Kdo je online

Právě přítomno: 2917 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ZPRÁVY

Zveřejněno: 13. 12. 2014 17:44 Napsal Lubomír Stejskal
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Úvahy, názory

Smrt ministra: Trochu jiný pohled

Máločemu jsem v poslední době věnoval tolik času jako studiu textů týkajících se smrti ministra koaliční vlády Fatah - Hamas. Tedy ministra vlády Palestinskoarabské autonomie Ziada Abu Eina (E).

K čemu jsem dospěl? Především musím odmítnou bombastické titulky ve stylu „Izrael zavraždil palestinského ministra“. Abu Ein nebyl „zavražděn“, jak kromě jiných uvádí na webu stálé pozorovatelské mise státu Palestina při Spojených národech její šéf, velvyslanec Riyad Mansour (E), v oficiálním dopise adresovaném zřejmě generálnímu tajemníkovi OSN – to z webu není zřejmé. (Tato nedůslednost je pro palestinské Araby typická: na stejných stránkách v seznamu členů Hamdallahovy vlády Abu Einovo jméno chybí, nicméně v dopise je označen jako ministr a šéf komise „proti zdi a kolonizaci“. Byl-li v kabinetu ministrem bez portfeje, proč to není v seznamu uvedeno? Jsou-li nedůvěryhodní v tomto, proč bychom jim měli věřit, že jsou důvěryhodní v něčem jiném? Třeba v interpretaci ministrovy smrti). Abu Eid, uvádím ještě jednou, nebyl zavražděn, ale zemřel během incidentu s izraelskými bezpečnostními silami (a je lhostejné, jestli byli na místě členové armády nebo vojáci ve službách Hraniční policie).

Z lidského hlediska je jistě projevem elementární slušnosti vyjádřit politování, jak učinil kromě jiných izraelský ministr obrany Jaalon, případně říci slovo soustrasti, které pronesl izraelský prezident Rivlin („Ztráta života přináší vždy bolest.“). Stejně tak je ale nutné říci, že Abu Ein šel do vědomého rizika, do záměrné konfrontace s ozbrojenými silami státu, který podle dohod z Oslo vykonává na daném teritoriu, v jeho vymezených zónách B a C, částečnou nebo úplnou kontrolu. Nejde tedy o žádnou „okupaci“, ale o dohodnutý, byť přechodný stav.

Dále je třeba připomenout, že to nebyl jeho první incident s vojáky Obranného vojska Izraele (IDF), neb on, „polepšený“ terorista, takové střety vyhledával. Tento se mu ale stal osudným – shodou nešťastné shody okolnosti: po fyzickém kontaktu s izraelským vojákem, jehož součástí byl bezpochyby i silný stres, dostal infarkt, aby se vzápětí při pitvě zjistilo, že jeho cévní systém na tom nebyl nejlépe, řečeno kulantně. Gita Zbavitelová k tomu dnes (12/12) na Neviditelném psu píše (BLÍZKÝ VÝCHOD: Smrt palestinského ministra):

Trpěl ischemickou chorobou srdeční, cévy měl z 80 procent zablokovány ateromy a v minulosti prodělal infarkt myokardu.

Jakkoli se palestinskoarabská strana snaží vytlouct z ministrovy smrti maximum politického kapitálu, skutečnost je mnohem prozaičtější, než jak ji líčí hysterická arabská propaganda.

A nejen to.

Ačkoli by se chtělo říci, že z Abu Einova skonu nemůže mít nikdo radost, není to tak docela pravda. Mezi těmi, kdo našli odvahu říci, že vítají jeho smrt je podplukovník v záloze Meir Indor. Odsouzeníhodný cynik? Nikoli.

Abychom jeho postoji porozuměli, musíme připomenout několik skutečností. Meir Indor je jedna z obětí (palestinsko)arabského teroru: přežil zásah střepinou granátu do hlavy. Dnes stojí v čele organizace Almagor (přeloženo Beze strachu) – organizace, která je jakýmsi hlasem obětí arabského terorismu.

A tito lidé, aktivisté Almagoru, měli s Abu Einem zásadní morální problém. Jak bylo i v českých médiích připomenuto, Abu Ein, tak jako spousta činitelů palestinskoarabské samosprávy, je bývalý aktivní terorista. Když mu bylo dvacet (1979) , zosnoval vražedný útok v galilejské Tiberiadě (na břehu Genezaretského jezera), kterému padli za oběť dva šestnáctiletí Židé – Boaz Lahav (obr. 1) a David Lankri. Pak zbaběle uprchl do USA, které ho ovšem vydaly Izraeli, kde byl v roce 1982 odsouzen na doživotí. Ve vězení ovšem dlouho nesetrval. Měl zvláštní druh štěstí.

Protože Izrael si cení života svých občanů včetně vojáků víc než jakákoli země světa, a rozhodně víc než jakákoli země arabská, je ochoten za jejich návrat ze zajetí udělat tak bolestivé kompromisy, nad nimiž mnohdy zůstává rozum stát. To se stalo i v roce 1985.

Během protiteroristické operace Mír pro Galileu (1982) byli v Libanonu zajati nepřátelskými silami tři izraelští vojáci: Josef Grof, Nisim Salem a Hezi Šaj. Tehdejší vláda Šimona Perese přistoupila v zájmu jejich propuštění na tzv. Jibril Agreement s jednou palestinskoarabskou teroristickou organzací: podstatou dohody bylo, že za návrat tří svých vojáků propustí Izrael vězněné arabské teroristy. Nikoli v poměru 3 ku 3, jak by velel smysl pro fair play, ale v poměru naprosto neuvěřitelném. Za vrácení Grofa, Salema a Šaje opustilo brány izraelských věznic 1150 (slovy tisíc sto padesát) teroristů a bezpečnostních vězňů. Mezi nimi i Ziad Abu Ein, vrah dvou izraelských teenagerů z lázeňské Tiberiady. Je více než pochopitelné, že s něčím takovým (místo doživotí za dvě vraždy ani ne tři roky) se aktivisté organizace, která hájí zájmy obětí teroru a jejich blízkých, nikdy nesmíří. A tudíž, že předseda této organizace nemá v principu problém s Abu Einovým úmrtím.

Věc má ještě několik dalších aspektů. Propuštěný terorista Ziad Abu Ein se později stal náměstkem ministra pro záležitosti vězňů – rozuměj především v Izraeli vězněných teroristů. A o jaké záležitosti vlastně jde? Jednou z nich je vyplácení pohádkových „mezd“ (či jak to nazvat) vrahům izraelských civilistů. Západnímu člověku se to může jevit jako cosi poněkud nemravného, ale arabské myšlení není stejné jako myšlení normálně uvažujícího člověka na Západě. Neboť: jsou-li Arabové ve Svaté zemi vyzývání některými muslimskými duchovními k vraždění Židů a jsou-li tito vrahové označování nejvyšší palestinskoarabskou muslimskou autoritou, Velkým muftím Jeruzaléma, za mučedníky, pak žijící vrahové, kteří skončili v izraelských žalářích, musí být bohatě odměněni. Všechno to do sebe dokonale zapadá – včetně faktu, že část peněz pro tyto vrahy poskytují i daňoví poplatníci Evropské unie v rámci její štedré pomoci Palestinskoarabské autonomii.

Pak ovšem není divu, že lidé jako penzionovaný pplk. Indor řeknou co řeknou, protože pro ně byla nedávná náhlá smrt Ziada Abu Eina poslední nadějí, že ještě existuje nějaká spravedlnost. (Kdyby vám někdo zavraždil dítě, díky kontroverzním politickým dohodám místo ve vězení chodil po svobodě, dokonce se dostal na post ministra vlády, jejíž jedna polovina reprezentuje organizaci, která se vás snaží zlikvidovat, asi byste také při náhlém skonu vraha mnoho slz neuronili.)

Případ Abu Eina má ještě jeden rozměr. Jakkoli se šéf autonomie Abbás snažil chlácholit veřejnost v zahraničí (které neuniklo a které vadí, s kým se paktuje), že koaliční vláda Fatah-Hamas bude vládou „nezávislých technokratů“, její zemřelý člen může i u nezasvěcených vyvolat pochybnosti, kdo že to palestinské Araby vlastně reprezentuje.

Nevystačíme přitom s frázemi o demokraticky zvolených osobnostech, protože, jak jsem nedávno připomněl, poslední prezidentské volby se v Palestinskoarabské autonomii konaly v roce 2005 a poslední parlamentní volby v roce 2006. V obou případech mluvíme o čtyřletém funkčním období – a zhruba za tři týdny začíná rok 2015 …

 

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.července 1744 – Pruský král Fridrich II. a německý císař Karel VII. uzavřeli tzv. frankfurtskou spojeneckou smlouvu. Císař souhlasil s připojením pravého břehu Labe k Prusku za vojenskou pomoc proti Marii Terezii.