Kdo je online

Právě přítomno: 2936 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 9. 7. 2013 19:33 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: OSOBNOSTI

Charles de Gaulle I., zatvrzelý monarchista

Autokratický pluk. CHDG byl u armádního velení stejně neoblíbený jako jeho odpůrce charismatický maršál Pétain . Charles de Gaulle/CHDG / 1890-1970/ se narodil v katolické rodině profesora historie a filozofie, filologa a důstojníka Čestné legie, Henriho de Gaulle, zemřel 1932(84), matka zemřela 1940(80).

Henri de Gaulle měl 1 dceru a čtyři syny, všichni synové byli za 1 .sv.v. jako důstojníci vyznamenáni válečným křížem :

 1) Xavier * 1887-1955, inženýr

První manželka mu 1925 (27) zemřela na celkovou sepsi/mrtvé dítě v děloze při čtvrtém těhotenství, zůstala dcera Genevieve de Gaulle-Anthonioz*1920-2002, Jacquelines*1921 zemřela 1938 na tyfus, a Roger*1923, jenž jako student v 11/42 přešel k jednotkám CHDG přes Španělsko.

Z 2. manželství (1930 si vzal sestřenici své zemřelé ženy) měl dvě děti.

Po odchodu CHDG do LON byl Xavier zatčen četníky, v roce 41 propuštěn, načež uprchl do CH, odkud CHDG předával zpravodajské informace .

Dcera Genevieve byla jako odbojářka v 7/43 zatčena, a vězněna v pevnosti Gestapa Fresnes, deportována v 2/44 do Ravensbrücku, kde od 10/44 byla na příkaz Himmlera umístěna na samotce, aby jako jeho rukojmí přežila ( stejně Himmler „chránil“ pro budoucí vyjednávání o svojí beztrestnosti admirála Canarise).

V roce 45 se vrátila téměř slepá, vážila jen 44 kg, v roce 46 se provdala za odbojáře a vydavatele Bernarda Anthonioz/1921-1994/, se kterým měla 4 děti/3 syny a dceru, syn Michel Anthonioz *1947-06 byl spisovatel, další syn byl malíř a třetí sochař.

Genevieve napsala o svém věznění knihu O nocích (1945), a svědčila na procesu s Klausem Barbiem.

2) Marie-Agnes /1889 -1982 (93)/ , provdaná za belgického ing. Cailliau, odbojářka od 18.6.40/projev CHDG v němž vyzval k odboji proti Němcům, zatčena i s manželem v 1/43, vězněna 14 měsíců v pevnosti Fresnes, poté deportována do Bad Godesberg, což byla pobočka koncentráku Buchenwald, kde byl vězněn její manžel, oba přežili.

Měla 4 syny, nejmladší Charles (*1916), padl v 5/40 , Pierre*1914 + Henri*1915  vstoupili do de Gaullových jednotek, nejstarší Michel Cailliau /1913-2000/ v roce 42 utekl ze zajateckého tábora, a založil vlastní odbojovou sítˇ z ex zajatců MRPGD ( vrátilo se  jich přes 350.000), ze kterého vznikla významná sít ˇ „Réseau Charette“ s kontakty na britskou SOE.

Michel Cailliau Hnutí zajatců a deportovaných MRPGD v 6/41 založil a šéfoval mu, čerpal z něho informace a agenty pro svoji odbojovou sítˇ ( bylo mezi nimi i několik mladých Němců, kteří skončili na popravišti, polovinu sítě pochytalo Gestapo ).

Vichystičtí úředničtí prominenti v 11/40  vytvořili Komisařství pro válečné zajatce, do jejichž čela policejní prefekt René Bousquet jmenoval Maurice Pinota.

Tiskovým tajemníkem tohoto Komisařství byl od 6/41 mladý ambiciózní technokrat Mitterrand, kterého René Bousquet protežoval.

Bousquet a spol. potřebovali pro poválečné účely  některé technokraty „ vyprat“ /učinit z nich „ odbojáře“  , včetně  Pinota a Mitterranda.

Metamorfóza, popisuje Michel Cailliau, proběhla následovně : Pinot se v 1/43 naoko pohádal veřejně s Lavalem, a společně s Mitterrandem na svoje posty na Komisařství rezignovali , ale v 3/43 Mitterrand a další ti, co prodělávali  „ metamorfózu “, obdrželi od Pétaina nejvyšší vichystické vyznamenání …

Maurice Pinot kolem sebe vytvořil pseudo odbojovou organizaci, ve které byl mj. Mitterrand, pro něhož bylo založeno Národní shromáždění válečných zajatců /RNPG, v jehož čele stanul.

Mitterrand v 7/43 v Paříži na konferenci Komisařství pro válečné zajatce vběhl na pódium, strhl k sobě mikrofon, a začal kritizovat vichystickou politiku vůči ex válečným zajatcům , stanice Volá Londýn o jeho kritice informovala.

Když se Mitterrand v roce 43 setkal v Alžíru s CHDG, odmítl jeho požadavek, aby svoje hnutí RNPG sloučil s hnutím MRPGD, a naopak, když bylo v roce 44 založeno Národní hnutí MNPGD, podporovatelé Mitterranda z vichystických prominentů zařídili, aby se předsedou MNPGD stal nikoliv Michel Cailliau, ale Mitterrand,  jenž v rozhovoru s Michel Cailliau na ulici v Lyonu  v 8/42  „ odboj proti Němcům zavrhl “ , ale po válce jeho „image-makers „ o něm prohlašovali, že jako šéf RNPG pracoval pro odboj  ( Michel Cailliau ve své knize o MRPGD/Histoire du MRPGD z roku 87 popisuje, jak se Mitterrand choval k odbojářům chladně a povýšeně, v roce 73 Cailliau vyhrál nad Mitterrandem soudní při : žaloval Mitterranda pro pomluvu, a soud Mitterranda odsoudil, aby žalujícímu zaplatil 10.000 FF jako odškodné „  za spolupachatelství při šíření veřejné pomluvy, že Cailliau jako odbojář za 2.sv.v. údajně řekl, že se chce zbavit všech Židů a svobodných zednářů „ ) ...

Marie-Agnes napsala o své rodině knihu Osobní vzpomínky (1970).

Himmler měl v rukou 4 členy de Gaullovy rodiny, a chtěl je ku svému prospěchu vyměnit, CHDG jeho nabídky ignoroval.

3) Charles/CHDG *1890-1970, jméno dostal po svém strýci, jazykovědci

4) Jacques *1893-1946, inženýr, jenž se stal po prodělání mozkové encefalitidy v roce 26 ve 33 letech invalidou

5) Pierre /1897-1959/, odbojář za 2.sv.v. , po válce mj. senátor

De Gaullova rodina byla radikálně monarchistická, podporovala orléanskou větev Bourbonů /Pařížského hraběte, a patřila k odběratelům časopisu Action francaise fašistického hnutí Charlese Maurras ( dokud se Vatikán proti tomuto hnutí nepostavil, odluka církve od státu proběhla ve Francii komicky až v roce 1905, třebaže ji vyhlásila VFB revoluce v roce 1789) …

V 15 letech CHDG odjel studovat na prestižní soukromou katolickou školu do Belgie, v 18 letech vstoupil na Vojenskou akademii, kde jej mj. učil i budoucí maršál Juin. Po vystudování (1912) působil u pěchoty pod velením pluk. Pétaina.

Do 1. sv.v. nastoupil jako poručík, hned ve svém prvním boji v 8/1914 byl těžce zraněn,  v 1/1915 byl povýšen na kapitána.

V 3/1915 byl v bitvě na Sommě znovu zraněn.

Pétainova taktika zákopové války mu neseděla, proto neuposlechl rozkazy svých nadřízených, a se svými muži zaútočil na nepřátelské zákopy, za což byl okamžitě zbaven velení.

Nicméně jeho odvaha a inteligence byla nepřehlédnutelná, takže brzy se stal pobočníkem velitele.

1916 u Verdunu přežila jen hrstka jeho mužů, a byla obklíčena – když se snažil obklíčení prolomit, byl bajonetem vážně zraněn do prsou a vzat do zajetí, kde mu ránu ošetřili.

Po neúspěšném pokusu o útěk byl přemístěn do trestní pevnosti Ingolstadt v Bavorsku, kde internovali  „nedisciplinované“ důstojníky, většinou útěkáře, setkal se zde s mnoha pozdějšími francouzskými generály, mj. Georgem Catroux, i významými novináři .

Všichni se tu převelice nudili.

De Gaulle se marně pokusil pětkrát z trestnice Ingolstadt, ve které strávil dva a půl roku (1916-1918), utéci, byl osvobozen až po uzavření příměří 1919 , kdy byl povýšen na Rytíře Čestné legie .

1919-1921 byl CHDG umístěn v Polsku, kde mu vadila vypjatá protižidovská a pogromistická atmosféra (ve Francii to však nebylo o moc lepší s tím, jak Židé prchali z Palestiny do Evropy ).

Rozsáhlé protižidovské pogromy vyvolávali v této době i ukrajinští nacionalisté na Ukrajině, a bělogvardějci v Rusku, mj. proto, že většina bolševických prominentů měla židovský původ, později všechny bolševické intelektuály židovského původu vyhladil Stalin, ale i Lenin byl antisemitsky zaměřený …

1921 (31) se CHDG oženil s Yvonnou Vendroux (1900-1979), měli tři děti :

1) Philippe (1921), pozdější admirál a senátor, se oženil 1947 s Henriette de Montalembert Cers*1929, dcerou Markýze de Montalembert, měli 4 syny , Charles 1948 právník (od roku 99 člen LePenovy Národní fronty), Yves 1951 manažér, Jean 1953 právník,  Pierre 1963 .

2) Elisabeth (1924 – 2013 /89, na pohřbu byl i Valéry Giscard d´Estaing), 1946 se provdala za otcova důvěrníka a bojového druha Alain de Boissieu /1914-2006/ , syna hraběte Henri de Boissieu a komtesy Marguerite Froger de Mauny, vojáka z povolání, pro něhož čest byla nade vše.

Až 1959 se jim narodilo jediné dítě Anne/provdaná de Laroulliere (má 5 dětí,4 dcery,1syn).

Anne o dědovi CHDG v rozhovoru pro čas. Paris Match z 9.11.010 vyprávěla, že všem v rodině vštěpoval, že " domácí zvířata, se kterými navážeme osobní vztah, zásadně nejíme ", a že se jednou velmi rozlobil na babičku, která jistému církevnímu hodnostáři předložila k obědu skopové, o kterém se CHDG domníval, že šlo o jejich ovci Medoc ...

Anne o dědovi dále uvedla, že když nesouhlasil, co se dělo v rodině, srdceryvně lomil rukama, a poté se šel uklidnit procházkou kolem statku spolu se svým psem a kocourem - k ní, ke své jediné vnučce, se choval velmi galantně, hrál s ní v páru vášnivě bridge, a vyprávěl jí vtipy.

Alain de Boissieu v 6/40 padl do německého zajetí, v 3/41 uprchl spolu s budoucím generálem Jacques Branet /1915-1969/ z pomořanského tábora na severu Německa , a přes okupované PL přešel do SU, kde se oba  „ jako špióni“ dostali do stalinského internačního tábora.

Po napadení SU v 6/41, kdy Stalin přeběhl ke spojencům, byli předáni Britům, a vstoupili do de Gaullových jednotek.

Během atentátu na CHDG v Petit-Clamart v roce 62 (válka v Alžírsku), kdy Alain de Boissieu seděl vedle řidiče, zatímco CHDG se svoji ženou seděli vzadu, de Gaullovi zachránil před palbou ze samopalu život, když včas zařval „ Hlavu dolu, otče!“, v roce 81 odstoupil z předsednictva Čestné legie, aby nemusel řád předat Mitterrandovi, jenž se stal prezidentem …

3) Anne (1928), narodila se postižená, zemřela ve 20 letech

Podpluk. CHDG, od roku 31 pracující na ministerstvu obrany, požadoval plně profesionální mobilní armádu ( tankové divize).

O tom pojednává de Gaullova kniha Vers l´armée de métier/K profesionální armádě z roku 34 – své přednášky v této době konal pod záštitou kruhů  Fustel- de Coulange, což byla elitní vitrína extrémistické/fašistické Action francaise, protože CHDG byl vychován jako přísný monarchista, a tuto svoji výchovu nezapřel v soukromé korespondenci, ve které pohrdá parlamentarismem a vyzdvihuje vládu silné ruky ...

Jeho vojenské teorie narazily na neprůstřelný konzervatismus armádních kruhů, a na obavy ze silné armády/z bonapartismu na straně socialistické vlády ( Léon Blum odkýval de Gaullovi profesionální armádu, ale na její vytvoření nepospíchal, protože se obával, aby se neobrátila proti stávkujícím, což CHDG ve své knize nevylučuje, ale i z obavy ze samotného plukovníka de Gaulla, kterého zasvěcené kruhy podezíraly, že pod pseudonymem Charles Maurras píše články o vojenské problematice do časopisu Action francais ( což tvrdil i de Gaullův životopisec Eric Roussel, protože vojenský kronikář tohoto časopisu Maurras projevoval až nezdravé nadšení pro všechny de Gaullovy teorie ) ...

De Gaullova kniha z roku 38 La France et son armée vyvolala ostrou polemiku mezi de Gaullem a maršálem Pétainem ...

V 5/40 pluk. CHDG velel tankovému pluku v Metz, a 14.5.40 mu byla svěřena 4.tanková divize, se kterou uskutečnil protiútok směrem na Montcornet – byla to jediná spojenecká protiofenzíva z bitvy o Francii, která odrazila německé jednotky ...

Paul Reynaud ho poté 6.6.40  jmenoval náměstkem ministra obrany, ale CHDG se nekompromisně postavil proti uzavření příměří s Němci, takže když prezident Albert Lebrun jmenoval na návrh Reynauda 16.6.40 Pétaina prezidentem s plnými pravomocemi, který spolu s náčelníkem genštábu prosazoval příměří, CHDG odjel 17.6.40 do Británie .

Hned druhý den po příjezdu 18.6.40 de Gaulle přečetl v rozhlase BBC druhou nejslavnější výzvu po Deklaraci VFBR z 1789  „ Á tous les Francais „ , která končila "Naše vlast je v ohrožení, bojujme za její záchranu, Vive la France!" - plakáty s de Gaullovým projevem visely v LON na každém rohu ( UK vláda původně chtěla, aby tento projev přečetl francouzský ministr vnitra Georges Mandel, protihitlerovský politik, jenž třebaže židovského původu, odmítl z Francie odjet) ...

Za tento projev, v němž oznámil vytvoření Forces francaises libres (FFL), byl CHDG v nepřítomnosti Pétainem odsouzen k trestu 10 let vězení, o měsíc později v 7/40, když se jeho jednotky FFL zúčastnily britského útoku na Dakar, byl Pétainem „ za vlastizradu „ odsouzen k trestu smrti ...

CHDG sjednotil některé, zejména africké, francouzské zámořské državy, a vyhlásil La France Libre, které vládl Comité National Francais, se kterým Anglosasové museli počítat ...

Prostřednictvím svých tří osobních emisarů ( André Dewavrin alias plukovník Passy, Pierre  Brossolette a Jean Moulin ) se de Gaullovi podařilo v roce 43 sjednotit vnitřní odboj ( levicový odboj autoritativního CHDG odmítal pro jeho styky s ultrapravicovou Action francaise, pravicový odboj mu vytýkal jeho otevřené disidenství s režimem ve Vichy, se kterým CHDG odmítl jakkoliv komunikovat – vyčítal mu, že „ komunikuje jen s britskými tajnými službami „ , a oba odboje de Gaullovi vyčetly, že jako monarchista účelově zneužívá republikánství ...

De Gaullovi při sjednocování odboje výrazně komplikoval situaci jeho hlavní konkurent, podporovaný Rooseveltem/FDR, o 11 let starší gen. Henri Giraud, jenž odsoudil Pétaina až po 9/43 ( před válkou jako člen Nejvyšší válečné rady a zbožňovatel Pétaina odmítal žádosti podplukovníka de Gaulla o vytvoření tankové divize s tím, že Pétainova Maginotova linie je postačující, a způsobil tak spolu s Pétainem porážku Francie ) ...

Gen.Giraud byl Němci v květnu zajat v Ardennách, kde se pokoušel zpomalit postup Guderianovy tankové divize, když předtím zpomalil postup Němců v Holandsku.

Ze zajetí po dvou letech za pomoci UK tajné služby utekl, a byl za tento útěk po válce vyznamenán.

Kdyby CHDG nebyl autoritativní, neobhájil by tak dobře zájmy Francie vůči  anglosaským spojencům : 7. 8. 40 vymohl na Churchillovi podpis dohody  z Chequers, kterou se Británie/UK zavázala respektovat integritu všech francouzských kolonií, a obnovit „integrální nezávislost a velikost Francie“  ...

Churchillova vláda se v ní navíc zavázala financovat všechny výlohy de Gaullova hnutí Svobodná Francie s tím, jak požadoval de Gaulle, že půjde o vratnou půjčku, nikoliv o dary, aby nikdo nemohl zpochybnit nezávislost jeho hnutí ( mimochodem, tyto půjčky CHDG splatil ještě před koncem války (!) ...

Přestože se oba muži uznávali, mezi Churchillem a de Gaullem panovaly napjaté vztahy, zakonzervované de Gaullovou anglofobií.

Když si zase jednou vyměňovali názory, Churchill de Gaullovi vmetl do obličeje :

“ Ale vy nejste Francie, reprezentujete jen své hnutí ! “ CHDG na to břitce odpověděl : “ Jednám jménem Francie, mluvím jménem Francie a jsem Francii zodpovědný  – bojuji po boku Anglie, ale nikoliv za Anglii ! „  ...

Churchill si povzdechl : „ Domníval jsem se, že můžeme bojovat vedle sebe, ale jste tak bojovný, že vám očividně nestačí bojovat proti Německu, Itálii a Japonsku. Chcete ještě bojovat s Británií a s Amerikou“ , na což CHDG odpověděl :“ Beru to od Vás jako žert, ale nepovedený. Myslím, že právě na mne si Angličané stěžovat nemusí !“

Od té doby Churchill de Gaullovi přezdíval Johanka z Arku.

Podstatně horší byly vztahy de Gaulla s Rooseveltem, což bylo dáno i tím, jaké měl FDR zkreslené informace od US velvyslance ve Vichy ( do 5/42 ) admirála Leahy, kterého charismatický Pétain intoxikoval svým pohledem na politické dění,  a hlavně na de Gaulla ...

Admirál Leahy v důsledku toho de Gaullovi ani špetku nedůvěřoval, a tím ani FDR, jenž považoval CHDG za možného diktátora.

Nepřátelství Roosevelta k CHDG  bylo tak plamenné, že přešlo i na  politiky kolem FDR, zejména na US ministra zahraničí Cordella Hull.

FDR až do 5/42 udržoval vřelé kontakty s režimem ve Vichy ( Vatikán,US + SU měly ve Vichy velvyslance) , a jeho vichistickým koněm byl admirál Darlan, Pétainův hýčkaný „korunní princ“ , a po jeho zavraždění generál Giraud ...

Nakonec však Američané byli nuceni při přípravě spojenecké invaze de Gaulla uznat.

Postoj de Gaulla vůči bohatému Rooseveltovi vyjadřuje poznámka, kterou prohodil k Churchillovi : “ Jsem příliš chudý na to, abych se mu podřídil“  ...

Washington plánoval učinit z Francie slabý stát, plánoval zničit její průmyslové kapacity, jak uváděl projekt AMGOT ( Allied Military Government of Occupied Territories), který počítal s US okupací  Francie ...

De Gaulle a republikánství :

Socialistický novinář a poslanec ve vládě lidové fronty 36 Jean–Pierre Bloch (který dvakrát uprchl z německého zajetí (1940 a 1941), a nakonec se probojoval 1942 k CHDG do Londýna, se stal se šéfem nevojenské sekce de Gaullovy zpravodajské služby BCRA.

Během války de Gaullovi poctivě sloužil, ale po válce prohlásil, že de Gaullovo republikánství je jen účelové – ve své knize De Gaulle ou le temps des méprises uvádí, že kolem CHDG se pohybovali nejen před válkou, ale i za 2.sv.v v hojném počtu monarchisté a osobnosti blízké organizacím extrémní pravice, např. Claude Hettier de Boislambert, sympatizant s ultrapravicovou organizací Cagoule, pluk. Pierre Fourcade, bývalý aktivista této organizace, Pierre Guillain de Bénouville, bývalý člen Action francaise, a synovec de Gaulla, sympatizující s ultrapravicí, Michel Cailliau – jehož rodiče byli 1943 deportováni.

Další významný odbojář Socialistické strany Christian Pineau, jenž šéfoval socialistickým buňkám odboje, se k CHDG se svojí odbojovou sítí připojil v roce 42, třebaže o republikánství CHDG vážně pochyboval (Pineau v roce 43 skončil v Buchenwaldu, ale přežil).

Také Henri d´Orleans,Pařížský hrabě, pretendent o francouzský trůn z větve Orleans ( orleanisté versus bourbonisté/legitimisté), tvrdil, že CHDG s republikánstvím jen koketoval : podle Henriho d´Orleans, jenž nejprve podporoval Pétaina, ale nabídku na ministra zásobování nepřijal, a raději vstoupil do Cizinecké legie, po válce podporoval CHDG, který mu 1962 údajně řekl, že si přeje návrat monarchie ( George Pompidou, de Gaullův tajemník tvrzení Pařížského hraběte popřel připomenutím údajných slov CHDG :“ Pařížský hrabě? A proč ne královna cikánů ?“ tvrzení, které na oplátku popřeli někteří historici a syn CHDG ) ...

Henri d´Orleans, nakonec počátkem 80.let podpořil kandidaturu socialisty Mitterranda, který mu vyjádřil určité uznání za zásluhy, což d´Estaing nikdy neučinil.

To, že CHDG zůstal po celý život monarchistou, potvrzuje i jeho oddaný stoupenec Pierre Lefranc, jenž do jeho jednotek vstoupil 1940 v 18 letech, po válce pro de Gaulla pracoval, a napsal o něm několik knih.

Jean-Pierre Bloch o CHDG po válce prohlásil, že si de Gaulle „ konfiskoval“ odbojové hnutí pro sebe : medializoval jen gaullistický odboj a odboj komunistický, avšak záměrně přehlížel odboj socialistický/sociálnědemokratický  a odboj křestˇanskodemokratický ...

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

20.července 1937 byla zahájena stavba britské bitevní lodi HMS Anson.

20.července 1436 – Zikmund Lucemburský schválil požadavky Čechů pro jeho přijetí za krále. Česká strana požadovala: 1. přiznání větších stavovských nároků, právo nechat si zabrané královské a církevní majetky; 2. vyloučení cizinců ze zemských úřadů; 3. opětovné přidružení Moravy k zemím Koruny české.

20.července 1940 sestřeluje nadporučík W.Streib s Bf110 bombardér Whitley. Jde o první sestřel německého nočního stíhače.