Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 53

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 29. 11. 2004 19:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: JEDNOTKY

Aggressors: Američtí stíhači s rudou hvězdou

V americkém letectvu a námořnictvu existují tzv. „letouny imitující protivníka“, což jsou americké stíhačky opatřené kamufláží podle sovětských vzorů. Méně známou skutečností je, že Američané již v 50. letech získali první skutečné letouny sovětské výroby a jejich sbírka „nepřátelských“ strojů se od té doby stále rozrůstá.

„Letouny imitující protivníka“ neboli „agresoři“ jsou stroje, které jsou vizuálně upraveny tak, aby připomínaly letadla potenciálního nepřítele, tj. stíhače sovětské (resp. ruské) výroby. Slouží pro pokročilý nácvik vzdušných soubojů a v případě války by je bylo možno nasadit i jako prostředek pro zmatení nepřítele. Alespoň tolik říkají oficiální spisy. Historie těchto letounů je ovšem přímo propojena i se skutečnými ruskými letadly, která Američané získávali (a dosud získávají), a to často poměrně dobrodružnými způsoby.

Jak vylepšit skóre Když byla v roce 1968 provedena analýza výsledků vzdušných soubojů, které američtí piloti svedli nad Vietnamem, dospělo se k dost nepříjemným výsledkům. Letectvo mělo skóre asi 2,15:1 (tj. na jeden sestřelený americký stroj připadaly asi dva vietnamské) a námořnictvo bylo jen o málo lepší – 2,75:1. Bylo to děsivé zhoršení oproti korejské válce, kde Američané vítězili v poměru 10:1. A podobně jako v Koreji nebyla příčina v technice, nýbrž v lidech. F 4 Phantom II nepochybně převyšoval MiGy, ale američtí piloti nedokázali těchto výhod využít, protože nebyli trénováni na vzdušné souboje. S trochou nadsázky lze říci, že uměli zaměřovat a odpalovat rakety, ale o manévrových soubojích zblízka nevěděli téměř nic.

Zlom nastal v březnu 1969, kdy se na základně námořnictva Miramar v Kalifornii rozběhl program nácviku vzdušných soubojů Fighter Weapons School (FWS); mezi letci i veřejností je však známý spíše jako Top Gun. Je třeba dodat, že stejnojmenný film popisoval program velmi přesně a po technické stránce je hodnocen jako vynikající. FWS je šestitýdenní výcvikový kurs pro piloty a radarové operátory námořnictva (a nyní i námořní pěchoty), kteří se učí pokročilé taktice vzdušných soubojů. Jejich protivníky při těchto simulovaných bojích jsou právě „agresoři“, stíhačky opatřené kamuflážovými nátěry po vzoru bývalé Varšavské smlouvy a řízené těmi nejlepšími absolventy školy FWS. Koncem 60. let byly hlavními typy letectva Severního Vietnamu MiG 17 a MiG 21, takže se bylo třeba soustředit zejména na ně. Jako první letouny imitující protivníka byly používány lehké útočné stíhačky A 4E Skyhawk, neboť měly podobné charakteristiky (zejména malé rozměry a vysokou obratnost při nízkých rychlostech) jako MiG 17. Brzy je doplnily cvičné T 38A Talon, svými charakteristikami blízké typu MiG 21.

Připojuje se letectvo

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Do skončení vietnamské války v roce 1973 si námořnictvo vylepšilo skóre na 8,33:1 (v roce 1972 to bylo dokonce 12:1), zatímco letectvo se zlepšilo jen mírně na 2,83:1. V roce 1972 získalo středisko FWS nezávislý status a zároveň bylo rozhodnuto o zřízení dvou samostatných letek „agresorů“. Na základně Miramar sídlila letka VF 43 Challengers a na základně Oceana ve Virginii byla umístěna letka VF 126 Bandits. Později přibyly ještě další, např. VF 45 Blackbirds a VFA 127 Cyclons.

V roce 1975 konečně prozřelo i americké letectvo a rozhodlo se založit vlastní jednotky letounů imitujících protivníka. Postupně byly zřízeny čtyři letky: 64th a 65th Fighter Weapons Squadron (obě na základně Nellis v Nevadě), 26th Aggressor Squadron (základna Clark na Filipínách) a 527th Aggressor Squadron (letiště Alconbury ve Velké Británii). Proti posledně jmenované „bojovali“ i britští, němečtí a francouzští piloti.

Jednotky letectva pak dokonce překonaly své námořní vzory, protože celý výcvik pojaly mnohem velkoryseji. „Agresoři“ letectva se totiž zapojili do projektu Red Flag, což byla série neobyčejně rozsáhlých vojenských cvičení pozemní armády a vojenského letectva. Těchto operací se účastnily i jednotky Opposing Forces, tedy armádní útvary imitující potenciálního nepřítele.

Výbavu všech čtyř útvarů letectva tvořily lehké stíhačky Northrop F 5E a F 5F Tiger II, zřejmě nejznámější typ letounů imitujících protivníka. Deset kusů F 5E a tři F 5F si vypůjčilo námořnictvo a poté jimi nahradilo cvičné T 38A. Je zajímavé, že ve filmu Top Gun se jako „agresoři“ objevily jen A 4, zatímco F 5 vystoupily jako „nepřátelské“ MiGy 28.

F 16N byl unikátní

V první polovině 80. let ovšem začínalo být jasné, že A 4 ani F 5 nedostačují. Americké ozbrojené síly už přijaly do výzbroje novou generaci letadel (F 14, F 15, F 16 a F/A 18), do jejichž konstrukce se promítly poznatky z vietnamské války. Stejně tak ruské letouny MiG 17 a MiG 21 zastaraly a státy Varšavské smlouvy (i další spojenci SSSR) vesměs používaly MiG 23. Nehledě k tomu, že nejlepší ruské stíhací jednotky již obdržely MiGy 29 a Su 27.

Od roku 1986 proto americké letectvo začalo vyřazovat F 5E/F a nahrazovat je letouny F 16C/D. Námořnictvo si na krátkou dobu vypůjčilo izraelské stroje IAI Kfir, které používalo pod názvem F 21A Lion, ale ty se roku 1989 vrátily do Izraele. Námořnictvo si místo nich objednalo 22 letounů F 16N a 4 dvoumístné TF 16N, které odebralo v letech 1988 1989. Byly to vůbec jediné F 16, které kdy zakoupilo nějaké námořnictvo, a zároveň to byl jediný typ letounu postavený speciálně jako „agresor“. Od běžných F 16C/D se lišily absencí rušiček a kanonu a nemohly nést řízené střely.

Letouny F 16N a TF 16N byly vyřazeny v roce 1995 a vystřídaly je F/A 18A/B Hornet, jejichž tvary i výkony se víceméně shodují s ruským typem MiG 29. Následujícího roku byla FWS sloučena s dalšími výcvikovými kursy US Navy (Naval Strike Warfare Center a Carrier Airborne Early Warning Weapons School), čímž vzniklo Naval Strike & Air Warfare Center. Mezi „agresory“ pak přibyly těžké F 14 Tomcat, které by teoreticky měly suplovat typ Su 27; ale sami piloti přiznávají, že manévrovací schopnosti F 14 za Su 27 výrazně zaostávají.

Útvary „agresorů“ letectva i námořnictva jsou v řadě ohledů zvláštní. Všichni letci patří mezi absolutní špičku (mnozí se pyšní skutečnými bojovými sestřely) a jsou si toho vědomi. Velení jim také toleruje některé svérázné výstřelky; např. někteří piloti jednotek Aggressors ze základny Nellis nosí uniformy bývalého sovětského letectva!

Dezertéři a špioni

Mezi elitními „piloty agresory“ ovšem existuje ještě užší, elitnější skupina. Jsou to muži, kteří měli (resp. stále mají) možnost létat se skutečnými ruskými letouny. Existence některých těchto letadel je až dosud přísně tajná a ozbrojené síly se o nich často odmítají vyjadřovat. A upřímně řečeno, nelze se tomu divit. Téměř všechna ruská letadla byla získána přinejmenším tajnými nebo nestandardními, v některých případech přímo nelegálními metodami.

Velmi častým zdrojem letadel byly dezerce. Např. v roce 1953 přelétl severokorejský pilot Ro Kum Suk na jihokorejskou základnu v MiGu 15. Roku 1966 dezertoval do Izraele irácký pilot Monir Rafda, který přivezl MiG 21F (při organizaci jeho útěku pomáhala tajná služba Mossad a MiG obdržel výmluvné identifikační číslo 007). Nejznámějším pilotem dezertérem je Viktor Ivanovič Bělenko, který v roce 1976 přistál v Japonsku s tehdy supertajným strojem MiG 25 Foxbat; Američané letadlo důkladně prostudovali, ale nakonec jej Sovětům vrátili.

Některé ruské letouny byly získány spíše náhodou. Během šestidenní války v roce 1967 přistálo šest alžírských MiGů 21 na izraelské základně v Sinajské poušti; egyptská vláda totiž tajila rozsah ztrát, takže Alžířané netušili, že letiště již obsadili Izraelci. O rok později přistály v Izraeli dva syrské MiGy 17, jejichž posádky se domnívaly, že jsou nad Libanonem (někdy se uvádí, že je z trasy svedl arabsky mluvící Izraelec).

Zcela mimořádným případem byl Jak 23, který Američanům zapůjčil (pravděpodobně za značně vysokou protihodnotu) důstojník dodnes neznámé východoevropské zpravodajské služby. Letoun byl převezen do USA ve formě součástek, smontován, otestován, pak opět rozložen a vrácen zpět do Evropy. Sověti o celé akci neměli nejmenší tušení.

MiG havaroval v Nevadě

Avšak ne vždy byly okolnosti tak dramatické. Egyptský prezident Anvar Sadat poslal do USA a SRN několik letounů MiG 23 a Su 20 jako důkaz snahy o přátelské vztahy. Po spojení obou německých států převzaly USA část letectva bývalé NDR. Podobně se podařilo koupit asi dvacet MiGů 29 z Moldávie a dva Su 27 z Běloruska. Předpokládá se, že tyto stroje budou zařazeny do regulérního výcviku namísto „agresorů“.

Přes občasné úniky informací se však tyto operace těší jen minimálnímu zájmu odborné i laické veřejnosti. Rozruch vzbudil snad jen jeden incident z roku 1984, kdy se v Nevadě zřítil MiG 23 a na jeho palubě zahynul generálporučík amerického letectva Robert L. Bond. Pokud nyní přece jen někdo projeví zájem, nejčastěji obdrží odpověď typu: „Letectvo nepotvrzuje, ani nepopírá, že takové letouny mohou či nemohou existovat.“

Souhrnně lze říci, že Američané získali alespoň jeden kus od většiny významných typů stíhacích letadel „východní“ výroby. Mimo jakoukoli pochybnost jsou Jak 23 Flora, MiG 15 Fagot (plus cvičná verze MiG 15UTI Midget), MiG 17 Fresco, MiG 21 Fishbed (řada variant včetně čínské kopie J 7 a cvičné MiG 21U Mongol), MiG 23 Flogger (opět několik různých verzí), MiG 29 Fulcrum, Su 7/17/20/22 Fitter, Su 9 Fishpot a Su 27 Flanker, možná také MiG 19 Farmer a Su 25 Frogfoot.

Jistě se nabízí otázka, zda podobná letadla existovala i na druhé straně „železné opony“. Ano, existovala. Na letecké základně v poušti Kara Kum v dnešním Turkmenistánu fungovala jednotka sovětských „agresorů“, jež postupně vystřídala typy MiG 21, MiG 23 a MiG 29. Rusové vlastní i několik kusů západních letadel, např. F 86 Sabre, F 5E Tiger II a Mirage III, možná dokonce i F 14 Tomcat. Ale o tom zase až někdy jindy.

Lukáš Visingr
Prameny: Curtis Peebles: Temní orli, Jane’s All the World’s Aircraft, Air Forces Monthly, Joe Baugher’s American Military Aircraft Encyclopedia, Air Combat Information Group Journal, Skyhawk.org, WWW stránky amerického letectva a námořnictva

Publikace: Armádní technický magazín 8/2004

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

21.října 1435 – Přední pražský teolog Jan Rokycana byl zvolen utrakvisty pražským arcibiskupem, nebyl však nikdy oficiálně uznán

21.října 1805 poráží bitvě u Trafalgaru Horatio Nelson spojenou španělsko-francouzskou flotilu. Sám Nelson v ní ale umírá.