Inspirováno komunisty: Ke stanovisku KSČM k listopadu 89

•  K výročí listopadových událostí byl a ještě bude publikován bezpočet textů – prohlášení, stanovisek, hodnocení, osobních vzpomínek. Pozadu nezůstali ani pohrobci těch, proti nimž byla sametová revoluce namířena.

Na webu Komunistické strany Čech a Moravy je k přečtení její stanovisko, která začíná pozoruhodnou větou:

Občané se u nás po druhé světové válce rozhodli pro systém, který byl vybudován jako sociálně spravedlivá alternativa dravého kapitalismu.

Tak za prvé: kteří občané, kdy a jak? Za druhé: jaký systém českomoravští komunisté vlastně myslí? Přeúnorovou polodemokracii nebo jejich totalitu?

Ad1: V první fázi po osvobození, tedy do ustavení Prozatímního Národního shromáždění (PNS - říjen 1945), se v republice vládlo pomocí prezidentských dekretů, které pak PNS dodatečně schválilo. Přechodný parlament fungoval do doby vzniku Ústavodárného shromáždění, o jehož složení rozhodly první poválečné volby v květnu 1946.

O čem, pokud jde o politický a hospodářský systém, mohli občané rozhodovat? Do voleb 1946 prakticky o ničem, protože politická reprezentace se ještě v exilu dohodla na novém politickém a ekonomickém pořádku – a lidé tak byli po osvobození postaveni před hotovou věc. V žádném případě tedy nelze říci, že „se rozhodli“ - bylo rozhodnuto za ně.

Za komunistů lidé umírali, protože stát neměl devizy

I když se to nezdá, tak listopad 1989 přinesl daleko víc dobrého než špatného. Nejdůležitější je svoboda, člověk může mluvit beze strachu, že za vtip o politikovi půjde na půl roku do vězení mezi vrahy. Nikdo nám nebrání v cestování a na barevné televizory či nábytek se nemusí stát celonoční fronty. V daleko lepší kondici je životní prostředí, a jak dosvědčuje světově uznávaný kardiochirurg profesor Jan Pirk, velmi výrazně se zlepšilo naše zdravotnictví.

Ten v rozhovoru pro Parlamentní listy odpověděl také na tuto otázku.

Pracoval jste léta ve zdravotnictví před listopadem 1989 i po něm, takže můžete srovnávat. Co znamenala změna režimu pro české zdravotnictví?

„To není správně řečeno, „pro české zdravotnictví“. Myslím, že správnější je se ptát, co to znamenalo pro českého pacienta. A pro českého pacienta to byla zcela zásadní změna.

Když budu mluvit za můj obor, pamatuji si, že v době před rokem 1989 umírali pacienti na chirurgicky vyléčitelné onemocnění, jako je třeba zúžení kmene levé věnčité tepny, umírali na toto onemocnění rychleji než na rakovinu. A přitom se to dalo vyřešit poměrně jednoduchou operací. Ale kvůli nedostatku devizových prostředků jsme nemohli odoperovat pacienty, kteří to potřebovali, protože materiál, jenž byl k tomu nutný, se nakupoval jen za devizy. Tehdy se v IKEMu dělalo tři sta operací ročně, nyní jsme jich provedli tisíc pět set. Takový to byl rozdíl pro pacienty. Dnes se skutečně v péči o srdeční onemocnění každému pacientovi, který to potřebuje, dostane péče. A ta péče je zcela určitě lepší než ve Velké Británii.“

Společenské postavení ženy a dívky české v dobách předhusitských (1.část)

Autor: Jan Bohuslav Miltner
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 85–102

Až do nedávná nehrubě všímáno si žen v dějinách člověčenstva. Počítali jen padlé v bitvách bojovníky, nevidouce přelévaných doma za ně slz. Abbé Sabatier de Castres případně soudí o ženách, řka: „Les femmes sont nos nourrices dans notre jeunesse, nos compagnes dans l’âge mûr, notre soutien dans la vieillesse, notre consolation dans le malheur et nos victimes dans tous les tours.“ A německý jeden historik (Ewald) dí, že postavení žen jest nejspolehlivějším měřítkem vzdělanosti jednoho každého národa. Ježto tedy dějiny žen jsou důležitou částí dějin vzdělanosti, vizme již, jaké bylo postavení českých žen v dobách předhusitských, a sice nejdříve v době pohanské, pak v době křesťanské. Na základě staroslovanských řádů zůstávaly rodiny, pocházející od společného praotce pohromadě, čímž vznikl rod. Oženil-li se syn, zůstal s manželkou a s dítkami u rodičů, provdala-li se dcera, i ona se svou rodinou zůstávala ve společném užívání a při společném zdělávání pozemků rodových. V rodě žilo tedy několik, někdy i mnoho rodin pohromadě a ženy byly rovnoprávnými členy jeho. Dlouho týž řád býval zachováván, jakož na př. známo jest o Slavníkovcích, bratřích sv. Vojtěcha, že léta 996 žili s manželkami a dětmi svými pospolu na Libici v nedílnosti.

Kam po absolvování bezpečnostních studií?

Na Západě se bezpečnostní studia vyčlenila z výzkumu mezinárodních vztahů někdy v období mezi světovými válkami. U nás v minulém režimu takový obor samozřejmě úplně chyběl a po roce 1989 existoval jen na vojenských školách. Když v roce 2005 přišel na Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně první (do značné míry „experimentální“) ročník studentů oboru Bezpečnostní a strategická studia, objevily se záhy otázky, jaký je vlastně přínos tohoto oboru a jak se mohou jeho absolventi uplatnit v praxi.

Po bakalářských a magisterských zkouškách tohoto „zaváděcího“ ročníku (čili v letech 2008 a 2010) ale musely pochybnosti stranou, protože se ukázalo, že ve skutečnosti zde existuje dosti silná poptávka po lidech s těmito znalostmi. Většina absolventů oboru BSS záhy nalezla práci, kde se jejich vzdělání může vhodně uplatnit. Sektor bezpečnosti a strategie je totiž neobyčejně pestrý a nabízí skutečně širokou škálu možností.

Veřejnost si často spojuje obor BSS téměř výhradně s vojenskými záležitostmi, ale ty tvoří (ač jsou samozřejmě velmi důležité) pouze jednu část tohoto sektoru. Další zahrnují např. krizový management, zvládání živelných katastrof nebo epidemií, boj proti kriminalitě či extremismu, vězeňství a další. Stejně tak strategie přece není čistě vojenským tématem, protože strategicky plánovat by měly také obce, firmy a různé organizace.

1989-2014: Střípky nejen listopadové

•  Člověk nemusel být spolupracovníkem StB, aby někoho napráskal. Je to i můj případ. S tím, že jsem napráskal sám sebe – sám sobě. Co tím chce básník říci?

Jednoduše jsem si vedl v určité fázi života něco jako deník, kam jsem si zapisoval pro mě důležité věci. A jen díky tomu mohu, navzdory nastupující skleróze, vědět, co jsem (nejen) před pětadvaceti lety dělal a co pro mě bylo klíčové.

Cestou k Listopadu jsem zaznamenal dva milníky. Kromě pádu Berlínské zdi to byla od poloviny 70. let, v souvislosti s jistým uvolněním vyvolaným tzv. hesinským procesem, možnost kupovat na stáncích PNS některé západní noviny. Věc v normálně fungujícím světě naprosto obvyklá, v totalitě nevídaná. Vzpomínám na premiéru toho „breaku č. 1“. Vydal jsem se do okresního města a s bušícím srdcem si šel ověřit, zda tomu tak skutečně je. Bylo to něco jako jít na rande s někým, na kom vám mimořádně záleží. Přijde, nepřijde? Tady právě tak: Budou tam, nebudou? Komunistům jsem z principu nevěřil. Ale byly tam: několik západních titulů, pokud možno co nejvíce neškodných. Tehdy jsem si koupil na narůžovělém papíru své první Financial Times – a byl překvapen, jak obrovský počet stran mají (oproti Rudému právu, Mladé frontě, Svobodnému slovu …). Byl to tajemný i sváteční okamžik současně.

25 let svobody

17.11. uplyne čtvrtstoletí od pádu komunistického režimu. Máme, co jsme chtěli? Vážíme si svobody?

Čtvrtstoletí, třetina lidského života, to je poměrně dlouhá doba na to, aby člověk zapomněl tehdejší realitu a přestal si vážit života, po kterém tehdy společnost toužila a volala. Zkusme se vrátit v čase a připomenout si 25 let starou historii.

Socialistický blok se hroutí. Gorbačov chtěl zreformovat režim, který panoval v SSSR a jeho satelitech, ale vše se mu vymklo z ruky. Ukázalo se, že podpora totalitního režimu je takřka nulová a lidé touží daleko víc po svobodě než po budování světlých zítřků.

Nejinak tomu bylo u nás. Nespokojenost narůstala a bylo to znát na protirežimních demonstracích, které nabývaly na síle. Velká akce se uskutečnila k 20. výročí sovětské okupace. Palachův týden, další výročí okupace, 28. říjen, 17. listopad. Tam padla poslední kapka.