ZPRÁVY

Šíření demokracie: podstata sporu

Kdo bojuje s kým na Blízkém východě a ve střední Asii. Chtějí tamní lidé demokracii nebo ne? A kdo to rozhodne?

Chci psát o sporu mezi rozumnými lidmi, kteří hledají to, co je správné. Ideologičtí zaslepenci, kteří si zmodernizovali komunistické přesvědčení o tom, že za všechno mohou zlí kapitalisté na to, že za všechno může zkažený Západ, mě momentálně nezajímají.

Stejně tak mě momentálně nezajímají v podstatě rasisté, kteří tvrdí, že nárok na svobodu mají jen bílí křesťané a všechny ostatní národy a náboženství musí žít v diktatuře, aby se oni měli dobře.

V Iráku, stejně jako v Sýrii, Afghánistánu, Egyptě nebo Libyi neprobíhá boj mezi vládou a povstalci nebo mezi sunnity a šíity. Ten nejpodstatnější a nejhlubší konflikt probíhá mezi stoupenci sektářské a kmenové společnosti a stoupenci společnosti občanské. Je to velmi starý spor, který mají jiné části světa za sebou, a na další části ten spor ještě čeká. Buď je stát tvořen z jednotlivých náboženských nebo rodinných, či národnostních skupin nebo je tvořen jednotlivci. Jestli je ta druhá verze přesně taková demokracie jako v Evropě nebo v USA není zas tak podstatné. Arabské a středoasijské země byly ještě donedávna tvořeny na základě právě těchto skupin. Vlastně od úsvitu lidstva. To, co se tam teď děje, je největší zlom v jejich dějinách a v poměru k historii je to, že to může trvat desítky let jako vteřina.

Ty země byly tvořeny skupinově- jednak odvozovaly svou legitimitu od toho, že se jedná o skupinu muslimů, pak o národnostní skupiny a pak i o skupiny rodinné. A je úplně jedno jestli se jedná o nacionalistický, náboženský nebo sekulární diktátorský režim. I sekulární diktátorský režim protěžoval rodinu diktátora, jeho rod a jeho kmen. V Iráku, Libyi i Sýrii.

Pokud se to povede, tak ony státy začnou nakonec být tvořeny jednotlivci. Jako jsou státy naše.

Už spoustu let se vede spor o tom, jestli tyto národy mohou mít demokracii nebo ne. Vede se spor, jestli se demokracie u nich dá zavést nebo ne. Ale možná je ten spor poněkud mylný.

Nejde o to, jestli můžeme někomu něco vnutit násilím. Na to samozřejmě musí rozumný člověk vždy odpovědět, že ne. Jde o to, jestli to je vnucování. Jestli oni o to stojí nebo ne. To je podstata sporu.

Nejde o to, jestli se tam dá zavést demokracie nebo ne. Jde o to, jestli tamní lidé o demokracii stojí nebo o ni nestojí. Odpůrci tamní demokracie jsou vytočeni bohorovnou jistotou nás příznivců tamní demokracie, že je to možné. Ale ta pramení jen z jednoho přesvědčeni, že místní obyvatelstvo nebo jeho většina nebo jeho elita, za kterou ostatní půjdou, o to stojí. A naši odpůrci jsou zase přesvědčeni, že o ni nestojí. To je podstata sporu.

Na naší straně stojí ty davy lidí, kteří tam chodí k volbám, i pod hrozbou smrti, kteří se tam hlásí do místních milicí bojujících proti teroristům, státních vojenských jednotek nebo naopak do sekulárních partyzánských skupin. Na straně protistrany zase jsou ty davy lidí, kteří se hlásí k teroristům a k džihádu. To je podstata celého sporu. Kdo reprezentuje tuto společnost. Ti první nebo ti druzí? Těžko to vyřešíme, my jsme ale jednoznačně přesvědčeni, že ti první. A počty s tím nemají co dělat. Protože někde je víc "demokratů" jinde „džihádistů", ale to neznamená, že ta či jiná skupina nemůže na svou stranu přetáhnout někoho z absolutně největší skupiny nerozhodnutých. Tak, jak dlouho bude pokračovat boj jedněch s druhými tam, tak dlouho bude pokračovat názorový souboj zde na Západě. S tím těžko něco uděláme.

Jednou to však něco rozhodne. Soudce nejspravedlivější - dějiny.