Kdo je online

Právě přítomno: 2980 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ZPRÁVY

Zveřejněno: 28. 9. 2015 10:31 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ZPRÁVY Kategorie: Úvahy, názory

Jak chránit hranice Evropy. Politicky nekorektní návrh

Konec Schengenského režimu? Nebo snad dokonce začátek rozpadu Evropské unie? Jestli byl dříve favoritem na příčinu krize EU stav státních rozpočtů jihoevropských ekonomik (a odpor „Severu“ proti němu), pak dnes je určujícím tématem masivní ilegální imigrace, kvůli které se Evropa dělí podle linie „Západ-Východ“. Existuje vůbec nějaké řešení? Můžeme někde hledat inspiraci? A měla by Evropa zasáhnout i vojensky?

Jednoduchá odpověď na všechny tři otázky zní „ano“, avšak její realizace zdaleka jednoduchá nebude. Vyžaduje totiž množství kroků, z nichž některé budou pro současné evropské politiky znamenat (téměř) nepřekonatelné úkoly. Řešení znamená vzdát se některých způsobů myšlení a jednání, inspiraci je nutno hledat (doslova) na opačném konci světa a také vojenský zásah se bude muset zřejmě provést jinak, než jak je Evropa zvyklá. Nemožné to však není, a pokud se najde politická vůle, pak lze tento plán uskutečnit.

První krok se týká toho, co bylo nastoleno v jednom z předchozích textů. Evropská politická a mediální scéna musí jednou provždy skončit s paradigmatem politické korektnosti. O potížích se musí mluvit, a to přesto, že by to snad mohlo „urazit“ některé tzv. diskriminované menšiny, ať už jsou definovány národností, etnickým původem či náboženskou vírou. To zahrnuje (mj.) konec podpory četných nevládních a „neziskových“ organizací, pro něž tento přístup znamená lukrativní byznys a přístup k velké politické a mediální moci.

Je nutno jednoznačně říci, že nekontrolovaná masivní ilegální imigrace z oblastí, jež jsou nám kulturně značně vzdálené, znamená potenciální hrozbu. Už nadále nelze strkat hlavu do písku, opakovat multikulturní propagandistické fráze a doufat, že se to „nějak“ vyřeší. Musí skončit i opakování tvrzení, že Evropa „musí“ pomáhat. Pomoc potřebným je věcí jistě správnou, nelze ji však v žádném případě nárokovat, nebo dokonce vynucovat.

V dalším kroku bude třeba změnit sociální a přistěhovaleckou politiku, jež působí na migranty jako „magnet“. Azylová politika evropských států byla totiž vytvořena v době, kdy byly počty přistěhovalců o dva řády menší než dnes. Není zkrátka možné zvládat vlny statisíců imigrantů na základě pravidel, jež byla vytvořena pro řádově (maximálně) tisícové počty. Stavba plotů a obnovení hraničních kontrol jsou vlastně zoufalé kroky těch, kdo nejsou schopni dodržovat to, k čemu se v minulosti zavázali za zcela jiných podmínek.

Pokud zaznívá kritika, že to či ono opatření proti ilegální (ano, ilegální, tj. protizákonné; na to nesmíme zapomínat) imigraci odporuje tomu nebo onomu zákonu, nařízení nebo mezinárodní smlouvě, tak je odpověď prostá. Tyto zákony je logicky třeba změnit, nařízení zrušit, smlouvy vypovědět, popř. alespoň pozastavit platnost. Realita se bohužel nepřizpůsobí tomu, co se píše (sebelépe formulovaným způsobem) na kusu papíru.

Inspiraci nabízí země, která s ilegální imigrací docela efektivně bojuje už mnoho let. Austrálie přijala řadu tvrdých opatření, např. vracení lodí s imigranty do země původu, zákaz usidlování ilegálních imigrantů na svém teritoriu či provádění jejich deportaci do táborů v třetích zemích. Tato opatření, přestože jsou stálým terčem kritiky, přispěla k velkému poklesu počtu migrantů mířících do Austrálie, takže mají i jasný „preventivní“ efekt.

Australští politici dali rovněž jednoznačně najevo, že se přistěhovalci musejí přizpůsobit všem normám a hodnotám, které jsou australské společnosti vlastní. Bývalá premiérka Julia Gillard, která mimochodem patří k levicovým labouristům, nikoli ke konzervativní pravici, to doplnila také často citovaným výrokem o „právu odejít“. Vyzvala přistěhovalce, kteří nejsou spokojeni s australskou společností a cítí se tam nešťastní, aby zkrátka odešli. V Evropě by byl podobný výrok jistě odsouzen jako „xenofobní“ a „šovinistický“.

Austrálie by tedy měla být inspirací pro třetí krok, který Evropa musí provést, aby se dokázala s masivní imigrací vypořádat. Lodě a letadla australského námořnictva cíleně pátrají po lodích s ilegálními imigranty a většinou je vracejí do země původu (nejčastěji Indonésie), zatímco na pobřeží nejmenšího kontinentu hlídkuje armáda a zadržuje imigranty, jimž se přece jen podaří vstoupit na souš. Podle situace následuje transfer do uprchlického tábora nebo deportace, není však možné trvalé usazení ilegálního migranta v Austrálii.

Tento postup silně kontrastuje s konáním námořnictev evropských zemí, která imigranty často dokonce přivážejí do Evropy. Funkční přístup, napodobující australskou metodu, by znamenal pokrytí Středomoří množstvím letadel a plavidel (včetně těch bez osádky), která by pátrala po člunech s imigranty. Jaký by však měl být další postup? Je nekompromisní navrácení do země původu vždycky správné, nebo je třeba jednat jinak?

Rozdíl mezi Austrálií a Evropou spočívá v tom, že do Austrálie míří téměř výhradně imigranti s ekonomickou motivací, kdežto do Evropy přichází i nezanedbatelný počet těch, kteří prchají před konflikty ve své zemi a útlakem nejrůznějšího druhu. Paušální odmítání všech imigrantů, jakkoli zní lákavě, by do značné míry znamenalo opuštění právě těch hodnot, na nichž Evropa stojí. Někteří imigranti jsou opravdu uprchlíky, kterým by se mělo pomoci. Pokud ovšem tady nejsou pro takovou pomoc kapacity, je to velmi obtížné.

Právě zde se dostáváme k poslednímu kroku, který nebude právě populární, ale dost možná se ukáže jako nezbytný. Bude totiž vyžadovat vojenský zásah a dlouhodobé nasazení evropských ozbrojených sil. A to právě tam, kde problémy vznikají. Situace v Sýrii je chaotická a těžko se dá předvídat, k čemu by další ozbrojená intervence vedla, avšak existuje země, která by mohla nabízet možnost pro alespoň částečné řešení krize.

Libye je velká, přichází z ní značný počet imigrantů a snaží se zde etablovat Islámský stát, ale působí tam také sekulární ozbrojená moc, jež velmi stojí o podporu Západu. Libyjská národní armáda, které velí generál Haftár (ironií osudu kdysi podřízený Muammara Kaddáfího), by se zcela jistě nebránila spolupráci s evropskými vojsky, která by pomohla porazit islamisty a pak by se účastnila vybudování bezpečné enklávy pro migranty.

Právě to je totiž potenciální řešení. Pro západní ozbrojené síly by patrně nebylo nikterak těžké porazit islamisty v Libyi, resp. v oblasti přístavů Syrta a Derna. Tam by pak bylo možné zřídit (pochopitelně pod dohledem evropských ozbrojených sil) něco jako obrovský tábor, kde by se dali dočasně umisťovat imigranti ze všech „problémových“ zemí (včetně Sýrie). Tam by mohl probíhat proces oddělení ekonomických migrantů od „skutečných“ uprchlíků a současně by se neodehrávaly různé kulturní konflikty se západní společností.

Část válečných uprchlíků by pak měla právo získat azyl v Evropě, ovšem jedině za podmínky, že se přizpůsobí evropským normám a hodnotám. Trestem za porušení podmínky by mohl být prostě přesun zpět na území Libye. Tam by mohli zůstat i ekonomičtí migranti, kteří by se pak podle svých schopností podíleli na obnově Libye. A samozřejmě by jim nikdo nebránil v tom, aby případně usilovali o přestěhování do Evropy, avšak jedině za výše zmíněných podmínek a za pomoci standardních legálních mechanismů.

V pozdějších fázích by bylo možné uvažovat třeba o využití některých syrských uprchlíků pro porážku Islámského státu. Bez ní totiž „vlny“ imigrace těžko skončí, ale jako jediní dnes proti IS opravdu úspěšně bojují Kurdové. A to je trochu málo, protože ti (čemuž se nelze moc divit) nechtějí působit mimo Kurdistán. Kdo má tedy IS porazit? Rusko bude primárně chránit svoje zájmy v Sýrii (resp. Asadův režim), značnou část syrské opozice tvoří rovněž islamisté, irácká armáda má špatné výsledky a šíitské milice pracují pro Írán.

I kdyby však Islámský stát hned zítra přestal existovat, velké počty ilegálních imigrantů pořád budou na cestě. A pokud zmatená a zoufající Evropa tento (zatím stále jenom zesilující) nápor nezvládne, mohla by se dostat do situace, kdy jí na případný úder proti Islámskému státu jaksi nebudou zbývat ozbrojené kapacity. Winston Churchill to kdysi perfektně vystihl slovy: „Ten, kdo nechce, když může, nebude moci, až bude chtít!“

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 24. září 2015

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

20.července 1436 – Zikmund Lucemburský schválil požadavky Čechů pro jeho přijetí za krále. Česká strana požadovala: 1. přiznání větších stavovských nároků, právo nechat si zabrané královské a církevní majetky; 2. vyloučení cizinců ze zemských úřadů; 3. opětovné přidružení Moravy k zemím Koruny české.

20.července 1940 sestřeluje nadporučík W.Streib s Bf110 bombardér Whitley. Jde o první sestřel německého nočního stíhače.

20.července 1937 byla zahájena stavba britské bitevní lodi HMS Anson.