Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 60

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 16. 7. 2012 20:14 Napsal Roman Fila
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: OSOBNOSTI

Seznam článků

 Alexandr Vasiljevič Suvorov

 (1729 - 1800)

Suvorov

Carský generalissimus a vojevůdce, jedna z nejslavnějších postav ruské i světové vojenské historie, účastník mnoha evropských konfliktů v průběhu druhé poloviny 18. století, kdy rozhodujícím způsobem přispěl k územní expanzi tehdejšího Ruska. Za svou kariéru vybojoval více než 60 bitev a všeobecně se má za to, že ani jednu z nich neprohrál.

Pozn.: Všechna konkrétní data v textu jsou uvedena podle nové verze gregoriánského kalendáře. V ruských pramenech jsou často použita data podle juliánského kalendáře, proto k přepočtu na něj musíme odečíst cca 11 dní. Článek je zasazen do pozadí válečných konfliktů od Sedmileté války až po období Napoleona.

 


 

Alexandr Suvorov se narodil 24. listopadu 1729, pravděpodobně v Moskvě, v rodině důstojníka Vasilije Ivanoviče Suvorova. Některé prameny kladou místo jeho rodiště do východního Finska. Přesné údaje o Alexandrově dětství nejsou moc známy, trávil ho většinou na venkově a později v moskevském domě v Pokrovském. Jeho idolem byl car Petr I. Veliký, o jehož slavných činech a bitvách mu vyprávěl jeho otec. Ve třinácti letech vstoupil malý Alexandr do armády, kde zpočátku sloužil jako řadový voják v Semjonovském pluku. Začínal tedy "od píky", jak praví staré rčení. Mezitím se všestranně vzdělával, studoval cizí jazyky, nechal se zapsat do školy kadetů, prošel mimo jiné i dělostřeleckým výcvikem, pronikl do teorie opevňovacích prací a naučil se mnoho z dějin válečnictví. Od roku 1748 již vykonává funkci kaprála a jeho neuvěřitelná píle a preciznost ho brzy vynesly do popředí mezi ostatními vojáky. Povýšení na nižšího důstojníka se mu dostalo až v roce 1754 a poté byl převelen k Ingermanlandskému regimentu.

suvorov

První velkou zkušenost pro něj znamenala Sedmiletá válka, kdy Rusko bojovalo na straně Rakouska a Francie proti rozpínavému Prusku, které pod vládou Fridricha II. patřilo k nejsilnějším evropským mocnostem. Carský dvůr se stal dějištěm různých politických a špionážních afér, po nichž se carevna Alžběta definitivně postavila na stranu Marie Terezie. Zahájení válečných operací ruské armády nebylo příliš efektivní, teprve pod velením maršála Fermora se rozvinula ofenzíva a došlo ke krvavému střetu u Zorndorfu (1758). Obě strany (hlavně ruská) zde utrpěly velmi vysoké ztráty. Fridrich si nárokoval celkové vítězství, neboť tím  na nějakou dobu zastavil nebezpečný ruský postup. Jeho situace však byla složitá, neboť vedl válku na více frontách současně. Ovšem pruští vojáci byli ve své době perfektně vycvičeni a málokterá evropská armáda se s nimi po této stránce mohla měřit. Rakušané, kteří již s Fridrichem nějakou dobu bojovali, brzy navázali kontakt s ruskými jednotkami a postup byl znovu obnoven.

Fridrich II., slavný pruský panovník a vojevůdce, dosud považoval ruské vojsko za neškodnou hordu barbarů, ale vzápětí byl nucen přeskupit své síly a důkladněji zabezpečit východní linie. Suvorov, jehož jednotka se doposud držela v týlu, se zúčastnil až další krvavé bitvy u Kunersdorfu (1759), nedaleko Frankfurtu, kde po boku carské armády bojovaly i rakouské oddíly v čele s talentovaným generálem E. G. Laudonem. Rusové obsadili výhodné pozice na pahorcích, na nichž s velkým úsilím vzdorovali lineárním formacím Fridrichových vojáků. Po vyčerpávají zteči pak za pomoci Laudonovy jízdy zahájili vítězný protiútok. Ruské síly zde řídil zkušený vojevůdce Petr Semjonovič Saltykov. Tento starý maršál se stal pro Suvorova vzorem, stejně jako další tehdejší velitelé - Fermor či Rumiancev. Stratégové v čele s Laudonem radili okamžitě táhnout na Berlín, čehož se Fridrich (jenž právě zažil svou nejtěžší porážku) velmi obával. Došlo však ke zdržení způsobeným neustálým jednáním mezi spojenci, a tak se Prusko stihlo připravit k obraně. Svou roli zde opět sehrála dokonalá pruská špionáž a dezinformace. K postupu na Berlín došlo až v září a říjnu r. 1760. Rusové se po dobytí a dočasném obsazení hlavního města začali přesouvat k dalším opěrným bodům pruské moci. Jejich nápor se soustředil na pevnost Kolberg a město Vratislav. Suvorov byl přiřazen k rychlému jezdeckému oddílu a jeho úkolem byly přepadové akce v týlu nepřítele. Byl povýšen na podplukovníka a jeho úspěšné partyzánské akce byly vysoce ceněny. V zimě r. 1761 padl Kolberg, ale Rusko z této války nečekaně vystoupilo, jen krok od konečného vítězství, neboť v téže době zemřela carevna Alžběta a na trůn nastoupil její synovec Petr III. Fjodorovič, nadšený obdivovatel pruského císaře. Okamžitě uzavřel s Fridrichem mír a Prusko se tímto nenadálým vývojem doslova zachránilo. Válka pak pokračovala se střídavými úspěchy ve Slezsku, které již Marie Terezie nedokázala udržet. Mladý Suvorov se vrátil se svým regimentem do Ruska. Kariéra jeho otce mezitím utrpěla vážnou újmu, neboť otevřeně vystupoval proti politice Petra III. a upadl v nemilost. O několik měsíců později však proběhl palácový převrat, jenž vynesl na trůn cílevědomou Kateřinu II. a politická situace v zemi se opět rychle stabilizovala.

V roce 1762 je Alexandr Vasiljevič Suvorov povýšen na plukovníka a získává pod své velení Astracháňský pluk. O rok později je přidělen k Suzdalskému pěšímu pluku. Ve svých jednotkách zavedl novou metodu výcviku, která se stala základem moderního školení pro další generace nováčků. Celou nauku shrnul do zápisků s názvem „Plukovní zřízení“. Místo strohého drilu, jenž byl doposud uplatňován jako bezmyšlenkovitá poslušnost, kladl důraz na osobnost každého jednotlivce. Hlavní těžiště směřoval na fyzickou kondici vojáka a jeho výdrž při dlouhých pochodech. O těchto praktikách se nám dochovalo jeho legendární rčení "těžko na cvičišti, lehko na bojišti", což se bohatě zúročilo v mnoha nastávajících taženích. Před krutými tresty raději prosazoval pozitivní motivaci, ale zároveň vyžadoval přísnou disciplínu. Složité přehlídkové manévry nahradil precizním nácvikem bojových formací. Každý voják toho musel vědět o taktice více, než mnohý soudobý velitel. V těchto aspektech trochu předběhl svou dobu, neboť podobné změny nastaly až za francouzské revoluční éry. Suvorov byl též zastáncem přímého a rychlého útoku, kterému dával přednost před zdlouhavými manévry. Střelba měla být raději omezená, ale přesná. Protože rychlost nabíjení pušek byla v té době poměrně nízká, měli se vojáci soustředit především k prudkému útoku na bodák, zničení živé síly protivníka, obsazení jeho pozic a rychlému postupu bez ohledu na zadní voje. Bodáky byly ve své době používány spíše pasivně, a to více k obraně než k útoku. Suvorov z nich udělal hlavní útočnou zbraň pěchoty, jejíž využití dovedl k dokonalosti. Tato přímočará taktika pak mnohého nepřítele zaskočila. Suvorov dobře znal mentalitu svých ruských mužiků, dokázal využít jejich silných stránek a vychovat z nich houževnaté bojovníky. V tomto ohledu je Suvorov zakladatelem typického ruského fundamentálního pojetí boje, jehož hlavní principy přetrvaly až do 20. století.  

 


 

V letech 1768 až 1772 působil v Polsku, kde měl za úkol udržet mír a pořádek v okupovaných územích. Carevna již dříve dopomohla na polský trůn Stanislavu Augustovi Poniatowskému, aby provedl určité náboženské a politické reformy. Výsledkem byla hluboká krize a stále nové nároky ze strany Ruska, jež hledalo záminku k rozsáhlé expanzi. Tyto poměry hned narazily na tvrdý odpor katolické šlechty i některých západních mocností. Nespokojení Poláci založili tzv. Barskou konfederaci namířenou proti ruskému vlivu. Na stranu polské šlechty se přidalo i několik francouzských důstojníků, došlo k prudkým srážkám  a ruské okupační síly se na mnoha místech stáhly do defenzívy. Suvorov nemeškal a vytáhl se svými jednotkami přímo na nepřítele. Vzbouřenecké oddíly porazil v několika bleskových bitvách, u Orechova (1769), Nawodzice, Lanckrony a Stalowicze (1771). Své tažení završil úspěšnou misí v Krakově (1772). V těchto střetnutích si vysloužil vysokou reputaci svou taktikou bodákového útoku, se kterou porážel i mnohem početnější jednotky. V průběhu polského konfliktu (1770) byl povýšen na generálmajora a v místních vojenských kruzích se o něm začalo mluvit s respektem. Z Polska se neustále zajímal, jak se vyvíjí situace na turecké frontě, kde se již Rumiancev a Dolgorukov pustili do válečných operací. Toto bojiště bylo pro Suvorova mnohem atraktivnější, ovšem jeho přání se záhy splnilo. Po krátké obhlídce opevnění na švédské hranici byl přidělen k První armádě maršála Rumianceva. Do oslabeného Polska zatím vtrhly armády Pruska a Rakouska, aby se společně s Ruskem podílely na rozebrání polského území. Na základě tajných dohod, které inicioval pruský král Fridrich II., bylo toto dělení domluveno již předem, aby zúčastněné mocnosti posílily své strategické pozice ve střední Evropě.

 


 

Války proti Turecku probíhaly střídavě již několik staletí. Tentokrát šlo hlavně o přístup k Černému moři, o vliv na Balkáně a o rozsáhlá území podél tehdejší jihozápadní ruské hranice. Postup probíhal pomalu, a tak netrpělivá Kateřina vydala rozkaz, aby ruská armáda přenesla své akce za Dunaj. To však znamenalo zaútočit na silné pevnosti kolem řeky. Suvorov se v květnu 1773 ohlásil u hlavní divize podléhající přímo Rumiancevovi. Poté byl vyslán, aby provedl průzkumný úkol poblíž pevnosti u města Turtukaj. Po několika výpadech a výslechu zajatců se rozhodl, že vezme ztečí všechny turecké tábory ve městě a okolí. To se mu nakonec podařilo, ale hlavní armádní síly jen nečinně přihlížely a Turci během týdne znovu posílili své původní pozice u Dunaje. Mezitím byl svolán vojenský soud, aby ztrestal tuto neuváženou iniciativu, ale nakonec byl Suvorov omilostněn a za projevenou statečnost vyznamenán řádem sv. Jiří II. stupně. Nerozhodnost a rivalita jednotlivých generálů však nadále vedly ke všeobecné stagnaci. Maršál Rumiancev brzy pochopil, že Suvorov je člověk, za kterým jdou vojáci s odhodláním a důvěrou. Posty v armádě byly často obsazovány mnoha neschopnými důstojníky, jejichž hlavní kvalifikací bylo příbuzenství s mocnými šlechtickými rodinami. O to více pak mezi nimi vynikali skuteční vojáci, jakým byl Suvorov. Ten pak v červnu zaútočil na Turtukaj podruhé, opět se mu podařilo rozprášit protivníka a oživit skomírající pověst ruských zbraní. Rumiancev byl nadšen a hned začal plánovat další postup. Záhy ale došlo k velké ztrátě, kdy při jedné z riskantních operací padl vynikající a chladnokrevný velitel Otto Weissman. Na jeho místo tedy nastoupil Suvorov a ujal se řízení útočných akcí za dunajskou linií. Měl těžkou pozici, neboť žádný z tamních armádních důstojníků nebyl tak oblíben jako jeho předchůdce. Ale Suvorov hned prokázal, že je mužem na správném místě. Už v září se projevuje jeho talent při obraně Hirsové (Girsova), obratnými manévry zatlačuje turecké jednotky zpět a dosahuje důležitého vítězství. Poté dostal dovolenou, odjel do Moskvy a oženil se s Varvarou Ivanovnou Prozorovskou, kterou mu podle soudobého zvyku vybral jeho otec. V březnu 1774 se mu dostalo povýšení na generálporučíka a vrací se na tureckou frontu. 

O pořádný boj nebyla nouze a Suvorov dostával jednu příležitost za druhou. V červnu slavila jeho taktika úspěch při dobytí pevnosti Kozludji (Kozludža), kde ve spolupráci s generálem Kamenským zvítězil nad tureckými a albánskými bojovníky. Tato bitva byla skvěle takticky provedena, 8.000 Rusů na hlavu porazilo asi 40.000 nepřátel. Boj byl neobyčejně krutý a většina mohamedánů se vrhala do boje velmi zuřivě bez ohledu na vlastní ztráty. Dosažené vítězství zkalily tradiční spory mezi velícími důstojníky, což vedlo k dalšímu zastavení ofenzívy. Největší ruskou bojovou slabinou byly situace, kdy jeden velitel odmítl v bitvě podpořit druhého, často jen z pouhé žárlivosti a ctižádosti. Turci se zatím uchýlili k diplomacii a v Kücüku byla sepsána mírová smlouva, jež pro Rusko znamenala nové územní zisky. Suvorov odcestoval do Moskvy, odpočinek ho tam však nečekal. Území kolem Volhy zrovna zachvátilo ohromné povstání a brzy přišly konkrétní rozkazy.  

 


 

Expanzivní politika carevny Kateřiny přála nadaným vojevůdcům a Suvorov po této stránce splňoval všechna kritéria. Byl sice poněkud menší, vyzáblý a šlachovitý, ale svým excentrickým chováním a specifickým kouzlem osobnosti zakrátko pronikl ve známost i mezi dvorní aristokracii. Touto smetánkou však opovrhoval, byl věrný spíše svým ideálům a sám sebe pokládal především za vojáka, jenž má jít ostatním příkladem. Jeho chování bylo sice vybrané, ale zároveň poněkud ironické až teatrální. Během své kariéry si různými sarkastickými narážkami znepřátelil mnoho dvořanů a jeho postavení se často ocitlo na vážkách. Ovšem díky svému válečnému talentu se stal jednou z nepostradatelných osobností. Jeho metody také uznával a podporoval ambiciózní kníže Potěmkin, svého času nejvyšší z dvořanů a vojenských činitelů. Ale mnoho z úspěchů Suvorova si často přivlastnil sám.

V tehdejší carské armádě bylo stále co napravovat a kamkoliv Suvorov přišel, okamžitě zavedl přísnou kázeň a pořádek. Disciplínu udržoval neustálým cvičením podle své doktríny. Staral se především o přísné dodržování hygieny, což vedlo k poklesu úmrtnosti nakažlivými chorobami. Osobně dohlížel na to, aby vojáci dostávali včas žold, kvalitní výstroj a stanovené příděly jídla. Morálka jeho jednotek byla proto na vysoké úrovni a vojáci k němu nakonec vzhlíželi s úctou, přestože jeho chování bylo zvláštní směsicí ironické panovačnosti a přátelské bodrosti. Sám k sobě byl velmi skromný, v některých ohledech až asketický. Spal na otepi slámy, jedl střídmě, otužoval se ve studené vodě a přísně dodržoval všechny půsty i sváteční zvyklosti. U jeho vojska sloužilo mnoho různorodých jednotek, od kozácké jízdy až po tatarské lučištníky, všichni ale Suvorova respektovali jako příkladného velitele. Zajímavá je i jeho snaha učit se jazyky svých protivníků, aby tak lépe porozuměl lidem, proti kterým bojuje.     

Kateřina II.

Za vlády Kateřiny II. neprobíhaly jen války o území, ale bylo nutno důsledně potlačit mnohé vzpoury, kdy se proti vysokým daním a tuhému útlaku bouřily tisíce obyvatel. Suvorov, jako armádní důstojník, byl povinen udržet pořádek v říši a zakročit proti rebelům. V září 1774 vytáhl na přímý Kateřinin rozkaz posílit carské jednotky proti povstání J. I. Pugačova. Hlavní síly povstalců byly již mezitím poraženy armádou generála Michelsona, ale Suvorov dál pronásledoval poslední zbytky vzbouřenců. Nakonec vzal do zajetí i samotného Pugačova (carským důstojníkům jej vydali kozáčtí velitelé povstalecké armády). Na tomto tažení měl Suvorov jen symbolický podíl, ačkoli je často zmiňován jako jeho hlavní aktér. Poté se vrací ke své rodině a v srpnu 1775 se mu narodila dcera Nataša. Manželství s Varvarou však nepokračovalo příliš šťastně, což se dalo vzhledem k jeho náročnému vojenskému životu očekávat. Brzy byl poslán do jižního Ruska, aby tam podpořil úsilí knížete Potěmkina a maršála Rumianceva ohledně upevnění pozic v nově dobytých územích. Působil hlavně na Krymu, Kubáni a v nově zbudovaných pevnostech u pobřeží Černého moře. Zde se osvědčil nejen jako velitel, ale i jako civilní správce a stavitel opevnění. Seznámil se s národy, jež žily na území připojených chanátů a snažil se je začlenit pod vlastní samosprávu. Turci ještě neřekli poslední slovo a několikrát vyslali válečnou flotilu, aby prosadili svůj vliv v krymské oblasti. Suvorov ale všechny jejich pokusy zmařil. Poté tvrdě potlačil i všechny další nepokoje v přilehlých kavkazských provinciích.  

Kníže Potěmkin, hlavní oblíbenec carevny Kateřiny, měl na starosti osídlení jižních částí kolem Volhy. Dařilo se mu to příliš pomalu, ale na carevnu chtěl udělat dobrý dojem za každou cenu. Známé jsou především jeho sehrané kamufláže s přenosnými kulisami vesnic, které stále dokola ukazoval carevně při výletní plavbě lodí coby výsledek své úspěšné kolonizace. Na závěr jedné z vyjížděk pak Suvorov se svými vojáky mistrně secvičil ukázky bitevních manévrů, nad nimiž žasli všichni přítomní dvořané i zahraniční hosté. Velmocenské ambice Kateřiny II. neustále rostly a začalo se dokonce spekulovat o perském tažení v Kaspickém moři. Suvorov byl r. 1780 v této souvislosti přeložen do Astracháně, ale později byl tento plán odložen na neurčito, neboť pozornost carského dvora se obrátila na Balkán. Rusko získalo na svou stranu rakouského císaře Josefa II. a začala se tajně plánovat velká ofenzíva do jihovýchodní Evropy. Mezitím Suvorov ještě zakročil proti kočovným Nogajcům a jejich houževnatému odboji. Během roku 1784 došlo k diplomatickému jednání s Turky a hranice na Krymu se potvrdila. Suvorov předává správu jiným a odjíždí do Petrohradu, poté do Moskvy a nakonec na své statky v Undolu. V této době se také definitivně rozchází se svou ženou Varvarou. V říjnu roku 1786 je za své zásluhy povýšen na armádního generála. 

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

16.října 1310 – Vznik městské radní knihy v Starém Městě v Praze (úřední kniha pražské samosprávy)

16.října 1813 začala bitva u Lipska někdy označovaná jako Bitva národů.

16.října 1306 – sňatek Rudolfa Habsburského s Eliškou Rejčkou, vdovou po českém králi Václavu II. Rudolf Habsburský se tak ve zmatené situaci po zavraždění posledního Přemyslovce dostal na český trůn. Českým králem byl od roku 1306 do roku 1307, kdy zemřel na úplavici.