém vydání do Haagu v 6/01, jeho proces začal v 2/02 , stal jen „ čestným prezidentem „ své exkomunistické Socialistické strany ), ani Šešeljovi, jenž stále vedl Radikální stranu Srbska , aby ze svých cel vedli volební kampaně .

Naopak, v době voleb jim na jeden měsíc zakázal přijímat návštěvy jiných lidí než právníků, příbuzných a diplomatů, protože haagský tribunál přijal usnesení o tom, že  existuje „ konflikt zájmů mezi osobními právy obžalovaného, o kterém ještě platí presumpce neviny, a povinnostmi tribunálu „ .

Rozhodnutí tribunálu padlo v době, kdy Miloševič pronesl projev, který poté v Srbsku odvysílalo Radio S, blízké Miloševičově straně, ve kterém Miloševič  vyzval voliče, aby hlasovali pro Socialistickou stranu Srbska, protože „ jedině ta je schopna sjednotit a zmobilizovat síly, které změní současnou tristní realitu Srbska “  ...

Podle Haagu toto prohlášení porušilo mandát haagského tribunálu, který má napomáhat obnově a udržování míru v Srbsku, proto haagský tribunál Miloševičovi zakázal styk především s představiteli jeho strany a s jejími satelitními organizacemi .

12.3.03 byl zavražděn premiér Džindžič, který vydal Miloševiče do Haagu ( byl zastřelen německou puškou G3 od německého výrobce Heckler + Koch ) .

V 4/03 srbská policie obvinila Demokratickou stranu Srbska/DSS bývalého srbského prezidenta, umírněného nacionalisty Vojislava Koštunici, z podílu na vraždě srbského premiéra Zorana Džindžiče ...

Všechny stopy po jeho vrazích vedly ke skupině tzv. vlasteneckých sil, do kterých patřila především Koštunicova strana .

V policejní zprávě pro média se uvádělo, že dva z Koštunicových blízkých spolupracovníků, poradce pro bezpečnost, a bývalý šéf vojenské rozvědky, byli ve spojení se zemunským klanem, mafiánskou skupinou, kterou policie obvinila  z provedení atentátu ...

Oba byli zatčeni, ale Koštunica vinu svých spolupracovníků odmítl s tím, že policie v rámci honu na čarodějnice likviduje „ nepohodlné“ .

Vojislav Koštunica se v 10/02 spojil s Džindžičem v boji za svržení Miloševiče, ale vzápětí po odstranění Miloševiče se reformátorský premiér Džindžič stal jeho hlavním politickým rivalem ...

Koštunica přišel o funkci prezidenta v 2/03, kdy se Srbsko-Černohorská federace přeměnila ve volnější svazek států Srbsko a Černá Hora ...

Při raziích proti organizovanému zločinu po zavraždění premiéra Džindžiče policie zadržela přes 7.000 podezřelých, a zastřelila dva předáky zemunského klanu, kteří při zatýkání údajně kladli odpor.

Srbský parlament vzápětí přijal několik zákonů, které mj. zvýšily maximální trest odnětí svobody nad 40 let, a rozšířily policejní pravomoce ...

Srbská vláda nicméně nevyužila vyjímečného stavu vyhlášeného po vraždě Džindžiče k pochytání svých válečných zločinců, navzdory tomu, že Washington bezzubě hrozil, že nebude-li Bělehrad s Haagem spolupracovat, přestane posílat finanční pomoc ...

V 5/04 pokračoval proces s údajnými vrahy srbského prezidenta Ivana Stamboliče ( 8/00) – poprvé se zde objevil pro některé jako velmi nepříjemný svědek Milorad Lukovič Ulemek,, řečený Legionář,  který se 2.5.04 vzdal srbským úřadům, které jej hledaly nejen v souvislosti s vraždou premiéra Zorana Džindžiče, ale i v souvislosti s vraždou Stamboliče, a za účast v 6/00 na neúspěšném atentátu na Vuka Draškoviče, rivala Slobodana Miloševiče.

Milorad Lukovič Ulemek byl obviněn, že se s pomocí mafiánských sítí chtěl zmocnit moci v Srbsku.

14 dní poté, co se Lukovič Ulemek vzdal úřadům, byla sestra zavražděného premiéra  Gordana Džindžič-Filipovičová napadena ve své vile na venkově nedaleko Bělehradu dvěma falešnými policisty, kteří prohlásili, že jde o výstrahu, aby  Lukovič nebyl odsouzen, v opačném případě pohrozili likvidací celé Džindžičovy rodiny.

K vraždě Džindžiče se již v 12/03 přiznal Zvězdan Jovanovič, jenž ji vykonal podle svých slov na příkaz Milorada Lukoviče, jenž vraždou chtěl zabránit dalším vydáním srbských „ vlastenců „ do Haagu (na seznamu těch, kteří měli být vydaní, byl i Zvězdan Jovanovič) .

Milorad Lukovič Ulemek (37) slíbil, že bude vypovídat před Speciálním soudem pro organizovaný zločin, který ustavil zavražděný premiér, u kterého v 12/03 začal proces proti devíti údajným vrahům premiéra, takže ústřední věznice v Bělehradu je pro něj dodnes to nejbezpečnější místo  …

Nebezpečí Červených baretů

14 dní po vraždě premiéra Zorana Džindžiče se srbská vláda po 2 letech váhání odhodlala 16.3.03 rozpustit velmi nebezpečné, a již zcela nekontrolovatelné elitní policejní jednotky Červených baretů, a to dva dny po zatčení zástupce velitele těchto jednotek, jenž byl obviněn, že se podílel na vraždě Zorana Džindžiče …

Červené barety, které prosluly zločiny na území Bosny, byly založeny srbskou tajnou policií v roce 91 krátce před vyhlášením chorvatské nezávislosti .

Měly provádět výcvik nejrůznějších srbských polovojenských jednotek na území Chorvatska ( chorvatských Srbů  ), koordinovat jejich akce, a bojovat po jejich boku ( před jednotlivými misemi těchto jednotek přišel pop, který jim požehnal, a oni mu jednotlivě políbili ruku, což svědčí o tom, jak i za komunistického aparátčika Miloševiče byla pravoslavná církev šedou eminencí bělehradského režimu ) …

Mnoho z těchto polovojenských jednotek bylo řízeno místními mafiánskými bosy, nejznámějším z nich, pověstný svojí krutostí a krutostí své jednotky byl Zeljko Raznatovič alias kapitán Arkan, jenž je údajně již po smrti …

Prostřednictvím symbiózy mezi Červenými barety a místními ganstery si  dlouholetý Miloševičův  šéf srbské tajné policie Jovica Stanišic udržoval kontrolu nad rozrůstající se srbskou mafií …

Postupně se však srbské tajné policii srbská mafie vymkla z rukou , protože  Červené barety rekrutovaly stále více zločinců nejtěžšího kalibru, takže se brzy  přeměnily na nespolehlivou a nekontrolovatelnou sílu  …

V roce 96 přeměnou Červených baretů do  Zvláštních policejních operačních jednotek se zformalizoval jejich status , ale kontrolu nad nimi srbská tajná policie nadále nezvládala.

V 10/00 se Červené barety po úmluvě se Zoranem Džindžičem postavily na stranu opozice proti Miloševičovi, když tento nechtěl uznat svoji volební prohru, a nezaútočily proti demonstrantům …

Tehdy Červeným baretům velel jejich druhý velitel Milorád Lukovič Ulemek/Legionář ( bývalý příslušník francouzské Cizinecké legie ), a zároveň šéf jednoho z hlavních bělehradských mafiánských klanů – zemunského …

Toto spojenectví z rozumu netrvalo dlouho – brzy se srbská vláda dovtípila, že se  Milorad Lukovič snaží dostat k politické moci, a chystá státní převrat.

Svým neúnosným chováním ( např. vypálil diskotéku v severosrbském městě Kula, kde měly Červené barety svoji základnu ) poskytl srbské vládě důvod ku svému odvolání – Milorád Lukovič však nadále udržoval horké kontakty s příslušníky Červených baretů, a zejména s jejich novým velitelem Duškem Maričičim .

Proto po vyhlášení výjimečného stavu po zavraždění Džindžiče, byl velitel Červených baretů Dušek Maričič prvním zatčeným, druhým zatčeným byl jejich první velitel  Franko Simatovič, třetím zatčeným byl zakladatel Červených baretů ,bývalý Miloševičův šéf tajné policie Jovica Stanišic, a čtvrtým zatčeným byl vysoký důstojník Červených baretů, zástupce Joviče Ulemeka, Zvězdan Jovanovič, jenž údajně popravu Džindžiče vykonal - Joviče Ulemeka se zatknout nepodařilo, nakonec se vzdal policii sám v roce 04 .

Rozpuštění Červených baretů nebylo bez rizika -  proto nad  jejich základnou  v Kula v té době přelétávaly armádní letouny, a na všech silnicích  vedoucích k městu Kula, byla zřízena vojenská kontrolní stanoviště.

Aby se příslušníci Červených baretů, elitně vycvičeni, nedali do služeb srbské mafie, byli začleněni do nejrůznějších policejních a armádních útvarů.

Nejvíce jich přijalo Četnictvo, další elitní policejní jednotka, která byla vytvořena po pádu Miloševiče, aby vyvážila moc Červených baretů …

Právě Četnictvo zajištˇovalo řádný chod výjimečného stavu ( jednotky četníků údajně převzaly i kasárna Červených baretů v Kula ).

Vláda měla ještě další speciální jednotku, Protiteroristickou, která rovněž fungovala nezávisle na Červených baretech …

Vláda se dále může spolehnout na dvě speciální jednotky armády : protiteroristický útvar tajné vojenské policie zvaný Kobra, který poskytuje i ochranku pro vládní činitele , a protiteroristický útvar zvaný Jestřábi vojenské zpravodajské služby, jejichž hlavní náplní práce je výzvědná a sabotážní činnost .

Čedomir Jovanovič, bývalá pravá ruka premiéra Džindžiče, který jej pověřil nejen delikátním úkolem zorganizovat zatčení Miloševiče, ale i navázat styky se srbskou mafií, aby se budoucí „ revoluce“ proti Miloševičovi zdařila, se stal enfant terrible bělehradské politické scény, jenž se nebál kritizovat zavedené poměry.

Na politické scéně se objevil v roce 96 jako studentský vůdce, který vedl studentské demonstrace proti Miloševičovi, odkdy se také datovalo jeho spojenectví s Džindžičem.

Jejich „revoluce“ z 5.10.00 zvítězila, když se armáda a policie rozhodla proti lidovým demonstracím nezasahovat ...

Do srbské historie však Jovanovič vstoupil na jaře 01, když zorganizoval úspěšné zatčení Miloševiče (riskoval tím nejen svoji politickou kariéru, ale především svůj život), a později jeho vydání haagskému tribunálu, třebaže nacionalisté a prezident Vojislav Koštunica s jeho vydáním nesouhlasili ( Koštunica souhlasil jen s jeho svržením) - Koštunica prohlásil, že Miloševič byl do Haagu vydán protizákonně, protože v roce 02 byl v Bělehradě zřízen speciální soud pro válečné zločince  ( jehož ustavením srbské úřady vysvětlovaly svoji neochotu vydávat srbské válečné zločince do Haagu, které národ považuje za národní hrdiny - srbská entita v Bosně/Republika srbska, zahájila první proces proti 11 bosenskosrbským policistům, obviněným z válečných zločinů v 5/04) ...

Miloševičovo vydání do Haagu bylo jeden z důvodů, proč byl Džindžič zavražděn, a třebaže Jovanovičovi byla přidělena silná ochranka, každý v Srbsku ví, že poprava od ultranacionalistů za zradu nad ním bude viset celý život ...

Jovanovič tvrdě útočil na Koštunicu za to, že jej Džindžič vynesl k moci, zatímco on poté Džindžičovu vládu zradil (Koštunica v jistém smyslu představuje alter ego Miloševiče – tak jako Miloševič je přesvědčen, že za vším zlem v Srbsku stojí „Někdo Jiný“ – cizina, EU, ale nikdy žádný Srb ) ...

Výkon státní moci Džindžiče a Jovanoviče se však neomezil jen na státní převraty – ve styku se srbskou mafií oba dva pokračovali i po revoluci, podle Jovaniče jen z důvodu, aby se pojistili proti případnému státnímu převratu, a v konečné fázi provedli „rozpředení „ mafiánské sítě  ...

Anebo , jak jej obviňují jeho protivníci, aby zneužíval svoji moc za účelem osobního obohacení ...

Jovanovič tvrdil následující :“ Srbsko je zkorumpovanou zemí, abychom ji mohli popostrčit kupředu, museli jsme si ušpinit ruce“  ...

Zatímco bývalí stoupenci Džindžiče na premiéra brzy zapomněli, Jovanovič nevynechal ve svých projevech příležitost, aby mu vzdal hold -  „ Skončí budˇ s kulkou v hlavě,  anebo v nejvyšší státní funkci,“ prohlásil o něm jeden srbský  ministr.

V 6/04 se v Bělehradě konaly prezidentské volby ( do 12/02 bylo toto místo po Miloševičovi neobsazené) , a na pováženou se balancovalo mezi ultranacionalismem a Evropou – s těsným výsledkem prezidentské volby vyhrál proevropský Boris Tadič z Demokratické strany/DS, v patách mu byl radikál  Tomislav Nikolič ze Srbské radikální strany (SRS) .

Vládní koalice ( Demokratická strana Srbska, Nové Srbsko  a G17Plus ) si vybrala za kandidáta Dragana Maršičanina, který zvolil negativní volební kampaň, tj. pomlouval všechny své konkurenty : „ Nezvolíte-li si právní stát, máte na výběr mezi diktátorem  (v průzkumech veřejného mínění vedl ultranacionalista Tomislav Nikolič ze Srbské radikální strany) a mafiánem ( Boris Tadič, který je údajně napojen na mafii).

Boris Tadič z Demokratické strany učinil srdcem své kampaně zavražděného Zorana Džindžiče : bude-li zvolen, bude pokračovat v jeho reformách, sliboval.

Premiér Vojislav Koštunica se opět projevil neštˇastným způsobem, když rozpoutal kampaň anti-Tadič, a teprve když jeho osobní nic neříkající kandidát Dragan Maršičanin obdržel v prvním kole jen 13% hlasů, vyslovil se 16.6. pro Tadiče  ...

Dalším kandidátem byl miliardář z Kosova Bogoljub Karič, jenž nabyl svůj majetek za Slobodana Miloševiče, který se v kampani objevil opožděně, ale s razantně populistickým programem .

Pro Tadiče se nakonec vyslovili i voliči Kariče ( „Potřebujeme od Západu kapitál a technologii, ale náš trh je na východě , „ ) , jehož třetí místo bylo největším překvapením těchto voleb (Tadič prohlásil, že Karič za to chtěl funkci premiéra ) ...

Tomislav Nikolič hrdě hlásal :“ Jestliže se tentokrát EU nevměšovala do srbských voleb, je to jen díky mně !“ ( týden před volbami byl však Boris Tadič přijat v Bruselu Javierem Solanou, který prohlásil, že Srbsko potřebuje proevropského prezidenta, aby dosáhlo stability a prosperity, zatímco návratem radikálů k moci by byl i  hubeným zahraničním investicím konec ) .

27.6.05 se prezidentem soustátí Srbska a Černé Hory stal Boris Tadič, jenž v rozhovoru pro list Le Monde přislíbil plnou spolupráci s haagským tribunálem šalamounským výrokem : „ Kdybychom věděli, kde se na srbském území gen. Ratko Mladič skrývá, okamžitě bychom jej vydali do Haagu. My ale ani nevíme, zda vůbec v Srbsku je“  ...

Le Monde mu na to odpověděl stejným způsobem :“ Až do 3/04 jste byl ministrem obrany, nepřiznáváte tímto prohlášením neschopnost tohoto ministerstva, když nedokáže vypátrat své generály ?“, na což Tadič odpověděl : “ Kdyby se Mladič sám vzdal, ušetřil by své vlasti spoustu problémů.“

( Srbské úřady zatkly vždycky nějakého „drobnějšího „ válečného zločince v době jednání Kongresu o finanční pomoci Srbsku, ale vláda premiéra Zorana Živkoviče, jenž nastoupil po zavražděném Džindžiči, se nenamáhala ani tímto gestem , třebaže tehdejší prezident Srbsko-Černohorské unie Světozár Marovič v létě 03 vyzval, aby se obvinění z válečných zločinů sami vzdali, že jim stát v tomto případě zajistí právní pomoc ) ...

Le Monde :“ Nejde jen o Mladiče. Zapojení Srbska do partnerství NATO pro mír brání nejen pobíhání Mladiče na svobodě po Srbsku, ale i žaloba, kterou Bělehrad v roce 99 podal u Mezinárodního soudního dvora proti osmi členským státům NATO (včetně Francie) ... Budete se snažit tuto žalobu stáhnout ?“

Tadič : „ Bombardování Srbska ze strany NATO zůstává tíživým problémem v našich vztazích. Na druhé straně, u stejného soudu je i žaloba proti Srbsku podaná Bosnou Hercegovinou v roce 93, vinící Srbsko z genocidy. Proto se domnívám, že pro ozdravení vztahů na Balkáně je nutno stáhnout všechny žaloby“ ...

Když se jej le Monde zeptal, co proevropského bude propagovat, Tadič vážně  odpověděl, že bude u EU propagovat srbskou ekonomiku, kulturu a sport (v 90.letech emigrovalo ze Srbska spoustu mladých vysokoškoláků, a tato tendence pokračuje – z 10 vysokoškoláků 8 odchází do zahraničí ) ...

Intelektuál Boris Tadič, vášnivý hráč vodního póla a jiných sportů, za mlada bubeník rockové kapely, bělehradským tiskem přirovnávaný k Adenauerovi či k Willy Brandtovi, sám sebe považuje za pokračovatele politiky Zorana Džindžiče.

Bobby Fischer /1943-2008/ a embargo proti YU

Bobby Fischer, bývalý US šachový velmistr, byl v 7/04 zatčen na letišti v Tokiu ,když se chystal nastoupit do letadla letícího na Filipíny.

Po devíti měsících strávených ve vazbě mu občanství udělil Island, kde dožil .

Byl 12 let US justicí hledaný pro porušení hospodářského embarga proti bývalé Jugoslávii v roce 92 tím, že po 20 letech sjednal odvetný šachový zápas s Francouzem ruského původu Borisem Spasským, kterého v roce 72 připravil o mistrovský titul.

Vítěz (Fischer) obdržel 3,35 miliónů dolarů, Spasský jako cenu útěchy 1,65 miliónu dolarů .

Zatímco o Spasského se francouzská justice nikdy nezajímala, US úřady viděly odvetný zápas úplně v jiném světle : jako obchodní transakci, při které peníze zaopatřil jistý jugoslávský mecenáš (zápas byl odehrán v YU) ...

Proto US ministerstvo financí ještě před zahájením první šachové  partie poslalo Fischerovi dopis, v němž mu nařizovalo, aby od zápasu odstoupil – Fischer na památné tiskové konferenci reagoval tím, že dopis před novináři poplival – od té doby byl v US páriem, a na útěku.

Nejprve žil u dalšího šachového velmistra v Budapešti ( Pala Benkeho), poté působil v šachové federaci v Japonsku a na Filipínách, kde měl pravidelné vysílání v rozhlasové stanici Radio Bombo, na jehož vlnách vypouštěl protiamerické výlevy.

V 12/03 mu US konzul v Manile napsal, že mu US ruší pas, ale Fischer byl v té době v Japonsku, a do Manily se vracel až dotyčného 7/04 – s již neplatným pasem.

Bobby Fischer ukončil v roce 72 výhrou nad Spasským éru SU velmistrů – Sověti této doméně nepřetržitě vládli od roku 48.

V roce 75, přes hrozby Světové šachové federace, a přes výzvy Henryho Kissingera a Richarda Nixona, Bobby Fischer provedl první výstřední kousek : na mistrovství světa, s velkým pohrdáním pro mistrovský titul a bez nitky vlastenectví, opustil již rozehrátou pro něho slibně vypadající partii – mistrovský titul shrábl Anatolij Karpov.

Bobby Fischer byl solitér již od dětství – vyrůstal bez otce, starší sestra mu přinesla šachy, aby jej rozptýlila – brzy v newyorském Manhattan Chess Club všechny porazil, a ve 14 letech se stal mistrem US.

V 16 letech odešel ze školy i z domova , aby se věnoval jen šachům.

Přečetl a nastudoval všechno, dokonce se naučil i rusky, jen aby mohl přečíst veškerý materiál v ruštině.

Nedělal nic jiného, než do sebe vpíjel šachovou strategii, což jej připravilo o duševní rovnováhu – již v 60.letech se organizátoři šachových turnajů obávali jeho vrtochů  - když mu SU hráči piklemi znemožnili, aby se kvalifikoval na MS, několik let se držel v ústraní, a objevil až se v roce 67 na jednom mezinárodním šachovém turnaji, kde skolil každého – sám však odstoupil, když se s organizátory turnaje nepohodl na časovém termínu další partie.

Na dalším turnaji se objevil až v roce 70, a ještě silnější : pro kvalifikaci na MS vyhrál 20 partií, rekord v dosavadní historii.

Poté přišel rok 72 – zatímco Spasskij hrál pod silným politickým tlakem ze strany Kremlu, Fischer hrál jenom za své ego, tudíž s velkou psychickou převahou, hru si patřičně užil.

Géniové však často končí jako devianti – jako např. Fischerovi předchůdci Morphy a  Steinitz - první zaplňoval své pokoje dámskými botami, druhý hrál v závěrečné fázi šachy jen s Bohem.

Bobby Fischer se po roce 75 žádného šachového turnaje již nezúčastnil – partie Garryho Kasparova považoval za předem dojednané.

PS :

Paul Morphy skončil jako bohatý povaleč, historku o botách napsala jeho vlastní neteř, a atˇšlo o jeho vlastní boty či boty jiné, napsala, že v jeho pokoji zabíraly dvě třetiny prostoru, a stejně tolik v jeho žebříčku hodnot.

Wilhelm Steinitz, jeho smrt v blázinci oznámil list The New York Times.

Robert Fischer, mnoho o něm napovídal i samotný Pal Benko jako o člověku „ mimo realitu“ …

Fischer neunesl svůj židovský původ, který celý život popíral, třebaže popřít nešel.

Od 60.let pronášel antisemitské výpady, které vystupňoval v 80.letech, kdy veřejně prohlašoval, že v „ US vládnou špinaví obřezaní Židé „ ,  otevřeně popíral holokaust, a idolizoval si Hitlera způsobem, jenž naznačoval, že není duševně v pořádku, jeho nejoblíbenějšími knihami byl Mein kampf, Protokoly Starších ze Sionu, a Bible bílého muže Klassena, zakladatele Církve Stvořitele, 28.8.99 napsal, že je načase zabíjet Židy nazdařbůh ( Jan Hein Donner) –  

Den po 9/11 nadšeně tleskal útokům, a napsal UBL otevřený dopis, v němž se vyznává ze stejné nenávisti vůči US a Židům , načež byl 28.10.01 vyloučen z US šachové federace.

Hans Böhm napsal, že „ Fischerovy rozhlasové projevy potvrdily, že byl obětí duševní choroby“ …

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

21.října 1805 poráží bitvě u Trafalgaru Horatio Nelson spojenou španělsko-francouzskou flotilu. Sám Nelson v ní ale umírá.

21.října 1435 – Přední pražský teolog Jan Rokycana byl zvolen utrakvisty pražským arcibiskupem, nebyl však nikdy oficiálně uznán