Obsah:

• Úvod
• Obecné členění řeholních institucí
• Rozvoj církevních řádů v Čechách
  
• Seznam zkratek názvů řádů a kongregací
• Informace o dotázaných řeholních institucích
  
• Seznam zdrojů
• Slovníček některých cizích pojmů

Téma seminární práce „Život v českých klášterech“ jsem si vybrala proto, že mě vždy fascinovalo trochu tajuplné a neznámé prostředí života v uzavřených klášterních komunitách, jehož představa ve mně byla formována zdroji, jež měly mnohem blíže k představám autorů dobrodružných knih než ke skutečnému stavu současného řeholního života. Když se řekne klášter, vybavím si (stejně jako mnoho dalších) ponurou středověkou atmosféru Jména růže Umberta Eca. Tento pohled je sice romantický, ale poněkud zavádějící. Řeholní komunity se totiž vyvíjí, nejsou záležitostí temného středověku. Jaký je tedy život v klášterech nyní? Na rozdíl od dřívějších dob už není působení řeholních komunit příliš vidět a pro většinu lidí jsou velkou neznámou.
Svou seminární prací bych chtěla podat co nejpřesnější obraz současného řeholního života. Pokusím se tuto problematiku prozkoumat jak z hlediska teoretického (vyhledávání faktů v pramenech), tak i praktického, např. formou dotazníků či osobního zážitku.

Myslím, že nahlédnutí do života v klášteře může být zajímavé a poučné i pro mnoho lidí, kteří se o církev a její instituce příliš nezajímají. Jejich dlouhá tradice je spjata s kulturou Evropy a dodnes je její nedílnou součástí. Neměli bychom je proto ponechávat bez povšimnutí, neboť tato kapitola v dějinách i v současnosti není okrajovou záležitostí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mít povědomost o historii a činnosti řeholních institucí by podle mého názoru mělo patřit k všeobecnému rozhledu, protože i ty do určité míry spoluutvářely základy, na nichž stojí naše společnost a kultura.

Mužské řeholní instituce

Řády:

Kongregace:

Redemptoristé, petrini, kalasantini

Řeholní společnosti:

Salesiáni, salvatoriáni, verbisté

Ženské řeholní instituce

Řády:

Benediktinky, premonstrátky, klarisky

Kongregace:

Apoštolské (papežského práva)

Diecézní (diecézního práva)

Povrchní znalec historie má tendenci se domnívat, že Evropa desátého století je Evropou ryze křesťanskou. Z letopiseckých záznamů o přijetí prvního křtu v některé zemi však nelze tento soud učinit. Takový slavný a historicky zaznamenaný křest se týkal většinou jen panovníkovy rodiny a jeho družiníků. Ostatní země zůstávala často po dlouhá desetiletí skrytě nebo otevřeně pohanskou. I po všeobecném přijetí křesťanství se pohanské zvyky v různé míře mísí s církevními rituály ještě celá staletí.
Zakládání a rozšiřování církevních řádů do nedávno pokřesťanštěných oblastí je jedním z prostředků účinného šíření víry. Má na něm zájem církev, která tím sleduje celoevropské sjednocení a expanzi svého vlivu. Mají na tom zájem rovněž panovníci jednotlivých zemí, kteří sledují zvýšení své prestiže a posílení jednoty země. V neposlední řadě chápou i nutnost šíření vzdělanosti a kultury.

Počátky působení klášterů v Čechách spadají do poslední třetiny 10. století. Nejstarším řádem na našem území byly benediktinky a benediktini, a až do poloviny 12. století se u nás jiné řády nevyskytovaly vůbec. Nejstarším klášterem v Čechách je klášter benediktinek na Pražském hradě, jenž byl založen v 970. V roce 993 přibyl nejstarší mužský benediktinský klášter – v Břevnově. Byl založen pražským biskupem sv. Vojtěchem a Boleslavem II. Do 12. století vznikají ještě další kláštery: Ostrov (založen 999), Sázavský klášter (1032), kláštery Rajhrad (1048), Klášterní Hradisko (1078), Opatovice (1086-7) Třebíč (1101) a další. Všechny tyto kláštery (krom Sázavského, jehož zakladatelem byl sv. Prokop) byly založeny členy královského rodu Přemyslovců, ve 12. století začíná kláštery zakládat i šlechta.

Kláštery ve středověku byly jednotkou mocenskou, ekonomickou, vojenskou a v neposlední řadě sloužily také jako centra vzdělanosti a kultury, vznikaly tam kroniky a další dějepisná, vědecká i umělecká díla. Samotná architektura klášterů je součástí umělecké tvorby. Kláštery se zasloužily o rozvoj středověkých stylů (románský a gotický sloh). Například podle řádu cisterciáků se nazývá raná forma gotické architektury- tzv. cisterciácká gotika, v níž jsou postaveny kláštery Zlatá koruna a Vyšší Brod. Nejrůznějším církevním budovám vděčíme i za většinu barokních památek u nás. Kláštery ve středověku se též přičinily o pokrok a příjímání nových zvláště ekonomických myšlenek a postupů, neboť řády k nám přicházely zpravidla z vyspělejších zemí. Zřizování nových klášterů napomáhalo také při kolonizaci.Velmi rozsáhlé statky, které kláštery dostávaly od svých zakladatelů, nemohli mniši sami obdělávat; proto přiváděli nové osadníky.

Příchod dalších řádů do Čech, a nejen do nich, podnítil také Lateránský koncil v roce 1139. V rámci programu církevní emancipace (tj. povýšení církevní moci nad světskou) vybízela církev jednotlivé řády, aby šířily víru a kulturu (a hlavně moc církve) v zemích, kde postavení křesťanství ještě nebylo dost silné. Na tuto výzvu zareagovali zejména premonstráti a cisterciáci, kteří do Čech přicházejí ve 40. letech 12. století. Roku 1143 byl založen premonstrátský konvent na Strahově. Ve 12. století také vznikají cisterciácké kláštery v Plasech, na Velehradu, v Oseku, Nepomuku a Tišnově, ve 13. století Vyšší Brod a Zlatá koruna. V druhé čtvrti 14. století vzniká klášter cisterciaček na Starém Brně.

Ve 13. století nastává největší rozmach klášterů u nás. Poněkud ustupuje vliv do té doby nejpočetnějších a nejvýznamnějších benediktinů a premonstrátů a prosazují se nové řády, především cisterciáci a řády rytířské, které zaznamenaly rozvoj během křížových výprav. Od konce 12. století a v průběhu 13. k nám pronikají křížovnické řády Johanitů, Řád Německých rytířů a rytíři Řádu svatého Ducha. Mezi další rytířské řády působící na našem území patřil i Řád Křížovníků s červenou hvězdou, který r. 1233 založila sv. Anežka Přemyslovna.

Kláštery se během 13. století také stále častěji se přesouvají do měst, a to především řády mendikantské (tj.žebravé). Mezi řády působící v městech patří minorité, dominikáni, františkáni, klarisky, augustiniáni, od 14. století obutí karmelitáni, servité, pavlíni, kartuziáni a celestýni.Tyto řády se nijak nedistancovali od světa, ale dbaly na šíření církevního učení a čistoty víry, pečovaly o nemocné a chudé. Prosazovaly „svěží, činorodou, době přiměřenou zbožnost, jejímž cílem bylo čelit soudobému úpadku v církvi“ Po rozkvětu ve 13. a 14. století následuje přerušení rozvoje a úpadek způsobený husitskými válkami, během nichž bylo zničeno na 170 klášterů. Zbylo jich poměrně málo; některé zanikly navždy, jiné byly obnoveny pouze částečně. Jisté oživení nastalo za vlády Jiřího z Poděbrad a také za krále Vladislava Jagellonského, kterýžto řeholníkům velmi přál.
Významným bodem pro rozvoj církevních řádů v Čechách je příchod jezuitského řádu. Do země jej povolal Ferdinand I., který si od tohoto řádu sliboval výraznou pomoc v rekatolizaci. Členové řádu byli pověstni vysokým vzděláním a dobrou duchovní přípravou, což umožňovalo opětovné získávání věřících pro katolickou církev. Zpočátku se jezuité věnovali především školství a výchově mládeže. Roku 1556 bylo v jezuitské koleji zřízeno gymnázium pro kněžský dorost a v roce 1562 král umožnil koleji udělovat doktorské grady, čímž jí postavil na roveň pražské universitě.

Zpočátku jezuity nečekalo vřelé přivítání. Praha totiž neprojevovala přílišnou důvěru katolickému řádu plně oddanému papeži. Po čase však, když do řádu vstoupili i čeští kněží, získalo Tovaryšstvo v Čechách větší vliv a začalo se rozšiřovat i mimo Prahu: Od roku1586 působili v Českém Krumlově, od r. 1594 v Jindřichově Hradci, pak také v Chomutově (1589) a Kladsku (1597). Na Moravě založili jezuité první řeholní dům v Olomouci r. 1566 a o sedm let později i v Brně.
Po úpadku způsobeném reformačním hnutím se začínají v době barokní znovu rozvíjet a obnovovat i kláštery ostatních řeholí dříve působících v našich zemích, např. benediktini a také premonstráti. Tento řád prodělal řádovou reformu a přičinil se o rekatolizaci, u některých jejich klášterů vznikaly gymnázia. Žebravé řády však zůstávají spíše v úpadku. Přicházejí do nich řeholníci pochybných kvalit z cizích zemí, kde je v klášterech netrpěli, jsou zde ale výjimky.

Probíhající rekatolizace byla ještě zesílena po českém stavovském povstání (1618 – 1621). Různé církevní řády se na ní podíleli především misiemi mezi nekatolíky. Horlivými misionáři byli například jezuité, kteří zakládali na různých místech v Čechách nové koleje. Okolo roku 1600 přišli též kapucíni, kteří se snažili získat věřící zpět ke katolickému vyznání co nejmírnějšími metodami. Po bitvě na Bílé hoře (8.11.1620) do Čech přichází mnoho nových řádů: bosí a obutí karmelitáni, hybernové, servité, barnabité, pauláni, milosrdní bratři a benediktini z Montserratu. Nadále se obnovovaly i domácí řehole, např. dominikáni a benediktini.
Úspěchy misií do konce třicetileté války nebyly takové, jaké by si katolíci přáli. Odezvu nalézaly zejména u měšťanů, ale na venkově se držely spíše myšlenky protestantské. Misijním úspěchem však bylo získání mladé generace pro katolickou víru. Císař Ferdinand III. si však přál rychlejší postup, a tak zavedl násilnou rekatolizaci, jež během čtyř let (1651-1654) udělala z Čech v podstatě katolickou zemi. Na Moravě však takový úspěch neměl, proti nekatolické šlechtě bylo zakročeno až r. 1654 a venkovské obyvatelstvo bylo obráceno ke katolicismu až za císaře Leopolda. Misie pokračovaly dále po celou druhou polovinu 17. století. Účastní se jich hlavně jezuité, kapucíni, piaristé, premonstráti a cisterciáci.

Barokní rozkvět církevních řádů měl ale také negativní dopady. Mezi jednotlivými řády narůstaly spory, zejména mezi jezuity a ostatními řeholemi. V 18. století se také začínají ozývat hlasy o klesající řeholní kázni.Například královéhradecký biskup prý prohlásil, že není možné zrušit všechny kláštery naráz, protože by to ohrozilo vnitřní bezpečnost země.
S nástupem osvícenství nastávají řádům opět špatné časy. Marie Terezie sice stále pokračovala v rekatolizaci, ale v roce 1773 nechala z politických důvodů zrušit jezuitský řád, v té době v podstatě nejmocnější duchovní instituci v Čechách (potažmo v celém Rakousku-Uhersku). Negativním dopadem tohoto opatření byly problémy ve školství, které do té doby měli v rukou především právě jezuité.

Josef II. pod vlivem osvícenství a především jeho ekonomické politiky považoval celou církev za příliš nákladnou a málo výdělečnou. Řády podle něj pro ekonomiku představovaly zbytečný úbytek pracovní síly („mrtvý lidský kapitál“) a v duchu osvícenství byl nepřijatelný i celibát odporující lidské přirozenosti. Hned zpočátku své vlády během roku 1781 zrušil závislost řeholníků na zahraničních představených, zakázal některým řádům přijímat novice a cizí řeholníci byli vyzváni, aby opustili zemi. 29.11. 1781 pak byly zrušeny všechny kláštery, které se přímo nezabývaly vyučováním mládeže, vědou, nebo péčí o nemocné. Řeholníci ze zrušených řádů se zpravidla zapojovali do duchovní správy. Majetek zrušených klášterů měl být sekularizován a z něj zřízen fond pro náboženské účely. Nakonec byla zrušena více jak polovina řádů, došlo i ke zrušení některých kostelů a kaplí, náboženských bratrstev a literátních sborů. Rušení klášterů však nebylo rakouskou specialitou, proběhlo do jisté míry všude, kde mělo silný vliv osvícenství.

Během 19. stol. se situace stala pro řeholní život opět o něco příznivější, roku 1814 byl znovu obnoven jezuitský řád a od r. 1849 začaly probíhat reformy zbylých řádů, ne vždy však úspěšné. Rovněž k nám přicházejí nové řehole, např. redemptoristé a mnohé ženské kongregace vznikající během 19. a 20. století, např. boromejky, šedé sestry a školské sestry. Jejich členky se zabývaly především péčí o nemocné a vyučováním či výchovou.

Opětovný rozvoj církevních řádů pokračuje i za první republiky. Zasloužili se o něj především členové mužských řeholí, kteří působili jako vychovatelé, kazatelé, exercitátoři či spisovatelé. Spíše však než o obnovu řeholí se jedná o řadu silných osobností, které přijaly za své ideály mnišského života.

Nástup komunistického režimu znamenal další přerušení klášterního života. V 50. letech byl v Čechách církevní život potlačován a došlo k násilnému vysídlení mnoha klášterů. Několik tisíc řeholníků a řeholnic bylo soustředěno do několika vybraných internační klášterů. Někteří byli odsouzeni za velezradu a uvězněni, mnozí skončili v pracovní táborech. Řeholní aktivity byly po celou dobu totality utlumeny a řády musely působit neoficiálně. V současné době se většina řádů, kongregací a společností obnovuje a podle možností vrací k původní činnosti.

Podle knihy: Hrudníková, M. Řeholní život v českých zemích (řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice). Kostelní Vydří: Karmetliánské nakladatelství, 1997.

CCG Congregatio Fratrum Consolatorum de Gethsemani těšitelé
CFSsS Congregatio Fratrum Sanctissimi Sacramenti petrini
CMF Congregatio Missionariorum Filiorum Immaculati Cordis B.M.V. klaretini
CMSSpS Congregatio Missionalis Servarum Spiritus Sancti misijní sestry
CRV Ordo Canonicorum Regularium S. Augustini,Congregatio Vindesemensis –Victorina augustiniáni-kanovníci
CSJ Congregatio S. Joseph sestry sv. Josefa
CSsR Congregatio Sanctissimi Redemptoris redemptoristé
DKL Dcery křesťanské lásky vincentky
DNS Dcery Nejsvětějšího Spasitele spasitelky
FDC Filiae Divinae Caritatis Dcery Božské Lásky
FMA Filiae di Maria Ausiliatrice salesiánky
FSP Filiae S.Pauli paulínky
CJ Congregatio Jesu anglické panny
MC Missionaries of Charity sestry Matky Terezy
MIC Congregatio Clericorum Marianorum sub titulo Immaculatae Conceptionis B.M.V. mariáni
MS Missionarii Dominae Nostrae a La Salette saletini
OCarm. Ordo Fratrum B.M.V. de Monte Carmelo karmelitáni, karmelitky
OCist. Ordo Cisterciensis cisterciáci, cisterciačky
OCD Ordo Fratrum Discalceatorum B.M.V. de Monte Carmelo bosí karmelitáni, bosé karmelitky
OCr. Ordo militariis Crucigerorum cum stella rubea křížovníci s červenou hvězdou
OFM Ordo Fratrum Minorum františkáni
OFMCap. Ordo Fratrum Minérům Capuccinorum kapucíni
OFMConv. Ordo Fratrum Minérům Conventualium minorité
OH Ordo Hospitalarius S. Ioannis de Deo milosrdní bratři
OM Ordo Minimorum pauláni
OMI Congregatio Missionarium Oblatorum B.M.V. Immaculatae obláti
OP Ordo Fratrum Praedicatorum dominikáni, dominikánky
OPraem. Ordo Praemonstratensis premonstráti
OSA Ordo Fratrum S. Augustini augustiniáni
OSB Ordo S. Benedikti benediktini
OSC Ordo S. Clarae klarisky
OSCCap. Ordo S. Clarae Capucinae klarisky - kapucínky
OSE Ordo S. Elisabeth alžbětinky
OSF Ordo S. Francisci františkánky školské
OSFGr. Congregatio sororum grisearum Ordinis S. Francisci šedé sestry
OSM Ordo Servíruj Mariae servité
OSU Ordo S. Ursulae voršilky
OT Ordo Fratrum Domus Hospitalis S. Mariae Teutonicorum In Jerusalem němečtí rytíři
OVM Ordo de Visitatione B.M.V. vizitantky
SCB Sorores Carovi Boromei boromejky
SDB Societa S. Francisci Salesii salesiáni
SDS Societa divini Salvatoris salvatoriáni
SI Societas Iesu jezuité
SMOM Sovrano militare ordine di Malta maltézští rytíři
SSJ Societas Sororum Jesu Společnost sester Ježíšových