Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 20

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Aviator - Komentář v MI-8/-17 Hip
Maďaři v letos v březnu vyřadili své poslední vrtulníky Mil Mi-8, stalo se tak po 52 letech jejich provozování.
Michal Kroužek - Odpověděl na komentář # 4706 v Shrnutí za únor 2021
Mám teď rozpracováno dost děl z 1. světové války. Část je i hotová a jen čeká na korekci/zveřejnění.
Duke - Odpověděl na komentář # 4706 v Shrnutí za únor 2021
Je pravda, že z WW1 toho tu tolik nemáme.
Chystá se desková hra s legionáři na Sibiři. Legie: Sibiřská cesta https://forum.vojsko.net/viewtopic.php?f=64&t=400...
Co také oprášit 1. světovou válku?

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 27. 2. 2021 21:23 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY

Útoky na základny Zeppelinů: První britské nálety z letadlových lodí

Zeppelin letící nad SMS Seydlitz Zeppelin letící nad SMS Seydlitz

Německé vzducholodě byly za I. světové války zdrojem obrovských obav, které mohutně přiživovala také německá propaganda. Není divu, že Britové podnikli několik odvážných akcí s cílem tuto hrozbu oslabit. Hangáry Zeppelinů se proto staly terči britských náletů, z nichž část uskutečnily stroje z letadlových lodí.

Vojenské letectví prodělalo během první světové války opravdu ohromující vývoj. Na začátku konfliktu byla první letadla obvykle chápána jako podivná „hračka“ s omezenými možnostmi, a pokud už se nějakému vzdušnému prostředku přičítal význam, pak to byly vzducholodě. Ale průběh konfliktu ukázal, jak mylné byly tyto první úsudky. Německé vzducholodě vyvolávaly u Britů tak velký strach, že se sáhlo k riskantním náletům na základny Zeppelinů. Zpočátku se jednalo o údery klasických „suchozemských“ letounů, pak však přišla ke slovu další zajímavá novinka, a to nasazení letadlových nosičů Royal Navy.

Co všechno dokážou Zeppeliny?

Císařské Německo jednoznačně představovalo světovou jedničku v oboru vzducholodí a nijak se netajilo záměrem používat je i pro vojenské účely. Na straně Britů logicky vzrůstaly obavy, že se v případě války stanou německé Zeppeliny strašnou zbraní, neboť zasypou britská města záplavami výbušných, zápalných nebo plynových pum. Objevovaly se rovněž prognózy, že se Němci chystají používat letouny lehčí než vzduch i coby dopravní prostředky, pomocí kterých vysadí na ostrovech mnohatisícovou invazní armádu. Vystrašená obrazotvornost Britů kreslila hrůzyplné vize, které se mohly klidně měřit se zkázou, kterou za necelé tři desítky let působila nacistická Luftwaffe, skutečné kapacity císařského letectva však byly jen zlomkem toho, čeho se Anglie obávala. Německo totiž vytvořilo vzducholodě zejména jako průzkumné prostředky a navzdory vyspělosti jejich počet i nosnost prostě nestačily na to, aby mohly bombardováním působit opravdu fatální škody. A o invazi do Británie pomocí „doutníků“ Němci zřejmě nikdy vážně neuvažovali. Přesto však svoje vzducholodě užívali i jako útočné zbraně, a to technicky vlastně již před válkou, neboť na francouzské město Lunéville dopadlo ze Zeppelinu šest pum již 3. srpna 1914, půl hodiny před tím, než Německo oficiálně vyhlásilo Francii válku. A další cíle ve Francii a Belgii záhy následovaly. Britské obavy z bombardování ostrovů proto nebyly bezdůvodné. Mezi ty, kdo před nebezpečím varovali, patřil též První lord Admirality Winston Churchill, který ale (v souladu se svou povahou) prosazoval ofenzivní přístup. Chtěl, aby byly vzducholodě zničeny dřív, než stačí Anglii napadnout.

Kráter po náletu Zeppelínu na Paříž. rok 1916

Kráter po náletu Zeppelínu na Paříž. rok 1916

První britské útoky na základny

Úkolem realizovat útoky na základny Zeppelinů byl pověřen Charles Samson, jeden z prvních pilotů RNAS (Royal Naval Air Service), odvážný průkopník letectví, jeden z mužů, které měl Churchill vždy v oblibě. Churchill jej požádal o provedení náletů na hangáry vzducholodí, jež se nacházely na základnách u Cologne a Düsseldorfu. Samsonovy letouny se vydaly na letiště u Antverp, odkud měly vzlétnout ke svým misím, ovšem jejich vzletu bránilo špatné počasí či mechanické poruchy. Vhodná příležitost přišla až 22. září 1914, kdy vystartovala čtyři letadla, a sice B.E.2b a Sopwith 80hp proti Düsseldorfu a Sopwith Sociable 100hp a Sopwith Tabloid proti Cologne. Čekalo je přes 160 km letu nad krajinou, která byla pokryta téměř stoprocentní oblačností, a proto nebylo divu, že piloti obou strojů letících na Cologne a pilot B.E.2b mířící na Düsseldorf misi vzdali a vrátili se do Antverp, ale poručík Collet se Sopwithem pokračoval k cíli. Shodil na cíl tři lehké pumy, které nezpůsobily nic většího než rozbitá okna, ale morální účinek na naprosto překvapené Němce byl opravdu výrazný. Na konci září se ovšem německé síly přiblížily k Antverpám a chystala se evakuace letiště. Dokonce i Churchill, jenž byl právě ve městě přítomen, tlačil na rychlý odchod, Samsonovi letci si však prosadili ještě jeden útok, který proběhl 8. října. Vzlétly dva stroje Sopwith Tabloid, z nichž každý měl dvě pumy Hales, vážící po devíti kilogramech. Major Grey sice našel město Cologne, jenže nikoli základnu pro vzducholodě, a tak své pumy svrhnul na město. Poručík Marix měl více štěstí, jelikož dokázal najít hangáry u Düsseldorfu a shodil dvě pumy, z nichž jedna přesně zasáhla a vyvolala požár. Marixův letoun poškodily kulomety Němců, ale pilotovi se podařilo uniknout. Přistál v Belgii a s doprovodem tamních vojáků se vrátil na základnu.

Royal Aircraft Factory B.E.2c

Royal Aircraft Factory B.E.2c

Dalším cílem je Friedrichshafen

Teprve později se zjistilo, co vůbec Marix dokázal. Onen požár byl totiž hořící Zeppelin Z.IX, jeden z nejnovějších přírůstků v císařském letectvu. To ihned začalo podezřívat špiony, ačkoli ve skutečnosti měli Britové zkrátka veliké štěstí. Zničení Zeppelinu je každopádně povzbudilo k provádění dalších útoků na základny vzducholodí. Kvůli pádu Belgie se základny u Cologne a Düsseldorfu ocitly mimo dolet, ale nabízel se další, skutečně vysoce lákavý cíl, a sice přímo Zeppelinovy závody u Friedrichshafenu, kde byly vzducholodě vyráběny. Podnik byl umístěn na německém břehu „mezinárodního“ Bodamského jezera. Odvážný plán náletu byl kupodivu dílem nikoli vojáka, nýbrž civilisty, jímž byl vysoce nekonvenční vynálezce a dobrodruh Noel Pemberton Billing. Byl přijat jako dobrovolník do Royal Navy, v říjnu v utajení odcestoval do Švýcarska a dostal se do Německa, kde provedl průzkum přímo na místě. Mezitím vznikal též tým letců, kteří měli odstartovat z francouzského letiště Belfort (jež se nacházelo pouze 11 km od hranic Německa) na letadlech Avro 504. V polovině listopadu 1914 byli piloti, mechanici i stroje na místě a opět se čekalo na vhodné počasí. Den útoku nastal 21. listopadu, kdy se měly k cíli vydat čtyři stroje, avšak jeden z technických důvodů nevzlétl, a proto na Friedrichshafen mířily tři letouny, za jejichž řízením seděli důstojníci Briggs, Babington a Sippe. Každý z nich nesl čtyři pumy Halesovy konstrukce. Stroje Avro 504 krátce přelétly nad územím neutrálního Švýcarska a dostaly se nad šokovaný Friedrichshafen, kde shodily pumy, škody ovšem nebyly příliš velké; zemřel jeden civilní technik (původem Švýcar) a dvě německé ženy utrpěly vážná zranění. Briggsův letoun byl navíc sestřelen a pilot byl zajat. A aby toho nebylo málo, Švýcaři ostře protestovali proti narušení svého vzdušného prostoru.

Avro 504

Avro 504K

Churchill navrhuje útok z moře

Nesmlouvavý Churchill se ovšem nevzdal svého názoru, že nejlepší obrana je útok. Už v době plánování operace proti Friedrichshafenu obracel pozornost k dalšímu vynálezu, jehož zrod se odehrál s jeho podporou, a to na hydroplány. Mezi muže, kteří se těšili Churchillově přízni, se řadil i komodor Reginald Tyrwhitt, který tehdy stál v čele tzv. Harwich Force, letecké eskadry RNAS pro operace nad Severním mořem. Již v roce 1913 nechalo britské námořnictvo upravit starý křižník HMS Hermes na experimentální nosič hydroplánů. V srpnu 1914 si zakoupilo tři trajekty Engadine, Riviera a Empress, které byly modifikovány podobným způsobem. Dostaly hangáry, které umožnily dopravit trojici letounů, jeřáb pro jejich spouštění a zvedání a zbraně, které měly zajistit obranu plavidel. Cílem akce byla německá základna vzducholodí Cuxhaven poblíž pobřeží Severního moře. Úplně první pokus zaútočit na Cuxhaven z moře byl plánován již na 24. říjen 1914, avšak zabránily mu bouře, jež znemožnily start hydroplánů. Potom navíc došlo k přehodnocení celého plánu operace, který byl zakomponován do rozsáhlejšího záměru Royal Navy. To totiž dlouhodobě usilovalo o „vylákání“ německých válečných plavidel z ústí řek Vezery a Labe, aby se s nimi mohlo střetnout v generální bitvě (jíž se nakonec stala teprve bitva u Jutska v roce 1915). Útok hydroplánů na Cuxhaven se měl stát určitou návnadou, která by donutila německé lodě vyrazit proti nosičům, kde by je potom překvapila a zničila plavidla britské eskorty. Operace s krycím označením „Plán Y“ byla naplánována na 25. prosinec 1914 a vedle Tyrwhittovy trojice nosičů hydroplánů HMS Engadine, HMS Riviera a HMS Empress se účastnily i křižníky, torpédoborce a ponorky Home Fleet.

HMS Engadine (1911)

HMS Engadine (1911)

Velká námořní a letecká bitva

Každý z nosičů měl na palubě trojici hydroplánů značky Short Brothers. Na HMS Engadine to byly tři stroje typu Short Folder (nazývané tak podle schopnosti skládat křídla, aby se uspořilo místo), nosič HMS Riviera nesl dva hydroplány Short Type 135 (rovněž se skládacími křídly) a jedno letadlo Short Type 74 (jež mělo křídla pevná) a konečně plavidlo HMS Empress vezlo trojici letounů Short Type 74. Každý z letounů dopravoval tři pumy Hales, a přestože všechny byly dvoumístné, někteří piloti se rozhodli letět bez druhého člena osádky. Hydroplány začaly startovat 25. prosince v 6.59 ráno, avšak do vzduchu se jich reálně dostalo pouze sedm, neboť na obzoru se objevil kouř, jenž signalizoval německou aktivitu. Nedlouho po hydroplánech se navíc k rutinnímu hlídkování nad Severním mořem vznesly také dva Zeppeliny L.5 a L.6. Vše se schylovalo k rozsáhlé námořní a letecké bitvě. K té pak došlo i navzdory faktu, že ani jeden ze sedmi hydroplánů nedokázal najít hangáry vzducholodí u Cuxhavenu, a tak proběhly útoky na záložní cíle, jimiž byly německé lodě ve Wilhelmshavenu, ústí Labe a u Schilligu. Mezitím vzlétly tři německé hydroplány Friedrichshafen typů FF.19 a FF.29, z nichž první našel pozici britských plavidel, načež další dva shazovaly pumy na HMS Empress. Ta se poté stala i cílem útoku Zeppelinu L.6, takže musela ostře manévrovat, ovšem německé letecké útoky nezůstaly bez odpovědi. Doprovodná britská plavidla spustila palbu z šestipalcových děl, ozývaly se též zbraně HMS Empress, a tak lehce poškozená L.6 opustila bojiště. V té době už se vracely zpět i britské hydroplány, z nichž některé zasáhla německá palba. Pouze tři z nich se ovšem vrátily k nosičům, další tři přistály u ostrova Norderney a osádky zachránila britská ponorka E.11 (na kterou mezitím zaútočil Zeppelin L.5) a poslední byl považován za úplně ztracený i s pilotem, kterého však nakonec zachránila dánská rybářská loď.

Short Folder

Short Folder

Do akce jde nosič HMS Furious

Nálet na Cuxhaven byl zajisté velice zajímavou operací, která prokázala potenciál hydroplánů a jejich nosičů, ovšem nebylo možno zastřít fakt, že sama základna vzducholodí vůbec nebyla bombardována. Nepodařilo se „vylákat“ k boji německé válečné lodě, a pokud si Churchill od útoku sliboval, že zabrání náletům Zeppelinů na Anglii, pak se fatálně zmýlil, protože v tomto smyslu byl „Plán Y“ vlastně kontraproduktivní. Císař Vilém II. totiž nejprve nechtěl nálety na Anglii povolit, ale po britských operacích ho důstojníci přesvědčili, že je třeba Zeppeliny proti ostrovům použít, jinak budou vlastně „bez užitku“ zničeny. A proto dne 10. ledna 1915 začaly bombardovací útoky vzducholodí na Británii. Ačkoliv se ve srovnání s nacistickým „Blitzem“ jednalo o téměř statistickou chybu (celkem 51 náletů a 5000 bomb s výsledkem 557 mrtvých), měly silný psychologický účinek, a tudíž Britové nadále hledali způsoby, jak Zeppeliny zničit.

LZ 31 (L 6)

LZ 31 (L 6)

Rozhodli se napadnout významnou základnu Tondern, která dnes leží na území Dánska. Měla se o to postarat jedna z nejzajímavějších lodí Royal Navy, a to HMS Furious, jež vznikla coby bitevní křižník, a proto byla vyzbrojena mj. dvěma gigantickými 457mm kanony. Záhy ovšem prodělala kompletní přestavbu na letadlovou loď s plochou palubou pro operace letounů, které měly standardní kolové podvozky. Pro útok na základnu Tondern se nejprve počítalo s letadly Sopwith 1½ Strutter, ale pak dostaly přednost legendární stíhačky Sopwith Camel. Nálet osmi „Velbloudů“ s krycím názvem F.6 byl plánován na 29. červen 1918, kvůli počasí jej však bylo třeba odvolat a HMS Furious se vrátila do přístavu.

HMS Furious

HMS Furious

„Velbloudy“ útočí na Tondern

Druhý pokus, který dostal krycí název F.7, začal 17. července, kdy HMS Furious opět vyplula na moře. Útok měl proběhnout ráno 19. července, ale zase mu zabránila bouře. Tentokrát však padlo rozhodnutí nevracet se a raději několik hodin vyčkat. Počasí se poté opravdu umoudřilo, takže se z paluby dřívějšího bitevního křižníku vzneslo sedm letadel Sopwith F1 Camel, která nesla po dvou 50librových (22,5kg) pumách. Za řízením strojů seděli piloti Jackson, Dickson, Williams, Smart (jenž 21. srpna 1917 po startu z platformy na křižníku HMS Yarmouth zničil se stíhačem Sopwith Pup německý Zeppelin L.23), Dawson, Yeulett a Thyne. Ten poslední se ale nedostal příliš daleko, jelikož kvůli poruše motoru musel nouzově přistát na moři. Tondern tak napadla šestice Camelů, které shodily pumy na dva ze tří hangárů, jež nosily jména Toska, Tobias a Toni. První britská vlna se soustředila na hangár Toska, který dostal tři přímé zásahy pumami. Ty vyvolaly požár dvou ukrytých vzducholodí L.54 a L.60, jež byly v důsledku toho kompletně zničeny, ačkoli hangár sám zůstal stát. Jedna z pum zasáhla kryt Tobias, který poté bombardovala druhá vlna a zničila uvnitř ukrytý balón. Další britské bomby navíc pouze těsně minuly nádrže se stlačeným vodíkem, jejichž exploze by způsobila obrovské škody. Kupodivu nezahynul žádný Němec, jen čtyři muži utrpěli zranění. Na palubu nosiče HMS Furious se ale nevrátil ani jediný Camel, protože tři kvůli nedostatku paliva přistály v Dánsku a dva nouzově „sedly“ na hladinu poblíž britských plavidel. Šestý stroj se nikdy nenašel a usuzuje se, že jeho pilot Yeulett po přistání na moři zahynul. Základna Tondern byla vážně poškozena a Němci ji pak používali už jen jako záložní. Ale co bylo snad ještě důležitější, britský nálet jasně ukázal, že budoucnost patří letadlovým lodím, jejichž palubní letouny mají vyšší bojový potenciál než sice impozantní, ale technicky již překonané Zeppeliny.

LZ 99 (L 54) a LZ 108 (L 60)

LZ 99 (L 54) a LZ 108 (L 60)

Nosiče hydroplánů

Když se mluví o letadlových lodích, většinou si představíme plavidla s plochou palubou, která umožňuje start a přistání letounů s kolovým podvozkem. Za letadlové lodě v širším smyslu by však měly být pokládány již tzv. nosiče hydroplánů (seaplane carriers, seaplane tenders), které vznikly těsně před první světovou válkou. Na palubě měly hangáry pro hydroplány, které byly pomocí jeřábu spouštěny na hladinu moře, odkud startovaly. Po přistání nedaleko plavidla pak jeřáb zajistil jejich opětovné zdvižení. Zpravidla se jednalo o konverze nákladních lodí, byť se objevily také speciální konstrukce. Ačkoliv je popisovaný britský nálet na Cuxhaven nezřídka označován za vůbec první vzdušný úder z letadlových plavidel, ve skutečnosti Brity předběhli Japonci, kteří vyslali své hydroplány z nosičů do boje již 5. září 1914 při obléhání německých a rakousko-uherských vojsk v čínském přístavu Tsingtao. Šlo o čtyři letouny Maurice Farman dopravované nosičem Wakamiya, jež útočily na plavidla a pozemní cíle Centrálních mocností až do 7. listopadu 1914, kdy se nepřátelské jednotky vzdaly. Nosiče hydroplánů se používaly i v meziválečném období a za druhé světové války, kdy sloužily zejména pro dálkový průzkum, ale rostoucí význam letadlových lodí s plochou palubou (za jejichž letadly musely hydroplány nutně zaostávat) vedl ke konci této kategorie plavidel.

HMS Campania (1914)

HMS Campania (1914)

Hlavní zdroje:
Ian Castle: The Zeppelin Base Raids: Germany 1914, Oxford 2011
Jon Guttman: Sopwith Camel, Oxford 2012
C. A. Jenkins: HMS Furious Aircraft Carrier 1917-1948: Part 1, Winsdor 1972
American Military University, Válka.cz, Wikipedia.org

Lukáš Visingr

Publikace: Extra Válka – I. světová 10/2014

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

11.května 1386 – Markrabě braniborský Zikmund a markrabata moravská Jošt a Prokop oznámili, že přijímají českého krále Václava IV. za rozhodčího v jejich sporech o statky na hranicích mezi Rakouskem a Moravou a mezi Váhem a Dunajem, o placení všech dluhů a potvrzení darů statků Zikmundovým přívržencům. Václav rozhodl tak, že musí ustat veškeré neshody, dluhy že bude platit manželka Zikmunda Marie Uherská a za statky u Váhu a Dunaje má Marie zaplatit Joštovi 200 000 zlatých. Rozhodčí výrok byl přijat.

Translate