ZPRÁVY

Irácká krize 2014

Islamistický útok neuspěje a brzy se vyčerpá. Konec premiéra Málikího. Irák je znovu na rozcestí, ale hlavní tíhu odpovědnosti nesou Iráčané.

Nevěřte médiím, jejichž zpravodajství z Iráku je na hraně šíření paniky. Není možné, aby 800 džihádistů dobylo a obsadilo zemi, která má 25 milionů obyvatel. Sejně tak není možné, aby dobyli, či obsadili Bagdád, který má 5 milionů obyvatel. V Iráku hrozí jiná nebezpečí.

Islamisté budou poraženi a jejich útok je jenom bombastickou verzí sebevražedného útoku. V podstatě to je největší hromadný sebevražedný útok v dějinách. Vyvolá mnoho povyku, ale bude krátký a skončí smrtí většiny zúčastněných.

Je nepravděpodobné, že by organizace ISIL zrozená v Iráku a dorostlá v Sýrii, která se vrací "domů" získala nějaké masové stoupence a to i v řadách sunnitů. Je příliš extrémní. Al Kajda s ní bojuje v Iráku, protože se jí zdá, že ISIL je příliš násilná a extrémní. Čili Al Kajda je v  porovnání s ISIL dobročinný spolek umírněných muslimů. A to je teda síla.

Tento útok však může vyvolat nové nepokoje mezi šíity a sunnity. Není však pravda, že by šíité a sunnité byli nesmiřitelně rozděleni a na pokraji občanské války. Ano takoví krvežíznivci v každé z této sekt jsou, ale jsou tam také lidé, kteří usilují o spolupráci, o silný a jednotný Irák založený na občanském principu.

Ale vraťme se do Iráku jako takového. Dalším důvodem, proč existuje naděje, že k občanské válce mezi sunnity a šíity nedojde, je to, že rozdělní Iráku na Kurdistán, šíity a sunnity není v zájmu žádné země. Ani Saudské Arábie, ani Turecka a ani Iránu. Irán, i kdyby získal jih Iráku, tak by mu na hranicích vznikl nepřátelský sunitský režim, který by blokoval jeho přístup do Sýrie. Pro Írán by to bylo jako by si vypěstoval nového Saddáma, takže to Írán dělat nebude.

Otázka intervence ze zaharničí je sporná. Irák má dost síly a sil, aby si to vyřešil sám. Zahraniční intervence ze Západu už nastavila v Iráku pravidla hry a žádná nová intervence by na nich nezměnila. Intervence z Íránu by vedla k důsledkům psaným výše. Proto to bude Irák řešit sám, ale je  jasné, že nějakou formou pomoci potřebovat bude. Rozdíl mezi intervencí a pomocí chápu tak, že těžiště boje a to nejen vojenského ponese Irák.

Největším fatálním důsledkem džihádistického tažení pro Irák je však neodvratný konec  Málikího vlády. To, co se děje, už nemůže Málikí rozchodit. Není to žádný diktátor, jak jsem již psal, ale politici se nedělí jen na diktátory a demokraty. Mohou být třeba schopní a dobří demokraté a neschopní a špatní demokraté. A tím je Málikí. Až se vojenská situace trochu uklidní, půjde Málikí od válu a doufejme, že vznikne nějaká celonárodní vláda. V opačném případě by se irácká krize ještě dále prohlubovala, což je nepředstavitelné.

Nejde jen osobně o Málikího, ale celkový stav jeho vlády a irácké politiky. Ta se musí zlepšit a zreformovat. Svědčí o tom i fakt, že v době nejvyššího ohrožení země, se irácký parlament nebyl schopen na ničem dohodnout, což silně připomíná parlament český.

Porážka irácké armády severně od Bagdádu není porážkou vojenskou, ale porážkou politickou. Iráčtí vojáci jsou dobře vycvičeni a vybaveni a jsou to profesionálové každým coulem. Jak se tedy stalo, že 35 000 vojáků porazilo 800 islamistů? Zradili je jejich velitelé. Takže ryba smrdí od hlavy. Od politiků a vlády rozkládá armádu korupce a neschopnost. I to je důsledek Málikího politiky. Už ani šíitské strany jej nechtějí. Jak ale dobře víme, problémy s armádou nejsou výhradním iráckým specifikem.

Republikáni v čele s McCainem těžce kritizovali Obamu za jeho stažení v roce 2011 a za jeho už několikátou a již obvyklou nečinnost a mlčení a tak se pomalu začíná ozývat a slibovat Iráku pomoct. Dokonce nevyloučil, ale vojenskou intervenci.Na to jestli je potřeba nebo není potřeba nová intervence v Iráku a na to, jak je Obamova reakce adekvátní není snadná odpověď a je potřeba další a delší úvaha.

O tom, že zacelou situaci nese velkou spoluzodpovědnost však není pochyb.