ARMÁDY A HISTORIE

Arabský arzenál: Ruční zbraně, obrněnce a rakety z pouští Orientu

Nimr II

Arabské země bývají často terčem posměchu jako zaostalé, případně spoléhající jenom na své zásoby ropy a nejevící vážný zájem o vědecký a technický rozvoj. U některých je na tom něco pravdy, avšak zároveň je nutno konstatovat, že v několika arabských zemích se řadu let budují a využívají lokální kapacity pro vývoj a výrobu vojenské techniky. Egypt, Jordánsko, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty tedy sice dosud závisejí na importu zahraničních zbraní, ale současně se již zařadily mezi výrobce a exportéry.

Němečtí inženýři v Egyptě

Pozice zbrojařské jedničky arabského světa dlouhé roky patřila Egyptu, neboť tamní prezident Gamál Abdal Násir toužil po tom, aby se jeho země zařadila mezi respektované mocnosti, což zahrnovalo i budování domácích zbrojních kapacit. Násir proto začal najímat německé letecké a raketové experty, kteří pak od konce 50. let pomáhali vytvářet základy egyptského zbrojního průmyslu, především továrnu v Helwanu. Tam začala licenční produkce proudového cvičného letounu HA-200 Saeta, jenž pocházel ze Španělska, byť jeho konstruktérem byl ve skutečnosti proslulý Willy Messerschmitt. Ten ve Španělsku pracoval též na nadzvukové stíhače HA-300, celý projekt se však poté přesunul do Egypta, jelikož Násir byl uchvácen možností, že by jeho země vyrobila vlastní stíhací letoun.

Hispano Aviacion HA-220D Super Saeta

Další němečtí vědci pracovali na egyptských balistických raketách, které technologicky čerpaly z neblaze proslulé zbraně V2. Nejmenší raketa Al-Zafer měla nabízet dostřel asi 370 km, větší Al-Kaher zhruba 600 km a největší zbraň Al-Raed snad až 1500 km. Egypt v té době patrně pracoval i na nukleárních a chemických hlavicích, pomocí nichž Násir chtěl napadnout Izrael. Tajné služby židovského státu pak zahájily velkou kampaň sabotážních a likvidačních operací, které egyptský zbrojní program podstatně narušily, a proto z něj nikdy nevyšly použitelné výsledky. Většina německých vědců poté opustila Egypt, který se sbližoval s východním blokem, a tak začal masivně nakupovat sovětskou techniku nebo její československé kopie. Egypt se pak zařadil mezi největší zákazníky čs. průmyslu, ale Moskva prodala práva na licenční produkci také přímo Káhiře.

Východní i západní zbraně

Nastala tak poněkud paradoxní situace, protože zbrojní průmysl vybudovaný za pomoci vědců z někdejší Třetí říše zahájil výrobu kopií mnoha sovětských zbraní. Egypt vyráběl např. pušky AKM, kulomety RPD, pancéřovky RPG-7, protitankové řízené rakety Maljutka, různé kanony a houfnice, několik typů minometů nebo 122mm rakety pro raketomety BM-21 Grad. To však ještě neznamenalo úplné přerušení vztahů se Západem, jelikož hlavně Západní Německo mělo v Egyptě své dlouhodobé zájmy. Výsledkem tedy byla např. produkce obrněných transportérů Fahd, které původně vznikly ve firmě Thyssen-Henschel a užívaly motory Mercedes-Benz.

Fahd-240

Po Násirově smrti se stal prezidentem Anwar Sadat, jenž nasměroval Egypt na zcela jednoznačně prozápadní kurz, takže začalo přibývat západních zbraní a posléze též kooperace se západními firmami, což platilo i za Sadatova nástupce Mubaraka. Tak vznikly některé skutečně nezvyklé kombinace, např. tank Ramses II, který představuje komplexní přepracování sovětského tanku T-54/55 za pomoci amerických komponentů. Jiným příkladem je samohybné dělo SP-122, jež užívá základní konstrukci amerického typu M109, ale místo 155mm zbraně má kopii sovětské 122mm houfnice. V Egyptě se montovaly dokonce i americké tanky M1A1 Abrams. Egyptská armáda používá též zajímavé kombinace ruských a ukrajinských vozů Ural a KrAZ se 130mm kanony M-46 a 122mm houfnicemi D-30. Začala sériová výroba domácích obrněných vozidel řady Temsah se čtyřmi či šesti koly a plánuje se licenční produkce ruských tanků T-90MS, ale Egypt se zjevně nevzdal ani balistických raket, jelikož za spolupráce s KLDR zhotovil i určitý počet střel řady Hwasong, tedy derivátů typu Scud.

Ramses II

Ambice jordánského krále

Domácí zbrojní průmysl se začal rodit také v Jordánsku, když se stal králem Abdulláh II., jenž od počátku usiloval o hlubokou modernizaci své země. V srpnu 1999 proto vznikla společnost KADDB (King Abdullah II Design and Development Bureau), jež představuje součást tamější armády a má zajistit dodávky výzbroje optimalizované pro podmínky Jordánska, popř. dalších spojeneckých zemí v regionu. Firma KADDB zahájila spolupráci i se zahraničními partnery, a to zejména s britskými, což odráží úzké vztahy obou zemí, které ještě podtrhuje fakt, že matka krále Abdulláha II. pochází z Anglie, takže on sám je vlastně poloviční Brit. Z této spolupráce se zrodilo mj. pouštní terénní vozidlo Al-Thalab, což je obměna vozu Toyota Land Cruiser, na které se vedle KADDB podílela rovněž britská firma Jankel.

Abdalláh II.

Mezi výsledky jordánsko-britské kooperace spadá i lehké útočné vozidlo Desert Iris, u jehož zrození asistovala společnost SHP Engineering. Největší ambice Jordánska ale směřují do oboru pásových obrněnců, jak dokládá projekt Falcon. Jordánská armáda totiž provozuje britské tanky Challenger a firma KADDB si vytknula cíl vyvinout pro ně novou věž se 120mm hladkým kanonem (zatímco původní kanon britské výroby je drážkovaný). Součástí věže mělo být i automatické nabíjení, takže osádka by se již obešla bez nabíječe. Věž Falcon se dvěma osmirannými bubny se představila roku 2003, avšak navzdory velkému ohlasu se nakonec nedostala do sériové výroby. Kromě toho se firma KADDB zabývala i úpravami dalších západních tanků. Realizovala např. modernizaci vozidel M60 na variantu zvanou M60 Phoenix a přestavbu starých britských tanků Centurion na těžké obrněné transportéry MAP se vstupem v čele korby.

Desert Iris

Zrod saúdského průmyslu

Zbrojní průmysl již od 50. let existuje také v Saúdské Arábii, avšak velmi dlouho se omezoval na malosériovou výrobu licenčních kopií ručních zbraní či střeliva. Až ve 21. století se situace začala výrazněji měnit. Saúdská Arábie totiž patří mezi největší dovozce vojenské techniky na světě, ale tuto svou závislost na importu chce alespoň částečně omezit. V roce 2017 proto byla založena firma SAMI (Saudi Arabian Military Industries), jež poté navázala kooperaci s řadou zahraničních značek, aby získala přístup k technologiím. Spektrum je skutečně široké, protože Saúdové hodlají licenčně vyrábět např. raketové a radarové systémy francouzské firmy Thales Group, různé typy lodí španělské značky Navantia či ukrajinské letouny Antonov, ale i zbraně ruského původu, mj. útočné pušky AK-103, automatické granátomety AGS-17 či protitankové řízené střely Kornet-EM.

Kornet-EM

Vedle toho se v Saúdské vyrábí několik typů obrněných automobilů, ačkoli ani jeden z nich patrně nepředstavuje čistě domácí design. Např. lehké vozidlo Al-Shibl používá šasi Toyota Land Cruiser, zatímco typ Al-Masmak byl původně vyvinut v Jihoafrické republice. Vysoce zajímavý je též fakt, že nejnovější saúdský obrněnce Dahna vytvořila česká firma Talosa, která jej předvedla i ve své expozici na brněnském veletrhu IDET 2017. To není ostatně jediná ukázka česko-saúdské zbrojní průmyslové kooperace. Poměrně málo se totiž ví, že v Saúdské Arábii probíhá i montáž a částečná licenční výroba nákladních automobilů Tatra Tactic, jak se nyní označuje někdejší model Tatra 810. Jedná se o několik provedení, mezi něž náleží mj. speciální kontejnerové velitelské vozidlo.

UH-60 Saudské Arábie

Pušky a pistole z Emirátů

Ačkoliv Egypt dosud disponuje robustním zbrojním průmyslem a Jordánsko i Saúdská Arábie jeví velké ambice, pozice arabské zbrojařské jedničky dnes zcela jednoznačně patří Spojeným arabským emirátům. Jejich politické vedení využilo svého pohádkového bohatství k budování domácího zbrojního průmyslu, místo licenční produkce zahraničních vzorů ovšem od počátku sázelo na domácí vývoj, byť většinou za účasti najímaných zahraničních expertů. Jako příklad lze zmínit ruční zbraně značky Caracal International, která patří do skupiny Tawazun Holding a do širšího veřejného povědomí se dostala především v souvislosti s výběrem nové pušky pro německý Bundeswehr. Ten totiž vybral pušku firmy C. G. Haenel, která dnes také představuje součást skupiny Tawazun, avšak toto své rozhodnutí záhy zase zrušil.

Caracal CAR 816 Sultan

Jisté ovšem je, že puška Haenel MK 556 reprezentuje derivát zbraně Caracal CAR 816 Sultan, resp. standardní dlouhé služební zbraně armády Emirátů. Pušku navrhli inženýři Robert Hirt a Chris Sirois, kteří dříve pracovali pro firmy Heckler & Koch a SIG Sauer, takže patrně nepřekvapí, že celá konstrukce vykazuje jasnou příbuznost s typem HK416. Podnik Caracal vyrábí rovněž poloautomatickou pistoli ráže 9 mm Parabellum, na jejímž zrodu se také podílel tým expertů ze zahraničí. Jiným oborem, kde se zbrojní průmysl Emirátů angažuje, jsou bezpilotní letadla, protože tamní firma Adcom vyrábí a exportuje několik typů dronů. Emiráty prezentovaly též turbovrtulový cvičný a lehký bojový letoun Calidus B-250, který však opět není čistě domácího původu, protože jej původně zkonstruovala skupina brazilských inženýrů.

Calidus B-250

Dopady sporu s Tureckem

Ve Spojených arabských emirátech fungují také loděnice, které již postavily i několik plavidel pro tamní námořnictvo. Zřejmě největší ambice ovšem Emiráty projevují v sektoru armádních vozidel, a to jak terénních automobilů, tak těžších obrněnců. V Emirátech sídlí mj. firma NSV Automotive, jež patří mezi podniky, které pro speciální účely upravují vozy řady Toyota Land Cruiser a nabízejí též jejich šestikolové varianty. Coby příklad těžšího obrněnce z Emirátů lze zmínit osmikolový obrněný transportér Enigma, který však zatím nezískal žádnou objednávku na sériovou produkci. Otazníky se vznášejí nad dalším osmikolovým obrněncem Rabdan, jenž byl sice údajně objednán armádou Emirátů v počtu 400 kusů, ovšem překážkou se stal fakt, že jde o derivát vozidla Otokar Arma z Turecka.

Oba státy totiž dříve úzce spolupracovaly, jenže v posledních letech mezi nimi začalo růst napětí a vztahy se dramaticky vyhrotily v roce 2017 kvůli sporu mezi Katarem a ostatními arabskými monarchiemi, ve kterém se Ankara postavila právě za Katar. Onen spor byl sice v lednu 2021 vyřešen, ale budoucnost kooperace Turecka a dalších arabských států zatím zůstává nejasná. Z téhož důvodu proto sílí pochybnosti o dalším zbrojním programu s těmito kořeny, jímž je gigantický dělostřelecký raketomet Jobaria. Jedná se vlastně o tažený návěs, na kterém se nachází celkem 240 hlavní ráže 122 mm. Vzbudil sice svého času značnou pozornost a zřejmě byl též pokusně nasazen v rámci ozbrojené intervence v Jemenu, ale jeho reálná bojová hodnota je dosti sporná, takže jej někteří odborníci pokládají spíše za prostředek propagandy a prestiže Emirátů.

Jobaria Defense Systems Multiple Cradle Launcher

Historie automobilu Nimr

Zřejmě nejznámějším produktem zbrojního průmyslu Emirátů je ale obrněný automobil Nimr, jenž představuje skutečně pozoruhodný případ již svým vznikem. Zrodil se na přelomu století, když jordánská armáda požádala o výkonnější protějšek vozu HMMWV. Podobné plány měla tehdy také armáda Emirátů a poněkud nečekaně i armáda Ruska, a tak vznikl společný projekt za účasti firmy KADDB, automobilky GAZ a společnosti Bin Jabr z Emirátů. Velmi zajímavý je i fakt, že konstrukční tým v Emirátech vedl ing. Karel Beneda, dnešní šéf již zmíněné firmy Talosa, pod jehož vedením vznikal podvozek nového automobilu. Další komponenty poskytla firma GAZ.

Poškozený Nimr

Od roku 2001 se zkoušely prototypy, ale Rusové pak partnerství opustili, přestože výsledný ruský vůz Tigr a arabský Nimr (což znamená také „Tygr“) dodnes vykazují značnou podobnost. Sériová výroba vozu Nimr začala v Jordánsku v roce 2005, avšak vůz si objednala i armáda Emirátů, kam se následně přesunula výrobní linka. Od té doby „Tygr“ získal spoustu dalších kontraktů a představila se řada nových provedení, mezi něž patří pancéřovaný Nimr II, odlehčená modifikace Nimr RIV pro speciální jednotky, kompletně přepracovaný Nimr Ajban či jeho šestikolová verze Nimr Hafeet. Společnost Nimr vyrábí také větší obrněnec Jais, avšak ten s původní konstrukcí vůbec nesouvisí, jelikož jde o derivát původně jihoafrického designu RG35. Automobil Nimr Ajban každopádně patří mezi kandidáty na lehké obrněné vozidlo pro Armádu ČR, a proto společnost Nimr uzavřela partnerství se státním podnikem VOP CZ, jenž by toto vozidlo mohl vyrábět v licenci. Jelikož na zrodu Nimru se kdysi podílely rovněž české hlavy, byl by to v podstatě takový „návrat domů“.

Lukáš Visingr

Publikace: Střelecká revue 4/2021