ARMÁDY A HISTORIE

Čtrnáct českých gripenů: absolutní krvavé minimum

Den 12. února 2014 bychom z hlediska našeho vojenského letectva mohli označit jako „konec nejistoty“. Vláda schválila pokračování pronájmu 14 nadzvukových stíhačů JAS-39 Gripen na dalších dvanáct let (s opcí na dva roky navíc). Máme tedy jistotu, že české letectvo bude stále disponovat kategorií vojenské techniky, jež je pro stát s naší polohou, rozlohou a zájmy prostě a jednoduše nezbytná. Všelijaké konstrukce, jež mají „dokazovat“, že bychom se bez stíhaček údajně mohli obejít, je nutno odkázat mimo realitu.

Proč právě Gripeny? Stručně řečeno, protože je to ta nejlepší volba. Ponechejme nyní stranou, co mohlo doprovázet jejich výběr před lety, a soustřeďme se na aktuální realitu. Gripeny jasně dokázaly, že plní nejen to, co se od nich žádalo (tedy ochranu našeho vzdušného prostoru), ale i to, s čím se původně nepočítalo (angažmá v zahraničí při ochraně spojenců v NATO). Stroje se zde jednoznačně osvědčily, podávají dobré výkony, máme pro ně dobrý vzdušný i pozemní personál, získaly si respekt i v zahraničí a mají (a to je právě nyní nutno hodně zdůraznit) také potenciál pro další vývoj do budoucnosti.

Vojenská technika se neustále vyvíjí a zdokonaluje. Je proto velice potěšující, že smlouva, jež byla schválena vládou, počítá i s modernizací Gripenů. České stíhačky totiž pořád nedosahují plné standardizace NATO, což jejich nasazení v zahraničí limituje, a také prakticky postrádají schopnost útočit na pozemní cíle. Naštěstí je Gripen (podobně jako i všechny moderní bojové letouny) řešen s ohledem na budoucí modernizaci, a proto se již můžeme těšit, že naše stíhače získají nové schopnosti, jež pomohou nejen České republice, ale i našim spojencům v NATO. Jinak řečeno, existuje tu přinejmenším vážně míněný příslib, že se české nadzvukové letectvo bude v budoucnosti rozvíjet po kvalitativní stránce.

Ale kvalita není všechno. Čtrnáct Gripenů (dvanáct jednomístných plus dva dvoumístné) totiž představuje cosi jako absolutní „krvavé minimum“, nejmenší počet, jaký má vůbec smysl mít a provozovat, aby mohly být dva letouny kdykoli připraveny vzlétnout a aby další dva tvořily zálohu. Už vyslání čtyř strojů do zahraničí představuje značnou zátěž. A pokud se dnes hovoří o společné česko-slovenské obraně vzdušného prostoru, pak tento počet už jednoduše nestačí. Před lety se mluvilo o 24 kusech, ještě nedávno se zvažovalo zvýšení počtu na 18 kusů, avšak pro efektivní obranu ČR a SR by i to bylo málo.

Optimální řešení by snad představovaly tři letky po dvanácti jednomístných strojích, doplněné ještě čtyřmi dvoumístnými letadly, čili dohromady 40 česko-slovenských Gripenů. Vypadá to v současné době jako nereálný sen? Možná, možná ne. Aktuální události na východ odsud nás totiž mohou přinutit trochu přehodnotit priority. Třeba pochopíme, že vojenské hrozby nejsou věcí dávné minulosti. Třeba si uvědomíme, že nadzvukové stíhačky nejsou jen drahá „hračka“ pro vojáky a nástroj prestiže pro politiky, ale zejména zbraň (ano, zbraň), která může skutečně zásadně přispět k ochraně svobody a nezávislosti naší země.