Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 15

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 11. 10. 2012 19:35 Napsal Pavel Sláma
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: JEDNOTKY

Četnici

Četnici

Četnické velení v královské Jugoslávii a během války

V dubnu 1940 zformovala jugoslávská vláda četnické velení, které vytvořilo šest praporů a další částečně z dobrovolníků z regulérní armády. Každá armáda měla jeden prapor, které byly umístěny v Novém Sadu, Sarajevu, Skopje, Karlovaci, Niši a Mostaru. Četnické velení bylo nejdříve v Novém Sadu a poté v Kraljevu. Několik dnů po začátku války v dubnu ustoupilo do Sarajeva a spolu se sarajevským četnickým praporem kapitulovalo Němcům 18.4. Nejsou žádné záznamy, že by byl některý četnický prapor vytvořen pro partyzánskou válku během dubna 1940.

Začátky četnického hnutí

Během kolapsu Královské jugoslávské armády v dubnu, odmítla malá skupina důstojníků a vojáků, zejména Srbů, kapitulovat ve své pozici u Doboje v severní Bosně. Pod velením štábního plukovníka Dragoljub-Draža Mihailoviče, náčelníka štábu 2. armády, ustoupili do hor a hledali v horských oblastech Srbska další vojáky, kteří by chtěli pokračovat v boji proti nepříteli. Během dalších týdnů se skupina přesunula na jihovýchod a potom na východ do Srbska. Připojovaly se k ní malé skupinky ztracených vojáků. Během prvních dnů byla skupina napadena některými německými oddíly a po vkročení do Srbska polním četnictvem. 28.4. měla skupina asi 80 mužů, ale v dalších dnech jich několik ztratila. Později poslal Mihailovič část svých mužů do hor Rudnik, s rozkazem připojit se o 10 dnů později. Když dosáhl Ravna Gory (západní strana pohoří Suvobor), měl jen 7 důstojníků a 24 mužů. Poté, co skupina zjistila, že zde nejsou žádné zbytky armády, měla na výběr: kapitulovat okupantům nebo zahájit ozbrojený odpor. Ybrali si druhou možnost a stali se nejkontroverznějším hnutím odporu v Jugoslávii.

Četnici Kosty Milovanoviče-Pečanace

V obtížných dnech po kolapsu země, vidělo mnoho lidí v předválečné četnické společnosti a jeho prezidentu, kterým byl od roku 1932 Kosta Pećanac, sílu, která mohla zahájit akce proti okupantům. Nikdy nepochybovali o jejich vlastenectví, ačkoliv bylo v hnutí řada kontroverzních a reakčních osob. Nějaký čas před invazí požadoval jugoslávský ministr armády a námořnictva od Pećanace zformování partyzánských skupin v jižní části Srbska, Makedonie a Kosova, pravděpodobně pro kontrolu probulharské a proalbánské populace těchto částí. Dostal zbraně a peníze a zorganizoval a vyzbrojil několik set mužů v údolí řeky Toplica v jižním Srbsku. Tato armáda zůstala nedotčena německou okupací Srbska a její řady byly doplněny uprchlíky z Makedonie a Kosova. V létě 1941 začaly konflikty mezi jejími oddíly a albánskými skupinami, v době, kdy Mihailović, stále neznámý mezi Srby, organizoval své síly v Ravna Goře. V prvních dnech okupace a ještě nějaký čas poté byl termín "četnik" používán jen pro oddíly Kosty Pećanace, které byly později známy jako Dražinovaci. Pećanac byl absolutním vládcem svých oddílů. Většina z nich byli bývalí důstojníci (a jeden generál), kněží, učitelé a obchodníci – lidé s politickým názorem nebo zkušenostmi. Organizační struktura byla jednoduchá. Ačkoliv Pećanacovi oddíly získaly dobrou reputaci a během tří měsíců přitáhly mnoho lidí, bojovaly jen proti albánským skupinám.

S příchodem komunisty vedených partyzánů se Pećanac rozhodnul opustit ideu partyzánského boje a koncem srpna podepsal dohodu s proněmeckými srbskými silami a německými okupačními úřady a obrátil své oddíly proti partyzánům. Tato nová role vyžadovala lepší organizaci a vybavení, zbraně, peníze, atd. Byla potřeba zkušených důstojníků a pro styk a koordinaci s německými důstojníky dostal Pećanac štáb. 7.10.1941 Pećanac v dopise generálu Nedićovi prezentoval své rozhodnutí. Podle německých záznamů měl 17.1.1942 72 důstojníků a 7963 mužů. 18.8.1941, v době, kdy Pećanac udělal dohodu s Němci, přinesl mu Mihailovićův emisar dopis o dohodě, kdy by Pećanac kontroloval četnické organizace jižně od řeky Zapadna Morava, kdežto Mihailović ostatní území. Pećanac o ní neprojevil zájem a nabídnul Mihailovićovi pozici náčelníka štábu, pokud rozpustí své jednotky a přesune muže do Pećanacových oddílů. Pećanac mu 27.8. formou "Manifestu k drahému lidu" zaslal otevřenou výzvu. V manifestu se popisoval jako obránce a ochránce srbského lidu a volal po sjednocení pod svým velením. Všichni, co byli v lesích, se měli pod trestem smrti vrátit domů. Varoval před sabotážemi proti veřejným budovám a komunikacím. Pećanacova snaha byla pozitivně hodnocena Němci a například jeho protipartyzánská opatření byla jimi samotnými hodnocena jako extrémní. Na stejném setkání vzkázali němci jeho velitelům, že se mají setkat s Italy na albánských hranicích a obdržet od nich zbraně, což bylo potvrzeno italským styčným důstojníkem u německých okupačních sil v Srbsku na začátku prosince 1941. Cílem těchto rozhovorů byla patrně Pećanacova pomoc v boji proti komunistům v italské části Sandžaku. Ale pro Osu jeho kariéra četnického vůdce brzy skončila. Němci brzy zjistili, že jeho armáda 8.000 mužů je neefektivní a nespolehlivá a je malou pomocí v bojích, do března 1943 byla zcela rozpuštěna, stejně jako Mihailovićovi četnici. O Pećanacových aktivitách v následujících měsících není moc známo, nějakou dobu byl internován proněmeckou srbskou vládou a v červnu 1944 byl popraven četniky Draži Mihailoviće.

Četnici v Černé Hoře

Podobně jako v jiných částech Jugoslávie, vypuklo i v Černé Hoře v létě 1941 národní povstání, zahájené komunisty a podporované černohorskými nacionalisty (bjelaši), kteří preferovali úzké styky se Srbskem. Nepřítelem byli Italové a černohorští separatisté (zelenaši) pod vedením Sekule Drljeviće a starého generála Krste Popoviće. Povstání vypuklo 13.7.1941, ale nebylo dobře připraveno a po několika úspěšných týdnech utrpělo vážnou porážku. Prosrbští nacionalisté zastavili boje, partyzáni se rozhodli pokračovat. To vedlo k oddělení jejich cest. Na podzim přešli nacionalisté od kontaktu s Italy k otevřenému boji proti partyzánům. Aspirace pro kolaboraci sílily zvláště po roztržce Mihailovićových četniků a partyzánů v Srbsku. Nacionalistické skupiny poslaly koncem listopadu do Srbska kapitána Durišiće k vyjasnění situace v Srbsku a navázání vztahů s Mihailovićem. Během návštěvy dal Mihailović instrukce Durišićovi a jmenoval ho četnickým velitelem v Sandžaku. Velitelem všech četniků v Černé Hoře byl jmenován major Lašić. Během druhé poloviny prosince Durišić a Lašić zahájili mobilizaci a organizaci protipartyzánských oddílů a v lednu 1942 začaly tyto jednotky bojové operace proti partyzánům. Odrazili partyzánský útok na italskou posádku v Pljevljimi na začátku prosince, kde ztratili partyzáni několik set mužů a mnoho jich přešlo k četnikům. Také zahájili teror proti opravdovým i potencionálním nepřátelům.

Během února 1942 zahájili jednotlivý četničtí a italští velitelé divizí první rozhovory o spolupráci. První dohoda byla sjednána 17.2. mezi plukovníkem Baja Stanišićem a velitelem italské divize Taro. Brzy následovala dohoda mezi kapitánem Durišićem a vojenským guvernérem a velitelem italských jednotek v Černé Hoře generálem Alessandro Pirzio Birolim o spolupráci četniků s italskými silami v oblasti divize Venezia a 6.3. dohoda mezi plukovníkem Stanišićem a generálem Birolim. Všechny tyto dohody se týkaly společných nebo samostatných akcí četniků proti komunistickým partyzánům. V obou případech poskytli Italové zbraně a zásoby pro četnické jednotky. 9.3. mnoho Černohorců, kteří byli profesionálními nebo záložními důstojníky Královské jugoslávské armády, uspořádfalo konferenci v Cetinje, na které byl vybrán velitel nacionalistických sil v Černé Hoře generál Blažo Dukanović. Byl to výběr, který Mihailović plně akceptoval.

Spolupráce s Italy v NDH

Četnická kolaborace s Italy v anektovaných částech Dalmácie a části NDH pod italskou okupací byla podobná jako v Černé Hoře, s rozdílem, že byla více komplexní, protože zde existovaly zájmy Němců a NDH a konflikty mezi komunistickými partyzány a srbskými nacionalistickými skupinami vypukly rychleji než v Černé Hoře.

MVAC jednotky v italských službách, 28.2.1943
Formace Orthodoxní Katolíci Muslimové Celkem Oddílů Dle divizí
5.sbor 4 313 - - 4 313 20

Lombardia - 2

Re - 18

6.sbor 8 385 511 780 9 676 22

Marche - 6

Messina - 2

Murge - 14

18.sbor 7 816 321 - 8 137 21

Sassari - 17

Bergamo - 4

Celkem

(okupovaná území)

20 514 832 780 22 126

Slovinsko

(11.sbor)

5 145 40

Isonzo, Cacciatori delleAlpi,

hraničáři

Dalmácie

(18.sbor)

882 13
Kotor (6.sbor) 1 474 3

Celkem

(anektovaná území)

7 501
Celkem 29 627

Četnická spolupráce s NDH

Během prvních čtyř, pěti měsíců, do vypuknutí bojů mezi partyzány a četniky v Srbsku, téměř všechny četnické a srbské nacionalistické skupiny v Bosně, v německé zóně, se v červenci 1941 zúčastnily povstání a spolupracovaly s partyzány. Po vypuknuí nepřátelství se četnici a obyvatelstvo, které je podporovalo, ocitlo mezi Ustašou a německými jednotkami na jedné a partyzány na druhé straně. Pokus majora Dangiće na počátku roku 1942, najít východisko s Němci ve východní Bosně, selhal a místní velitelé hledali nové řešení problémů. Některé četnické skupiny zásadně nesouhlasily s úřady NDH a v partyzánech viděly nepřítele, odmítly spolupráci ve všech bodech, jiné s NDH spolupracovaly. Od ledna 1942 všechny jednotky NDH přešly v operační zóně pod německé velení a od října 1942 se bosenské území mezi řekou Sávou a demarkační linií stalo operační zónou pod německým velením a tato dohoda se stala pro četniky cestou ke kolaboraci s Němci. První formální dohoda mezi NDH a bosenskými četniky byla podepsána 28.5.1942 ve vesnici Lipac, týkal se četnických oddílů Ozren a Trebava a území východní Bosny u řeky Bosna a železnice Sarajevo-Brod. 9.7. byla podobná dohoda těchto četnických oddílů podepsána s německými a italskými jednotkami v NDH. Podobnou smlouvu již vláda NDH uzavřela dříve, podepsal ji Uroš Drenović, velitel četnického oddílu "Petar Kočić" ve Varcar Vakuf (Mrkonjić Grad) 27.4.1942, na straně NDH ji podepsali soudce Marko Jundić, major Ervin Rataj a ustaša logornik K. Urumović. Další smlouvu podepsal Lazo Tešanović. Další tři týdny od 28.5. byly podepsány tři smlouvy pro střední a severozápadní Bosnu. Dvě podepsal Radoslav Radić, velitel četnického oddílu "Borje". První v Banja Luce 9.6. pro západní území a druhou 14.6. v Prnjavoru pro východní. Třetí dohodu podepsal Borivoj Kerović, velitel četnického oddílu v Majevici 15.6. ve vesnici Lopare. V roce 1943 byla podepsána další dohoda s Radivojem Kosorićem ve vesnici Kovanje, východní Bosna, 16.1. Největší dohoda byla podepsána 28.5.1942. Velitelé četnických oddílů Ozren a Trebava uznali suverenitu NDH a jako jeho občani vyjádřili loajalitu k státu a poglavnikovi. Úřady NDH ustavily administrativu na četnickém území a četnické oddíly slíbily pomoc při normalizaci situace. Četničtí velitelé vládli v této oblasti pod dohledem úřadů NDH. Četnické formace spolupracovaly s chorvatskými ozbrojenými silami proti partyzánům pod jejich velením nebo bojovaly samostatně. Četnici byli zásobováni municí vojenskými úřady NDH. Četnici zranění v tomto boji byli léčení v nemocnicích NDH a pozůstalý po padlých obdrželi finanční pomoc od státu. Úřady NDH zabezpečily návrat vězňů z koncentračních táborů, ale jen na požadavek četnických velitelů. Srbové měli stejná práva jako ostatní občané. Jako souhrn dohod s bosenskými četniky, poslal poglavnikův štáb (poglavnikov glavni stan) 30.7.1942 na Ministerstvo sociálních věcí zprávu s podpisem polního maršála Kvaternika. Němci byli pro tyto dohody z několika důvodů. Byly namířeny proti partyzánům, kteří se od léta 1941 stali hlavním německým problémem v Jugoslávii, boj četniků snižoval požadavek na počet německých vojáků a dohody pomohly pacifikovat Bosnu, kde měli Němci důležité ekonomické zájmy – železnou rudu, dřevo, chemikálie, ocel a důležité železnice, což uvádí zpráva generála Lüterse, velitele německé armády v NDH z 18.11.1942. 15.7.1942 generál Glaise dokonce doporučil generálu Ivanu Brozovićovi v Banja Lukce zformovat v Záhřebu centrální kancelář pro dohled na dohodami. To se ale nestalo, protože by taková kancelář mohla přinést ustašovskému režimu problémy. Tato dohoda zahrnovala většinu četnických sil v Bosně východně od demarkační linie, protože Glaise hlásil 16.11.1942 na OKH, že s dohodou souhlasí 10.000 bosenských četniků. Mapa generálního štábu chorvatské Domobrany z 17.1.1943 rozdělovala četniky na území NDH do tří skupin: italské četniky, soustředěné kolem Otočace v Lice, oblasti Knin v severní Dalmácii a východní Hercegovině, kolaborující četniky ve střední a východní Bosně kolem řeky Bosna a vzbouřenecké četniky v severovýchodní Bosně a východně od Sarajeva.

Dragoljub-Draža Mihailović

Narodil se 17.4.1893 v Ivanići, asi 50 km jižně od Čačaku v jihozápadním Srbsku. Po ukončení gymnázia vstoupil v říjnu 1910 Mihailović na Srbskou vojenskou akademii. Zúčastnil se Balkánské války v letech 1912-13 jako kadet a v červenci 1913 dostal hodnost nadporučík jako nejlepší ve třídě. Bojoval v první světové válce u srbské armády, při pochodu Albánií v roce 1915, později obdržel několik vyznamenání na Salonické frontě. Pro několik incidentů na začátku války nebyl standardně povyšován, ale mezi válkami pokračovala jeho kariéra normálně. V letech 1921 až 1923 byl na Vyšší škole Vojenské akademie a po ukončení v roce 1926 byl převelen do generálního štábu. Od roku 1927 do února 1935 byl zástupcem náčelníka a později náčelníkem štábu velitele Královské gardy. V červnu 1935, po změně organizace generálního štábu (Glavnog đeneralštaba), byl jmenován vojenským atašé v Sofii (povýšen do hodnosti plukovník v září 1935), ale v dubnu 1936 byl převelen do Prahy na žádost bulharsé vlády, protože byl ve styku s některými nepohodlnými bulharskými důstojníky. Zůstal v Praze do května 1937. Během dvou let získal kontakty s důstojníky v těchto zemích a také se sovětskými vojenskými atašé. Získal také nové zkušenosti v práci rozvědky. Od května 1937 do dubna 1941 zastával Mihailović několik pozic ve vojenské hierarchii od náčelníka štábu divizního okruhu Drava po velitele 39. pěšího pluku v Celje, náčelníka sekce pro opevnění na Ministerstvu armády a námořnictva a nakonec vedl oddělení v Armádním inspektoriátu. Jeho profesí byla pěší taktika, ale koncem 30. let se začal zajímat o partyzánskou válku. Na počátku roku 1939, během služby v Celje, zhotovil plány na reorganizaci jugoslávské armády na národních základech. Jeho nadřízení odmítli tento plán 1.11.1939 a potrestali ho 30 dny vězení, čímž se stal v armádě populární. V listopadu 1940 byl opět uvězněn na 30 dnů, protože se v uniformě zúčastnil politicko-kulturního setkání členů spolků záložníků, které organizoval britský vojenský atašé v Bělehradě. Několik měsíců před invazí se Mihailović stal zástupcem náčelníka štábu 6. armádního okruhu v Mostaru, což byla naprosto bezvýznamná pozice. V případě války se měl stát asistentem náčelníka štábu 2. armády, což bylo podobné. Měl přátelské vztahy s Boro Mirkovićem a zúčastnil se příprav na převrat 27.3.1941, ale protože nebyl v Bělehradě, byla jeho účast limitována na získávání informací o postupu převratu. Byl zajat 12.3.1946 agenty OZNA ve svém úkrytu ve východní Bosně, souzen 10.6. až 15.7. za válečné zločiny a popraven popravčí četou 17.7.

plukovník Zvonimir Zvonko Vuckovič

do 1941 – Královská garda
1941 – velitel četnického oddílu Takovo
Velitel 1. Ravna Gora sboru

Jako poručík uprchnul 15.3.1941 na protest proti podpisu smlouvy Jugoslávie s Osou spolu se dvěma dalšími důstojníky do Řecka, aby bojoval s Italy a byl oficiálně vyhlášen dezertérem. Po 27.3. se vrátil právě v době bombardování a kapitulace. Poté se připojil k Mihailovičovým četnikům a stal se jeho pravou rukou. Vuckovičův 1. Ravna Gora sbor organizoval evakuaci 500 spojeneckých letců (posádky sestřelených letadel USAAF a RAF) z improvizovaného letiště v Pranjni během mise Halyard. Jako velitel sboru byl odstraněn pravičáky v četnickém hnutí za svůj měkký přístup k Chorvatům a byl poslán do Itálie. V nejnebezpečnější situaci se nalézal po příletu do Bari, kdy ho Britové náhodně postavili k vojenské misi NOVJ. Po válce zůstal v emigraci.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

21.září 1109 – Zavražděn český kníže Svatopluk. Vládl v letech 1107 – 1109. Roku 1108 nechal vyvraždit Vršovce, kteří pobývali v Čechách. Za jeho vraždou stojí zřejmě někdo ze zbylých příslušníků rodu.

21.září 1490 byl Vladislav II. Jagellonský korunován uherským králem