ARMÁDY A HISTORIE

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - I. Příčiny a vznik války 2.část

Dne 17. června pak vydány válečné manifesty císaře rakouského ve Vídni a krále pruského v Berlíně.

Manifest Jeho Veličenstva císaře rakouského zněl takto:

»Mým národům!

Uprostřed díla míru, kteréž jsem předsevzal, abych položil základy ke spůsobě ústavní, ježto má jednotu a mocné postavení veškeré říše upevniti a jedné každé zemi i jednomu každému národu volné vnitřní vyvinování pojistiti, kázala Mi Moje povinnosť panovnická, bych všechno Svoje vojsko povolal ku zbrani.

Na hranicích říše, na jihu a na severu, stojí armády dvou nepřátel spojených, v tom úmyslu, aby evropské mocné postavení Rakouska rozviklaly.

Ani tomu ani onomu nebylo s Mé strany dáno příčiny k válce. Zachovati pokoj blahodárný národům Mým pokládal jsem, toho jest Bůh vševědoucí Můj svědek, vždy za jednu z Mých prvních a nejsvětějších povinností panovnických a hleděl jsem ji věrně vyplniti.

Avšak jedna z těchto dvou mocností nepřátelských nemá zapotřebí žádné záminky; chtiva jsouc, loupeží Mi odejmouti některé části Mé říše, má příhodnou dobu za příčinu k válce.

Čásť Mého věrného a udatného vojska, spojena s voji pruskými, kteréž nyní co nepřátelé stojí naproti nám, táhla přede dvěma lety k pobřeží severního moře.

Vešel jsem v ten spolek bojovný s Pruskem, abych zachoval práva smlouvami stvrzená, abych chránil jednoho kmene německého, jemuž nastávalo nebezpečenství, abych zkázu a neštěstí války nevyhnutelné na nejužší meze obmezil, a aby v úzkém spojení dvou středoevropských velmocí, jimž předkem za úkol se dostalo, zachovat mír evropský, k dobrému Mé říše, Německa a Evropy nabylo se rukojemství trvalého míru.

Dobývati nechtěl jsem ničeho; jsa nezištný, vcházel jsem ve spolek s Pruskem, nehleděl jsem také ve Vídeňské smlouvě o mír nižádného prospěchu Svého.

Rakousko nemá žádné viny ve smutných i neblahých zápletcích, kteréž, kdyby úmysl Pruska byl býval stejně nezištný, nikdy by nebyly vzešly a ihned by byly vyrovnány, kdyby smýšlení proti spolku bylo bývalo stejně věrné.

Tyto zápletky spůsobeny byly pro dosažení účelův sobeckých, protož Mé vládě nebylo lze, spůsobem smírným jich rozplésti.

Tak stala se situace vždy vážnější.

Ale i tu, když v obojích zemích nepřátelských přípravy válečné zjevně se konaly, umluvení mezi nimi, jehož jediným účelem byl společný nepřátelský útok na Mou říši, vždy jasněji vycházelo na jevo, setrval jsem v úplném míru, jsa Sobě povědom povinnosti panovnické, a jsa hotov, povoliti ve všem, co by se srovnávalo se ctí a blahem Mých národů.

Znamenaje však, že by další prodlévání mocnému odražení útoků nepřátelských bylo na újmu a přivedlo mocnářství v nebezpečí odhodlal jsem se k těžkým obětem, jež s přípravami válečnými nevyhnutelně jsou spojeny.

Když Moje vláda dala ujištění Mé mírumilovnosti a opětně prohlásila povolnost Mou k tomu, aby stejnou dobou obapolně zbrojení se zastavilo, učinilo Prusko takové požadování se strany své, jehož přijetím by čest a bezpečnost Mé říše v šanc byla dána.

Žádaloť Prusko, by se napřed zbrojení zastavilo ne toliko proti němu, ale také na hranicích Mé říše ve Vlaších stojící, za jejíž mírumilovnost nebylo a nemohlo býti podáno žádného rukojemství.

Veškeré vyjednávání s Pruskem v záležitosti vojvodství Zálabských podávalo vždy více důkazů, že záležitosti této, tak jak by toho vyhledávala důstojnost Rakouska, právo a prospěch Německa i vojvodství dotčených, hledíc k násilné i dobývavé politice od Pruska zjevně na jevo dávané, úmluvy s tímto státem vyříditi nelze.

Vyjednávání se přetrhlo, záležitost ta odkázána jest spolku německému, aby o ní rozhodl a svoláni jsou řádní zástupcové Šlesvicka.

Hrozící válka přiměla tři mocnosti: Francouzsko, Anglicko a Rusko k tomu, že také Mou vládu pozvaly k účastenství v poradách společných, jichž účelem mělo býti zachování míru. Vláda Moje dosti činíc úmyslu Mému, aby pokudkoliv možné, národům Mým pokoj byl zachován, účastenství v těchto poradách neodepřela, slíbila je však pod tou určitou výminkou, že základem všelikého prostředkování má býti veřejné právo evropské a smlouvy platné a že mocnosti v poradách účastenství mající nepůjdou za svými prospěchy zvláštními na ujmu rovnováze evropské a právům Rakouska.

Ježto pak již pouhé zavádění těchto porad pro dotčené přirozené výjimky se nezdařilo, jest to důkazem, že by porady samy nebyly vedly, k zachování a utvrzení míru.

Nejnovější příběhové potvrzují nevyvratné, že Prusko nyní zjevně klade násilí na místě práva. Ani právo a čest Rakouska, ani právo a čest veškerého Německého národa nebylo již Prusku hrází, kterou by se dalo v osudné ctižádosti své zadržeti. Pruské vojsko vtrhlo do Holštýnska, sněm náměstkem rakouským svolaný násilně jest rozehnán, moc vládní v Holštýnsku, kteráž Vídeňskou smlouvou o mír vznesena jest na Rakousko a Prusko, stržena jest výhradně na Prusko a posádka rakouská musila přemoci desateronásobné ustoupiti. Když pak spolek německý, spatřuje v tom provozování své vůle smlouvám odporující, k návrhu Rakouska na tom se usnesl, aby vojsko spolkové se postavilo ve zbraň, dokonalo Prusko, honosící se rádo, že jest šiřitelem interesů německých, nastoupenou zkázyplnou cestu. Roztrhši národní svazek německý, proneslo se, že vystupuje ze spolku, žádalo, aby vlády německé přijaly tak nazvaný návrh oprav, jímž se rozdělení Německa má ve skutek uvésti a přikročilo násilím vojenským k panovníkům spolku německému věrným.

Tím stala se nevyhnutelná válka ta nejhorší, válka Němců s Němci.

K odpovídání ze všeho toho neštěstí, kteréž tato válka uvalí na jednotlivé osoby, rodiny, krajiny a země, volám ty, kteří ji spůsobili, před soudnou stolici dějinstva a věčného všemohoucího Boha.

Podnikám boj s důvěrou, kteréž dodává věc spravedlivá, povědom Sobě jsa moci, ježto záleží ve velké říši, kdež panovník a národ proniknuti jsou jednou myšlénkou mocným právem Rakouska, s myslí čilou a odhodlanou, patře na Svoje vojsko udatné a k boji hotové, kteréž činí ohradu, o niž se zlomí moc nepřátel Rakouska a hledě k Mým věrným národům, kteří sjednocení, odhodlaní a obětiví ke Mně vzhůru pohlížejí. Čistý plamen nadšení vlasteneckého plápolá rovnou měrou v širých krajinách Mé říše; radostně pospíchali povolaní bojovníci v řady vojska, dobrovolníci hrnuli se ke službě vojenské, veškeré branné obyvatelstvo některých zemí, jimž nejvíce nebezpečenství hrozí, chystá se k boji a šlechetní a obětiví lidé přispívají k umírnění neštěstí a přinášejí pomoc na potřeby vojska.

Jediný cit proniká obyvatele Mých království a zemí, cit, že všichni k sobě náležejí, cit moci ve své sjednocenosti, cit nevole nad neslýchaným porušením práva.

Dvojnásobně těžce to nesu, že započaté umlouvání se o vnitřní záležitosti ústavní nedospělo posavade dotud, abych v této vážné době mohl zástupce všech Mých národů svolati okolo Mého trůnu.

Této podpory na ten čas nemaje, tím více jsem Sobě povědom Mé povinnosti panovnické, a tím pevnější úmysl mám, pojistiti ji Své říši na všechny budoucí časy.

Nebudeme v tomto boji osamělí.

Knížatům i národům německým známo jest nebezpečenství, kteréž jejich svobodě a neodvislosti nastává se strany mocnosti, jejížto jednání spravuje se jedině sobeckými plány bezohledné chtivosti zvětšiti sama sebe; i neníť jich tajno, jakou záštitou těchto jejich nejvyšších statků a jakou podporou moci a celosti veškeré vlasti německé jest jim Rakousko.

Jakož my stojíme ve zbrani, abychom chránili statkův nejsvětějších, jichž národům jest hájiti, tak i naši spojenci v německém spolku.

Nám byla zbraň do rukou vnucena. Nuže! nyní, když se jí chopíme, nesložíme jí dotud, pokud nebude Mé říši a spojeným státům německým volné vyvinování uvnitř zajištěno a mocné postavení v Evropě znovu utvrzeno.

Však důvěra a naděje naše nezakládej se jediné na naší sjednocenosti a na naší moci; Já ji zakládám zároveň na nejvyšším; na všemohoucím spravedlivém Bohu, jemuž Můj Dům od svého prvopočátku sloužil, a který neopouští těch, kdož v spravedlivosti v Něho důvěřují. Jeho chci vzývati o pomoc a o vítězství volati a vyzývámť Své národy, aby to učinili se Mnou.

Dáno ve Vídni, Mém sídelním a hlavním městě říšském, dne 17. června 1866.

František Josef v. r.«

Válečný manifest pruského krále zněl takto:

»Mému národu! Ve chvíli, kdy pruské vojsko do rozhodujícího boje odchází, cítím se povinna, promluviti k Svému národu, k synům a vnukům statečných otců, ku kterýmž můj v Pánu odpočívající otec pronesl nezapomenutelná slova: »Vlasť je v nebezpečí!« Rakousko a velká část Německa jsou proti ní ve zbrani. Jenom několik málo let je tomu, co jsem z vlastního rozhodnutí a nevzpomínaje dřívějšího příkoří, rakouskému císaři spojeneckou ruku podal, abych německou zemi z cizího panství vysvobodil. Ze společně prolité krve doufal jsem, že vykvete vojenské bratrství, jež povede k pevnému, na vzájemném uznání spočívajícímu spojenství a tím také ku společnému působení, z něhož vzejíti měly, jakožto plod a ovoce, Německu vnitřní blaho a zevnější váha. Avšak naděje tato byla sklamána. Rakousko nechce zapomenouti, že jeho knížata kdysi v Německu panovali a nechce ve mladším Prusku uznati přirozeného spojence, nýbrž toliko nepřátelského soupeře. Prusko musí býti ve všech snahách potíráno, jest jeho heslem, neboť co Prusku prospívá, škodí Rakousku.

Stará, neblahá žárlivost plným plamenem vyšlehla. Prusko má býti oslabeno, zneuctěno, zničeno. Vůči němu neplatí již žádné smlouvy. Proti němu se německá spolková knížata nejenom do zbraně volají, nýbrž i k porušení spolku svádějí.

Kamkoli se v Německu ohledneme, jsme obklopeni nepřátely a válečným heslem těchto jest: ponížení Pruska! Avšak v mém národě žije duch z roku 1813. Kdo uloupí nám píd pruské půdy, jsme-li pevně odhodláni, uhájiti si toho, co nám vydobyli otcové, když král a národ v nebezpečí vlasti těsněji, než kdy jindy k sobě přilnou a za čest i blaho otčiny všechno, krev i statek nasaditi za svoji nejvyšší a nejsvětější úlohu uznají?

Předvídaje v pečlivosti Své, co nyní nadešlo, považoval jsem od let již za první povinnost Svého královského úřadu připraviti bojovný národ pruský na rozvinutí silné moci. Uspokojen a pln důvěry patří se Mnou každý Prus na brannou moc, jež naše hranice střeží. Maje v čele svého krále, bude se pruský národ cítiti jako pravý národ ve zbrani. Odpůrcové naši se klamou, že je Prusko vnitřními spory ochromeno; proti nepříteli je svorno a silno, neboť vůči nepříteli srovnává se, co dříve proti sobě stálo, aby pak ve štěstí i neštěstí sjednoceno zůstalo. Učinil jsem všechno, abych Prusku uspořil břemena i oběti války; to Můj národ ví, to ví také Bůh, jenž zkouší ledví.

Až do poslední chvíle hledal jsem společně s Francii, Anglií a Ruskem cestu smírného vyrovnání a choval ji volnu. Rakousko nechtělo a jiné německé státy postavily se zřejmě na jeho stranu. A takž není mojí vinou, musí-li národ Můj těžký boj bojovati a krutou svízel snášeti. Musíme zápasiti o svoje bytí, musíme jíti do boje na áivot a na smrt proti těm, kdož Prusko velkého kurfiřta a velkého Bedřicha, kteří Prusko, jak z válek o svobodu vzešlo, sraziti chtějí s výše, na niž je povznesly jeho knížat duch i síla a jeho národa udatnost, obětavost a mravnost,

Prosme Všemohoucího, aby požehnal našim zbraním! Propůjčí-li nám Bůh vítězství, budeme také dosti silni, abychom volnou pásku, jež německé země spíše jen dle jména, než vskutku dosud k sobě poutala a kteráž nyní přetržena byla těmi, kdož právní síly národního ducha se bojí, v jiné podobě, pevnější a blahodárnější obnovili. Bůh s námi! Vilém v. r.«

Vydáno v roce 1896