POZEMNÍ TECHNIKA

Karl Mörser

V letech 1920 až 1933 byla dělostřelecká výzbroj německé armády (tzv. Reichswehr), omezena ustanovením Versailské mírové smlouvy. Německé dělostřelectvo nesmělo mít ve výzbroji protiletadlové ani protitankové kanony, ale ani dělostřeleckou techniku s ráží na 150mm. Tato situace se však rázně změnila, když se v Německu dostali k moci fašisté, kteří od roku 1935 začali nekontrolovatelně zbrojit. ...

Správa německého pozemního vojska, předvídajíc ozbrojený konflikt s Francií a Československem, žádala pro dělostřelectvo vznikajících jednotek Wehrmachtu techniku, která by byla schopna ničit železobetonová opevnění, která převažovala ve francouzské Maginotově linii i v pohraničním opevnění tehdejší ČSR. Jako účinný prostředek vybrali dělo - moždíř (německy Mörser) s velkou ráží, který zkonstruovala firma Rheinmetall-Borsig v Düsseldorfu.Výrobce dostal požadované taktickotechnické údaje, které měla nová dělostřelecká zbraň mít - ráže 600mm, hmotnost střely 2t, hmotnost výbušné náplně 350kg, celková hmotnost moždíře 97t atd. První prototyp byl dokončen v roce 1938 (bez podvozku), v červnu 1939 s ním uskutečnili první střelby. I když střely nebyly plněny výbušnou směsí, probíjely stěny silné 1,5 m. Souběžně s vývojem vlastní zbraně byla u firmy Rheinmetall-Borsig konstruována i jeho samohybná lafeta s pásovým podvozkem. Mobilní lafetu o hmotnosti 54t poháněl benzínový motor Daimler-Benz MB 503 o výkonu 580k (426kW), v její nástavbě byly namontovány nádrže pohonných hmot o celkovém objemu 1200l. Podvozek umožňoval samohybné lafetě dosahovat při změně palebného postavení rychlost 10km/h, přičemž měl čtyři rychlostní stupně pro jízdu vpřed a jeden pro jízdu vzad. Motory MB 503 byly použity pouze u prvních čtyř sériových podvozků, u dalších to již byly výkonnější dieselové motory MB 507. Pásový podvozek lafety měl na obou stranách vždy 8 pojezdových kol (u sériových kusů 11), 8 horních kladek pro vedení pásu, kolo napínacího mechanismu (umístěné vzadu) a hnací kolo (vpředu). Ocelový pás měl délku 22,6m, šířku 0,5m.
  Dne 2.7.1940 předvedli zkompletovaný samohybný moždíř ráže 600mm představitelům Výzbrojní správy. Nová zbraň dostala oficiální označení Gerat 040 a pojmenování "Karl" (podle jména Karla Beckera - iniciátora vzniku zbraně tohoto typu). Moždíř "Karl" o celkové hmotnosti 124t byl do prostoru bojové činnosti přepravován po železnici (uložen na speciální plošině umístěné mezi dvěma pětiosými kolejovými podvozky, tzv. hlubinový vůz) případně po silnici (v demontovaném stavu na osmikolových podvalnících - na jednom podvalníku byla uložena hlaveň se závěrem [28,4t], na dalším kolébka [27,4t], na třetím nabíjecí mechanismus [8,2t], pásový podvozek se zbývajícími elementy moždíře [60t] byl převážen na větším, dvanáctikolovém přepravníku). Každá baterie, tvořená dvěma moždíři, měla navíc k jejich demontáži a k opětovné montáži jeden 30tunový a dva 7tunové jeřáby.
K přepravě munice, protibetonových granátů dlouhých 2510mm a s průměrem 600mm, zkonstruovali speciální muniční vozidlo, využívající pásový podvozek středního tanku Pz.Kpfw.IV. Roku 1941 dostalo pozemní vojsko 13 těchto speciálních vozidel označených jako "Munitiostrager fůr Karlgerat". V období listopad 1940 - srpen 1941 bylo 6 moždířů typu "Karl" předáno do výzbroje wehrmachtu. Ty byly označeny římskými číslicemi od I. do VI., navíc každý dostal svoje jméno (Adam, Eva, Thor, Odin, Loki, Ziu). Při zkušebních střelbách byly dosaženy kladné výsledky - střela probíjela betonovou desku tloušťky 150cm a rozptyl střel na čtverci 15x15, přičemž nejlepší výsledky byly dosahovány na vzdálenost 2700 až 4100 m.
První čtyři samohybné moždíře přidělili 83. oddílu těžkého dělostřelectva. Poprvé byly bojově nasazeny na východní frontě v červnu a červenci 1941. Němci zbraň použili k potlačení hrdinského odporu obklíčené brestské pevnosti a proti opevněním v okolí Lvova. Při střelbě na určené cíle vytvářely granáty v místě dopadu v zemi krátery o průměru 15m a hloubce 5m. Nad místem exploze vznikl oblak dýmu o průměru 300m a výšce 170m. Při nárazu střely na opevnění se stěny tlusté 2m rozpadly, když předtím odolávaly palbě 210mm kanonu.
Nejznámějším případem bojového nasazení hmoždíře typu "Karl" v průběhu 2. světové války byla operace Storfang, která probíhala v létě 1942 a měla ukončit několikaměsíční obléhání Sevastopolu německou 11. armádou. Na Krym byly odeslány dva moždíře (Thor a Odin) z 833. oddílu , které měly palbou zničit sovětskou pobřežní baterii číslo 30, kterou Němci označovali jako Fort Maxim Gorkij.Palba moždířů se vedla tempem 6 až 7 výstřelů v průběhu dvou hodin (největší úspěch byl dosažen 6. června 1942, když jeden 600mm granát zasáhl přesně dělostřeleckou věž s kanony ráže 305mm, zabil celou obsluhu a vyřadil věž z činnosti).
V květnu 1943 byly dva moždíře dodané 62. oddílu těžkého dělostřelectva wehrmachtu bojově nasazeny na sovětsko - německé frontě v oblasti Ismun.V roce 1943 byly vyrobeny nové delší hlavně s ráží 540mm. Jedna z nich byla použita u moždíře Loki, který pak byl označen jako Gerat 041. Poslední informace o bojovém použití moždířů "Karl" jsou z nasazení jednoho z nich (Ziu) v bojích proti varšavským povstalcům v létě 1944. Ten s 250 granáty, začal 18. srpna ostřelovat městské čtvrtě Varšavy ovládané povstalci. Střely ničily barikády, strategické budovy - při dopadu prorážely jednotlivá podlaží a explodovaly v přízemí, čímž celou budovu zničily a zasypaly ve sklepích ukryté obyvatele. Vzhledem k tomu, že ve Varšavě se v barbarském ničení města moždíř osvědčil, žádal generální štáb wehrmachtu odeslání jednoho moždíře i do Paříže, kde 19. srpna téhož roku také vypuklo povstání. Vzhledem k rychlému postupu spojeneckých vojsk osvobozujících Francii a Paříž však odeslán nebyl.V posledních měsících 2. světové války byly jednotlivé samohybné moždíře "Karl" použity v obranných bojích na území Německa (např. při ostřelování mostu přes Rýn u Remagenu, ale také např. v Budapešti).
Při postupu spojeneckých vojsk ukořistili vojáci americké 1. armády moždíř Loki s hlavní ráže 540mm a jeden moždíř ráže 600. Dva moždíře Gerat 040 (Odin a Ziu) se staly kořistí sovětské armády (Ziu je dnes vystaven v tankovém muzeu v Kubince).