Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 23

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Troubridge - Komentář v V-22 Osprey
Japnci začali provozovat své V-22 Osprey To make this happen, various members of the V-22 community came together inclu...
Australské F-111 už nejsou ve službě. Jsou doslova pohřbené. Viz článek níže. Here’s why Australia buried 23 F-111s aft...
28. prosince 2020 oslaví L-159 20 let služby ve Vzdušných silách AČR.
Bedrník - Komentář v Renault FT
Na internetu jsem narazil na fotku, kde je George S.Patton, Jr s tankem Renault FT a informací, že se stal prvním americ...
To potopení monitoru je pěkný úlovek. By mě zajímalo kolik lodí zhruba škodovácká děla potopila.Přecejen jich řada dříve...

ZPRÁVY

Zveřejněno: 24. 8. 2014 9:34 Napsal Lubomír Stejskal
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Úvahy, názory

Poučení z 23. 8. 1939: Ďábel není ďáblem, je-li přítelem

Třiadvacátého srpna se objevilo několik článků k 75. výročí podepsání smlouvy známé jako Pakt Molotov – Ribbentrop (Pakt M-R). Ta kromě mnohokrát připomenutých negativ měla také jedno pozitivum.

Poskytla celému světu důkaz, co jsou bolševici zač. Škoda, že na to někteří demokraté brzy zapomněli.

Nejde mi v této poznámce o smlouvu jako takovou. S nacisty si zadal nejen Stalin, ale také nejeden ctihodný demokrat. Třeba Chamberlain. Přesto si myslím, že mezi Mnichovskou dohodu 1938 a Pakt M-R 1939 nelze klást ani pomyslné rovnítko.

Zatímco Chamberlain a Daladier ještě mohli idealisticky věřit, že obětováním části ČSR zachránili v Evropě mír, o rok později už muselo být každému, tedy i Stalinovi, jasné, co je Hitler zač. Přesto s ním šel do holportu – se všemi důsledky včetně náhlého obratu na poli propagandy.

Hitler představoval od počátku své vlády zlo. Zprvu nikoli až tolik zjevné, v devětatřicátém ovšem zcela evidentní. Německý Vůdce porušil samotnou Mnichovskou dohodu, když zabral okleštěné Čechy a Moravu. A nedlouho po podpisu Paktu M-R vpadl do Polska, rozpoutal velkou evropskou válku (z níž se záhy stala válka světová) a postupně obsazoval jednu zemi Starého kontinentu za druhou. Než napadl Sovětský svaz, svého smluvního partnera, přemohli nacisté vojensky Dánsko, Norsko, země Beneluxu, Francii, Jugoslávii a Řecko.

Nacistické Německo bylo nade vší pochybnost agresorem a nepřítelem č. 1 pro obyvatele všech obsazených zemí – a obecně pro celou Evropu. Povinnost proti němu bojovat, lhostejno jakými prostředky, byla dána nejen „vyšším principem mravním“, ale prostým selským rozumem.

A právě v době, kdy se jeden evropský národ za druhým staly obětí Hitlerovy agrese, platilo nové bolševické pravidlo pro interpretaci dění na kontinentě – pravidlo v podobě závazných instrukcí pro Komunistickou internacionálu, tedy i pro komunisty československé, věrného lokaje Kremlu. Pro bezpáteřní bolševické lídry bylo v té době nemyslitelné, aby komunisté vedli odboj proti spojenci Stalina, ať skutečný nebo na poli propagandy. Válka v Evropě byla definována jako střet dvou imperialistických skupin, přičemž jako válečný štváč nebyl prezentován Berlín, ale imperialistický Londýn. Zde jsou dvě vyjádření československých komunistů, v druhém jde o jejich šéfa Gottwalda, převzatá z webu Moderní dějiny:

pakt

Zatímco Evropa krvácela pod nacistickým jařmem, licoměrní bolševici blábolili cosi o imperialistickém charakteru válečných událostí na kontinentu a stavěli se tak, přinejmenším nepřímo, na stranu Hitlera – a přímo proti Británii. Je to postoj, z něhož má každý slušný člověk chuť si odplivnout. Nad konání v zájmu republiky obsazené nacisty postavil Gottwald konání v zájmu Moskvy mající s nacisty smlouvu (nesmrdí to vlastizradou?). Protinacistický odboj byl nežádoucí do té doby, dokud oba gauneři, Stalin a Hitler, byli smlouvními partnery. Jakmile jeden gauner druhého podrazil (vpád nacistů do SSSR), bylo rázem všechno jinak – a boj proti Hitlerovi byl tou nejsvatější povinností každého komunisty.

Že před 22. červnem 1941 bylo všechno docela jinak, bolševiky nikterak netrápilo. Ještě den předtím platila jedna „pravda“, teď platila zase jiná „pravda“. Zlo bylo ovšem stále totéž.

Nebylo to poprvé a samozřejmě ani naposledy. Mnozí z nás, kdo zažili 21. srpen 1968, mají v dobré paměti, jak se ze zcela jednoznačné okupace stala mávnutím kouzelného proutku „bratrská internacionální pomoc“. Jako kdyby dívka, která byla brutálně znásilněna, měla z důvodu „vyšších zájmů“ tvrdit, že poznala vrcholně slastný erotický zážitek. Tak funguje komunistické myšlení. Pravda a lež jedno jsou – jak se to právě hodí.

Ti nejstarší mezi námi si jistě vzpomenou, co tvrdil Gottwald před únorem 1948 o (ne)zkolektivizování a (ne)znárodnění soukromých zemědělců a drobných živnostníků, aby pak jeho režim ukradl všechno všem. Anebo co říkal Zápotocký krátce před měnovou reformou 1953.

Včera platila jedna pravda, dnes platí druhá. Co na tom, že jedno z toho musí být logicky lež.

To jediné pozitivní na Paktu M-R tedy je, že více než kdy předtím odhalil to, co je i dnes nutné stále připomínat. Že nedílnou součástí komunistické politiky je lež, s ďábelskou rafinovovaností vydávaná za pravdu.

V tom komunismus byl, je a vždy bude nebezpečný. Pokud se mu to hodí, je ochoten spolčit se i s ďáblem – a bude-li mít možnost, zakáže nazývat ďábla ďáblem. Protože, a v tom je obludnost komunismu, ďábel nemůže být ďáblem, je-li momentálně přítelem.

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

4.prosince 1268 – Uzavření Poděbradské smlouvy mezi českým králem Přemyslem Otakarem II. a Oldřichem Korutanským. Oldřich Korutanský, který neměl dědice, se zavazoval, že po jeho smrti připadne korutanské vévodství českému králi. Byli však pominuti Oldřichovi sourozenci, kteří se se ztrátou území nechtěli nechat smířit. Po porážce Přemysla Otakara římským králem Rudolfem Habsburským byly Přemyslu Otakaru Korutany zase odebrány.

4.prosince 1942 potopily v Neapoli americké bombardéry B-24 italský lehký křížník Muzio Attendolo.

Translate