Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 12

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Bombardéry B-52 dostanou nové motory: Rolls Royce Will Provide Long-Awaited New Jet Engines For The B-52 Bomber Fleet T...
Stojí za přečtení: Jan Urban: Jak vyštvat ze země politické konkurenty. Edvard Beneš se mstil na příbuzných Neodděliteln...
Troubridge - Komentář v Bahna 2021
Snad nás tam příští rok už pustí.
Chtělo by to dát do článku fotky. Obzvláště vzhledem k futuristickému vzhledu stíhače.
Avia B-534 se umístila na 3. pozici v anketě "Nejpopulárnější československé letadlo století" - proběhla v roce 2018 při...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 16. 7. 2012 20:14 Napsal Roman Fila
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: OSOBNOSTI

Seznam článků

 Alexandr Vasiljevič Suvorov

 (1729 - 1800)

Suvorov

Carský generalissimus a vojevůdce, jedna z nejslavnějších postav ruské i světové vojenské historie, účastník mnoha evropských konfliktů v průběhu druhé poloviny 18. století, kdy rozhodujícím způsobem přispěl k územní expanzi tehdejšího Ruska. Za svou kariéru vybojoval více než 60 bitev a všeobecně se má za to, že ani jednu z nich neprohrál.

Pozn.: Všechna konkrétní data v textu jsou uvedena podle nové verze gregoriánského kalendáře. V ruských pramenech jsou často použita data podle juliánského kalendáře, proto k přepočtu na něj musíme odečíst cca 11 dní. Článek je zasazen do pozadí válečných konfliktů od Sedmileté války až po období Napoleona.

 


 

Alexandr Suvorov se narodil 24. listopadu 1729, pravděpodobně v Moskvě, v rodině důstojníka Vasilije Ivanoviče Suvorova. Některé prameny kladou místo jeho rodiště do východního Finska. Přesné údaje o Alexandrově dětství nejsou moc známy, trávil ho většinou na venkově a později v moskevském domě v Pokrovském. Jeho idolem byl car Petr I. Veliký, o jehož slavných činech a bitvách mu vyprávěl jeho otec. Ve třinácti letech vstoupil malý Alexandr do armády, kde zpočátku sloužil jako řadový voják v Semjonovském pluku. Začínal tedy "od píky", jak praví staré rčení. Mezitím se všestranně vzdělával, studoval cizí jazyky, nechal se zapsat do školy kadetů, prošel mimo jiné i dělostřeleckým výcvikem, pronikl do teorie opevňovacích prací a naučil se mnoho z dějin válečnictví. Od roku 1748 již vykonává funkci kaprála a jeho neuvěřitelná píle a preciznost ho brzy vynesly do popředí mezi ostatními vojáky. Povýšení na nižšího důstojníka se mu dostalo až v roce 1754 a poté byl převelen k Ingermanlandskému regimentu.

suvorov

První velkou zkušenost pro něj znamenala Sedmiletá válka, kdy Rusko bojovalo na straně Rakouska a Francie proti rozpínavému Prusku, které pod vládou Fridricha II. patřilo k nejsilnějším evropským mocnostem. Carský dvůr se stal dějištěm různých politických a špionážních afér, po nichž se carevna Alžběta definitivně postavila na stranu Marie Terezie. Zahájení válečných operací ruské armády nebylo příliš efektivní, teprve pod velením maršála Fermora se rozvinula ofenzíva a došlo ke krvavému střetu u Zorndorfu (1758). Obě strany (hlavně ruská) zde utrpěly velmi vysoké ztráty. Fridrich si nárokoval celkové vítězství, neboť tím  na nějakou dobu zastavil nebezpečný ruský postup. Jeho situace však byla složitá, neboť vedl válku na více frontách současně. Ovšem pruští vojáci byli ve své době perfektně vycvičeni a málokterá evropská armáda se s nimi po této stránce mohla měřit. Rakušané, kteří již s Fridrichem nějakou dobu bojovali, brzy navázali kontakt s ruskými jednotkami a postup byl znovu obnoven.

Fridrich II., slavný pruský panovník a vojevůdce, dosud považoval ruské vojsko za neškodnou hordu barbarů, ale vzápětí byl nucen přeskupit své síly a důkladněji zabezpečit východní linie. Suvorov, jehož jednotka se doposud držela v týlu, se zúčastnil až další krvavé bitvy u Kunersdorfu (1759), nedaleko Frankfurtu, kde po boku carské armády bojovaly i rakouské oddíly v čele s talentovaným generálem E. G. Laudonem. Rusové obsadili výhodné pozice na pahorcích, na nichž s velkým úsilím vzdorovali lineárním formacím Fridrichových vojáků. Po vyčerpávají zteči pak za pomoci Laudonovy jízdy zahájili vítězný protiútok. Ruské síly zde řídil zkušený vojevůdce Petr Semjonovič Saltykov. Tento starý maršál se stal pro Suvorova vzorem, stejně jako další tehdejší velitelé - Fermor či Rumiancev. Stratégové v čele s Laudonem radili okamžitě táhnout na Berlín, čehož se Fridrich (jenž právě zažil svou nejtěžší porážku) velmi obával. Došlo však ke zdržení způsobeným neustálým jednáním mezi spojenci, a tak se Prusko stihlo připravit k obraně. Svou roli zde opět sehrála dokonalá pruská špionáž a dezinformace. K postupu na Berlín došlo až v září a říjnu r. 1760. Rusové se po dobytí a dočasném obsazení hlavního města začali přesouvat k dalším opěrným bodům pruské moci. Jejich nápor se soustředil na pevnost Kolberg a město Vratislav. Suvorov byl přiřazen k rychlému jezdeckému oddílu a jeho úkolem byly přepadové akce v týlu nepřítele. Byl povýšen na podplukovníka a jeho úspěšné partyzánské akce byly vysoce ceněny. V zimě r. 1761 padl Kolberg, ale Rusko z této války nečekaně vystoupilo, jen krok od konečného vítězství, neboť v téže době zemřela carevna Alžběta a na trůn nastoupil její synovec Petr III. Fjodorovič, nadšený obdivovatel pruského císaře. Okamžitě uzavřel s Fridrichem mír a Prusko se tímto nenadálým vývojem doslova zachránilo. Válka pak pokračovala se střídavými úspěchy ve Slezsku, které již Marie Terezie nedokázala udržet. Mladý Suvorov se vrátil se svým regimentem do Ruska. Kariéra jeho otce mezitím utrpěla vážnou újmu, neboť otevřeně vystupoval proti politice Petra III. a upadl v nemilost. O několik měsíců později však proběhl palácový převrat, jenž vynesl na trůn cílevědomou Kateřinu II. a politická situace v zemi se opět rychle stabilizovala.

V roce 1762 je Alexandr Vasiljevič Suvorov povýšen na plukovníka a získává pod své velení Astracháňský pluk. O rok později je přidělen k Suzdalskému pěšímu pluku. Ve svých jednotkách zavedl novou metodu výcviku, která se stala základem moderního školení pro další generace nováčků. Celou nauku shrnul do zápisků s názvem „Plukovní zřízení“. Místo strohého drilu, jenž byl doposud uplatňován jako bezmyšlenkovitá poslušnost, kladl důraz na osobnost každého jednotlivce. Hlavní těžiště směřoval na fyzickou kondici vojáka a jeho výdrž při dlouhých pochodech. O těchto praktikách se nám dochovalo jeho legendární rčení "těžko na cvičišti, lehko na bojišti", což se bohatě zúročilo v mnoha nastávajících taženích. Před krutými tresty raději prosazoval pozitivní motivaci, ale zároveň vyžadoval přísnou disciplínu. Složité přehlídkové manévry nahradil precizním nácvikem bojových formací. Každý voják toho musel vědět o taktice více, než mnohý soudobý velitel. V těchto aspektech trochu předběhl svou dobu, neboť podobné změny nastaly až za francouzské revoluční éry. Suvorov byl též zastáncem přímého a rychlého útoku, kterému dával přednost před zdlouhavými manévry. Střelba měla být raději omezená, ale přesná. Protože rychlost nabíjení pušek byla v té době poměrně nízká, měli se vojáci soustředit především k prudkému útoku na bodák, zničení živé síly protivníka, obsazení jeho pozic a rychlému postupu bez ohledu na zadní voje. Bodáky byly ve své době používány spíše pasivně, a to více k obraně než k útoku. Suvorov z nich udělal hlavní útočnou zbraň pěchoty, jejíž využití dovedl k dokonalosti. Tato přímočará taktika pak mnohého nepřítele zaskočila. Suvorov dobře znal mentalitu svých ruských mužiků, dokázal využít jejich silných stránek a vychovat z nich houževnaté bojovníky. V tomto ohledu je Suvorov zakladatelem typického ruského fundamentálního pojetí boje, jehož hlavní principy přetrvaly až do 20. století.  

 


 

V letech 1768 až 1772 působil v Polsku, kde měl za úkol udržet mír a pořádek v okupovaných územích. Carevna již dříve dopomohla na polský trůn Stanislavu Augustovi Poniatowskému, aby provedl určité náboženské a politické reformy. Výsledkem byla hluboká krize a stále nové nároky ze strany Ruska, jež hledalo záminku k rozsáhlé expanzi. Tyto poměry hned narazily na tvrdý odpor katolické šlechty i některých západních mocností. Nespokojení Poláci založili tzv. Barskou konfederaci namířenou proti ruskému vlivu. Na stranu polské šlechty se přidalo i několik francouzských důstojníků, došlo k prudkým srážkám  a ruské okupační síly se na mnoha místech stáhly do defenzívy. Suvorov nemeškal a vytáhl se svými jednotkami přímo na nepřítele. Vzbouřenecké oddíly porazil v několika bleskových bitvách, u Orechova (1769), Nawodzice, Lanckrony a Stalowicze (1771). Své tažení završil úspěšnou misí v Krakově (1772). V těchto střetnutích si vysloužil vysokou reputaci svou taktikou bodákového útoku, se kterou porážel i mnohem početnější jednotky. V průběhu polského konfliktu (1770) byl povýšen na generálmajora a v místních vojenských kruzích se o něm začalo mluvit s respektem. Z Polska se neustále zajímal, jak se vyvíjí situace na turecké frontě, kde se již Rumiancev a Dolgorukov pustili do válečných operací. Toto bojiště bylo pro Suvorova mnohem atraktivnější, ovšem jeho přání se záhy splnilo. Po krátké obhlídce opevnění na švédské hranici byl přidělen k První armádě maršála Rumianceva. Do oslabeného Polska zatím vtrhly armády Pruska a Rakouska, aby se společně s Ruskem podílely na rozebrání polského území. Na základě tajných dohod, které inicioval pruský král Fridrich II., bylo toto dělení domluveno již předem, aby zúčastněné mocnosti posílily své strategické pozice ve střední Evropě.

 


 

Války proti Turecku probíhaly střídavě již několik staletí. Tentokrát šlo hlavně o přístup k Černému moři, o vliv na Balkáně a o rozsáhlá území podél tehdejší jihozápadní ruské hranice. Postup probíhal pomalu, a tak netrpělivá Kateřina vydala rozkaz, aby ruská armáda přenesla své akce za Dunaj. To však znamenalo zaútočit na silné pevnosti kolem řeky. Suvorov se v květnu 1773 ohlásil u hlavní divize podléhající přímo Rumiancevovi. Poté byl vyslán, aby provedl průzkumný úkol poblíž pevnosti u města Turtukaj. Po několika výpadech a výslechu zajatců se rozhodl, že vezme ztečí všechny turecké tábory ve městě a okolí. To se mu nakonec podařilo, ale hlavní armádní síly jen nečinně přihlížely a Turci během týdne znovu posílili své původní pozice u Dunaje. Mezitím byl svolán vojenský soud, aby ztrestal tuto neuváženou iniciativu, ale nakonec byl Suvorov omilostněn a za projevenou statečnost vyznamenán řádem sv. Jiří II. stupně. Nerozhodnost a rivalita jednotlivých generálů však nadále vedly ke všeobecné stagnaci. Maršál Rumiancev brzy pochopil, že Suvorov je člověk, za kterým jdou vojáci s odhodláním a důvěrou. Posty v armádě byly často obsazovány mnoha neschopnými důstojníky, jejichž hlavní kvalifikací bylo příbuzenství s mocnými šlechtickými rodinami. O to více pak mezi nimi vynikali skuteční vojáci, jakým byl Suvorov. Ten pak v červnu zaútočil na Turtukaj podruhé, opět se mu podařilo rozprášit protivníka a oživit skomírající pověst ruských zbraní. Rumiancev byl nadšen a hned začal plánovat další postup. Záhy ale došlo k velké ztrátě, kdy při jedné z riskantních operací padl vynikající a chladnokrevný velitel Otto Weissman. Na jeho místo tedy nastoupil Suvorov a ujal se řízení útočných akcí za dunajskou linií. Měl těžkou pozici, neboť žádný z tamních armádních důstojníků nebyl tak oblíben jako jeho předchůdce. Ale Suvorov hned prokázal, že je mužem na správném místě. Už v září se projevuje jeho talent při obraně Hirsové (Girsova), obratnými manévry zatlačuje turecké jednotky zpět a dosahuje důležitého vítězství. Poté dostal dovolenou, odjel do Moskvy a oženil se s Varvarou Ivanovnou Prozorovskou, kterou mu podle soudobého zvyku vybral jeho otec. V březnu 1774 se mu dostalo povýšení na generálporučíka a vrací se na tureckou frontu. 

O pořádný boj nebyla nouze a Suvorov dostával jednu příležitost za druhou. V červnu slavila jeho taktika úspěch při dobytí pevnosti Kozludji (Kozludža), kde ve spolupráci s generálem Kamenským zvítězil nad tureckými a albánskými bojovníky. Tato bitva byla skvěle takticky provedena, 8.000 Rusů na hlavu porazilo asi 40.000 nepřátel. Boj byl neobyčejně krutý a většina mohamedánů se vrhala do boje velmi zuřivě bez ohledu na vlastní ztráty. Dosažené vítězství zkalily tradiční spory mezi velícími důstojníky, což vedlo k dalšímu zastavení ofenzívy. Největší ruskou bojovou slabinou byly situace, kdy jeden velitel odmítl v bitvě podpořit druhého, často jen z pouhé žárlivosti a ctižádosti. Turci se zatím uchýlili k diplomacii a v Kücüku byla sepsána mírová smlouva, jež pro Rusko znamenala nové územní zisky. Suvorov odcestoval do Moskvy, odpočinek ho tam však nečekal. Území kolem Volhy zrovna zachvátilo ohromné povstání a brzy přišly konkrétní rozkazy.  

 


 

Expanzivní politika carevny Kateřiny přála nadaným vojevůdcům a Suvorov po této stránce splňoval všechna kritéria. Byl sice poněkud menší, vyzáblý a šlachovitý, ale svým excentrickým chováním a specifickým kouzlem osobnosti zakrátko pronikl ve známost i mezi dvorní aristokracii. Touto smetánkou však opovrhoval, byl věrný spíše svým ideálům a sám sebe pokládal především za vojáka, jenž má jít ostatním příkladem. Jeho chování bylo sice vybrané, ale zároveň poněkud ironické až teatrální. Během své kariéry si různými sarkastickými narážkami znepřátelil mnoho dvořanů a jeho postavení se často ocitlo na vážkách. Ovšem díky svému válečnému talentu se stal jednou z nepostradatelných osobností. Jeho metody také uznával a podporoval ambiciózní kníže Potěmkin, svého času nejvyšší z dvořanů a vojenských činitelů. Ale mnoho z úspěchů Suvorova si často přivlastnil sám.

V tehdejší carské armádě bylo stále co napravovat a kamkoliv Suvorov přišel, okamžitě zavedl přísnou kázeň a pořádek. Disciplínu udržoval neustálým cvičením podle své doktríny. Staral se především o přísné dodržování hygieny, což vedlo k poklesu úmrtnosti nakažlivými chorobami. Osobně dohlížel na to, aby vojáci dostávali včas žold, kvalitní výstroj a stanovené příděly jídla. Morálka jeho jednotek byla proto na vysoké úrovni a vojáci k němu nakonec vzhlíželi s úctou, přestože jeho chování bylo zvláštní směsicí ironické panovačnosti a přátelské bodrosti. Sám k sobě byl velmi skromný, v některých ohledech až asketický. Spal na otepi slámy, jedl střídmě, otužoval se ve studené vodě a přísně dodržoval všechny půsty i sváteční zvyklosti. U jeho vojska sloužilo mnoho různorodých jednotek, od kozácké jízdy až po tatarské lučištníky, všichni ale Suvorova respektovali jako příkladného velitele. Zajímavá je i jeho snaha učit se jazyky svých protivníků, aby tak lépe porozuměl lidem, proti kterým bojuje.     

Kateřina II.

Za vlády Kateřiny II. neprobíhaly jen války o území, ale bylo nutno důsledně potlačit mnohé vzpoury, kdy se proti vysokým daním a tuhému útlaku bouřily tisíce obyvatel. Suvorov, jako armádní důstojník, byl povinen udržet pořádek v říši a zakročit proti rebelům. V září 1774 vytáhl na přímý Kateřinin rozkaz posílit carské jednotky proti povstání J. I. Pugačova. Hlavní síly povstalců byly již mezitím poraženy armádou generála Michelsona, ale Suvorov dál pronásledoval poslední zbytky vzbouřenců. Nakonec vzal do zajetí i samotného Pugačova (carským důstojníkům jej vydali kozáčtí velitelé povstalecké armády). Na tomto tažení měl Suvorov jen symbolický podíl, ačkoli je často zmiňován jako jeho hlavní aktér. Poté se vrací ke své rodině a v srpnu 1775 se mu narodila dcera Nataša. Manželství s Varvarou však nepokračovalo příliš šťastně, což se dalo vzhledem k jeho náročnému vojenskému životu očekávat. Brzy byl poslán do jižního Ruska, aby tam podpořil úsilí knížete Potěmkina a maršála Rumianceva ohledně upevnění pozic v nově dobytých územích. Působil hlavně na Krymu, Kubáni a v nově zbudovaných pevnostech u pobřeží Černého moře. Zde se osvědčil nejen jako velitel, ale i jako civilní správce a stavitel opevnění. Seznámil se s národy, jež žily na území připojených chanátů a snažil se je začlenit pod vlastní samosprávu. Turci ještě neřekli poslední slovo a několikrát vyslali válečnou flotilu, aby prosadili svůj vliv v krymské oblasti. Suvorov ale všechny jejich pokusy zmařil. Poté tvrdě potlačil i všechny další nepokoje v přilehlých kavkazských provinciích.  

Kníže Potěmkin, hlavní oblíbenec carevny Kateřiny, měl na starosti osídlení jižních částí kolem Volhy. Dařilo se mu to příliš pomalu, ale na carevnu chtěl udělat dobrý dojem za každou cenu. Známé jsou především jeho sehrané kamufláže s přenosnými kulisami vesnic, které stále dokola ukazoval carevně při výletní plavbě lodí coby výsledek své úspěšné kolonizace. Na závěr jedné z vyjížděk pak Suvorov se svými vojáky mistrně secvičil ukázky bitevních manévrů, nad nimiž žasli všichni přítomní dvořané i zahraniční hosté. Velmocenské ambice Kateřiny II. neustále rostly a začalo se dokonce spekulovat o perském tažení v Kaspickém moři. Suvorov byl r. 1780 v této souvislosti přeložen do Astracháně, ale později byl tento plán odložen na neurčito, neboť pozornost carského dvora se obrátila na Balkán. Rusko získalo na svou stranu rakouského císaře Josefa II. a začala se tajně plánovat velká ofenzíva do jihovýchodní Evropy. Mezitím Suvorov ještě zakročil proti kočovným Nogajcům a jejich houževnatému odboji. Během roku 1784 došlo k diplomatickému jednání s Turky a hranice na Krymu se potvrdila. Suvorov předává správu jiným a odjíždí do Petrohradu, poté do Moskvy a nakonec na své statky v Undolu. V této době se také definitivně rozchází se svou ženou Varvarou. V říjnu roku 1786 je za své zásluhy povýšen na armádního generála. 


 


 

V roce 1787 vypukla nová rusko-turecká válka, kde se Suvorov vyznamenal hned v úvodním střetu u Kinburnu, přímořské pevnosti v ústí Dněpru. Tam došlo k tureckému vylodění a situace byla kritická. Nejprve bylo nutno odrazit nápor turecké flotily, což se zčásti podařilo pomocí brandér (zápalných lodí) a zčásti dělostřelcům v pobřežních bateriích. Poté dal generál rozkaz k mohutnému protiútoku a celá část kinburnského výběžku byla za několik hodin dobyta zpět. Při lítém boji padl i Suvorovův kůň, generál byl však zachráněn před tureckými šavlemi několika duchapřítomnými vojáky, kteří postřehli hrozící nebezpečí. Bitva pokračovala velmi zuřivě, neboť turečtí bojovníci měli velký strach ze sultánova hněvu. Raději volili smrt, než aby přiznali svou porážku. Suvorov byl dvakrát postřelen, přesto vytrval v boji až do konce, dokud jeho vojáci nevyčistili poslední turecký zákop a nezahnali zbytek nepřátel do moře. Hlavní velitel celého tažení kníže Potěmkin pak píše Kateřině: "Suvorov je ve svých bezmála šedesáti letech stejně ctižádostivý, jako dvacetiletý mladík. Jestliže mu Vaše Výsost neudělí nejvyšší vyznamenání, rád bych mu přenechal to své." Při obléhání pevnosti Očakov (srpen 1788) utrpěl Suvorov vážné zranění, když odrážel turecký výpad. Poté zahájil s několika jednotkami zteč hradeb, ale k dobytí pevnosti to nestačilo. Polomrtvého ho převezli zpět do Kinburnu, tam ale došlo k výbuchu muniční laboratoře a generál jen zázrakem vyvázl životem. Léčení si vyžádalo několik měsíců. Kníže Potěmkin se však se Suvorovem nepohodl, další průběh obléhání řídil sám, a to za hlučných radovánek v luxusně upraveném velitelském stanu. Pevnost Očakov byla dobyta až později, po těžkých ztrátách na obou stranách. Zraněný generál se pomalu zotavoval, trpěl pocitem křivdy, ale zároveň byl plný odhodlání. Z Černého moře zatím přicházely zprávy o vítězstvích mladé ruské flotily, v jejímž čele se proslavil talentovaný admirál Fjodor Ušakov. Suvorov byl po uzdravení přidělen k armádě maršála Rumianceva, jenž působil se svými jednotkami v Bessarábii a Moldavsku. Tam se mezitím schylovalo k velkým akcím, k nimž patřily zejména polní bitvy. Carevna, jež chtěla poněkud ujasnit celkové kompetence, nakonec rozhodla, že vrchní velení nad všemi armádami bude svěřeno knížeti Potěmkinovi. Suvorov byl přidělen k pěší divizi na pravé křídlo ruské fronty, poblíž spojeneckých rakouských linií. S Potěmkinem se postupně usmířil a možná ani netušil, že ho zde čekají náročné bojové mise, kterými se zapíše do dějin.

Než se rozhodlo o celkovém postupu hlavní armády, na Rakušany udeřily mohutné nepřátelské síly. Situace vypadala hrozivě a turecký příval se zdál být nezadržitelný. Suvorov, jenž byl o všem informován, zahájil bleskový přesun k bojišti. K bitvě došlo u Fokšan (Focsani), kde Suvorov zvítězil nad vojskem Osmana Paši (srpen 1789). Tohoto vítězství však nebylo náležitě využito. Hlavní turecké síly poté rozdrtil v bitvě u Rimniku (řeka v dnešním Rumunsku) dne 22. září 1789. V těchto velkolepých střetnutích spolupracoval s rakouskými sbory prince Sasko-Koburgského a brigádou plukovníka Karaiczaye. Ačkoli byli Turci mnohem silnější, Suvorov sázel na rychlost, odvahu a moment překvapení. Zvláště u Rimniku se potvrdilo, že počet vojáků nehraje zásadní roli, pokud je nahrazen schopnostmi vojevůdce. Oddíly pěchoty postupovaly chladnokrevně podle jeho rozkazů. Nejprve rozprášily jednotlivé nepřátelské tábory, odrazily tureckou jízdu bodáky (pomocí čtvercových formací) a po celou dobu takto úspěšně vzdorovaly i několikanásobné početní převaze protivníka. Přesuny všech spojeneckých jednotek probíhaly rychle a koordinovaně, takže se bitva víceméně odehrála podle generálových předpokladů. Turci byli drtivě poraženi a při útěku jich tisíce rozsekala spojenecká jízda. Válečná kořist byla bohatá. Za tyto úspěchy je generálu Suvorovovi udělen šlechtický titul "hrabě Rimnický" a další vyznamenání za statečnost (řád sv. Jiří 1. stupně). Do erbu dostává šipku v podobě blesku, jež míří na turecký půlměsíc. Avšak i přes tyto vítězné bitvy byl celkový postup ruských jednotek velmi pomalý a Turci mohli opět posílit své pozice níže na Dunaji. V roce 1790 se fronta zastavila u pevnosti Izmail a začalo její zdlouhavé obléhání.

suvorov

Tuto pevnost krátce před tím zmodernizovali francouzští stavitelé a byla považována za nedobytnou. Ruská armáda pod velením knížete Potěmkina se dlouho odhodlávala k útoku a začalo se dokonce uvažovat o ústupu, neboť se blížila zima. S příchodem Suvorova, jemuž byla posléze svěřena odpovědnost za celou operaci, se situace radikálně změnila. Začala intenzívní bojová příprava, nácvik hradební zteče a taktická koordinace s dunajskou flotilou. Po ultimátu, které Turci pyšně odmítli, započal noční útok s 35 tisíci muži. Vojáci postupovali ze tří hlavních směrů (dva po souši a třetí na lodích přes řeku). Za mohutné dělostřelecké palby z obou stran se k hradbám přisunuly oddíly se žebříky, vojáci vyšplhali nahoru a začala nelítostná zteč na šavle a bodáky, která vyvrcholila ještě před rozedněním dobytím hlavních bran. Vzápětí se hlavní ruské síly vrhly do zuřivého útoku na vnitřek pevnosti, kde většinu objektů vypálili a posádku i obyvatele nemilosrdně zlikvidovali. Turci v boji ztratili přes 26 tisíc mužů, k tomu 9.000 zraněných. Rusové měli kolem 4.500 padlých, zraněno bylo dalších 6.000. V takový úspěch nikdo z velitelů nedoufal, i když počáteční pochybnosti trápily i samotného Suvorova. O to více si tohoto vítězství vážil a považoval je za jedno z nejskvělejších ve své kariéře. V sázce byla také jeho výborná reputace, která tímto pronikla do celé Evropy. Dobývání Izmailu je dodnes rozebíráno vojenskými experty, zvláště když byly síly útočníků i obránců početně porovnatelné. V nejkritičtějším momentu hradební zteče se osvědčil mimo jiné i oddíl Michaila Illarionoviče Kutuzova, kterého Suvorov povzbudil příslibem, že ho již jmenoval guvernérem dobyté pevnosti. O mnoho let později se tentýž Kutuzov zapsal do válečných dějin při Napoleonově tažení do Ruska.

Válka s Tureckem se chýlila ke konci, otevřela se cesta k celému Balkánskému poloostrovu a prakticky tak skončila hlavní fáze bojů. Mohutná rakouská armáda v čele s maršálem Laudonem mezitím dobyla Bělehrad (1789) a princ Sasko-Koburgský obsadil Bukurešť (1790), takže turecké pozice byly prolomeny na celé frontě. Nastala velká diplomatická aktivita, ačkoli mírová smlouva byla oficiálně podepsána až za 3 roky. To už byl Suvorov ve Finsku, kam byl vyslán posílit ostrahu švédské hranice. Očekával, že za Izmail dostane přinejmenším maršálskou hůl, to se ale nestalo. Po roztržce s knížetem Potěmkinem, jenž vnímal generálův úspěch jako vlastní porážku, se situace zkomplikovala. Mezitím, co v Kateřinině paláci probíhal slavnostní ples na počest vítězství u Izmailu, hlavní hrdina Suvorov mrzl v severních končinách, aby tam dohlížel na stavbu hraničních opevnění. Tohoto nevděčného úkolu se však zhostil se ctí, zúročil své zkušenosti z Krymu a Kubáně a všechny svěřené práce dokončil s předstihem. V roce 1792 je opět pověřen správou oblastí na jihu Ruska a velí posádce v Chersonu, kde obnovuje kázeň a vysokou bojovou morálku.

suvorov

Za zmínku stojí i další vynikající důstojníci, které Suvorov v podstatě vychoval a jejichž slavné časy měly teprve přijít. Kromě Kutuzova to byli např. kníže Bagration, velitel kozáků Platov či nezkrotný Miloradovič. V Suvorovových taženích získávali cenné zkušeností a také je ovlivnila generálova osobnost jako taková. Po tureckých bitvách se Suvorovovi začalo (zvláště mezi Rakušany) přezdívat "generál Vpřed", protože neustále pobízel své vojáky do útoku. Jeho oddíly pochodovaly do bitev za doprovodu bubnů, hudby a zpěvu. Věřil, že rychlý a neohrožený postup navzdory palbě a závěrečný útok na bodák dokáže zlomit každého protivníka. Tradiční lineární taktiku zdokonalil o další prvky a nevyhýbal se ani novým progresivním manévrům, jako byl boj v kolonách. Svým nejbližším důstojníkům přitom ponechával dostatečný prostor k vlastní iniciativě. Dispozice měnil až podle aktuální situace v poli, neměl rád šablonovitá schémata ani příliš detailně propracované plány. Možná proto se všeobecně usuzuje, že Suvorovův způsob boje postrádá jakoukoli koncepci. Určité pochyby o jeho přímočarých postupech vyjádřili i někteří jeho současníci a všechna dosažená vítězství přisuzovali pouhým náhodám. Jenže za těmi náhodami stál především kvalitní výcvik, přirozený talent, bohaté zkušenosti, odvaha a bojové nadšení. Známé je také generálovo učení o taktice, kde zmiňuje tři hlavní aspekty, a to odhad, rychlost a nápor. Carevna Kateřina dobře znala cenu svých důstojníků, ať už byla jejich pozice u dvora jakákoliv. Na počest knížete Suvorova nechala dokonce razit mince s jeho portrétem.


 


 

Polsko se po řadě reforem vymanilo z přímé závislosti, ale díky vnitřní nejednotnosti a nepříznivým politickým okolnostem dochází v lednu 1793 k jeho dalšímu dělení, a to mezi Prusko a Rusko. Poláci však zorganizovali odboj a brzy zde nabývá vrcholu lidové povstání, do jehož čela se staví Tadeusz Kosciuszko, veterán amerického boje za nezávislost a zkušený polní velitel. Situace vyžaduje rychlé řešení a opět je na řadě Suvorov. Kateřina o něm píše: "Posílám do Polska dvojí moc: armádu a Suvorova." Do oblasti bojů dorazil na sklonku léta r. 1794 a cestou připojoval všechny rozptýlené ruské jednotky, na něž narazil. Jeho rychlý postup dokonale překvapil vzbouřenecké oddíly. Při střetech u Krupčic (září 1794), Brest-Litevsku a Kobilna se skvěle osvědčila jeho bodáková taktika, ačkoli i polské oddíly podle jeho slov prokazovaly velkou statečnost. Kosciuskovi nezbylo, než se pokusit probít z hrozícího obklíčení. Byla svedena rozhodující bitva u Maciejowic (21. října 1794), kde byly hlavní síly polských vzbouřenců poraženy sborem generálporučíka Fersena. Kosciuszko byl zajat a eskortován do Petrohradu. Zbývalo jen udeřit na mocenské centrum povstalců. Během listopadu se Suvorov konečně spojil se všemi podřízenými sbory a vytáhl s nimi přímo na Varšavu. Vojska se zastavila u opevněného předměstí Praga, kterou hájila asi třicetitisícová posádka. Bylo zde však i civilní obyvatelstvo. Obránci tu narychlo zbudovali mohutné valy a příkopy. Přesto bylo na poradě hlavních důstojníků rozhodnuto, že ruská armáda vezme Pragu útokem. Po prudkém a krvavém nočním boji byla Praga dobyta. Vypukly požáry a tisíce nevinných lidí zde nalezly smrt, přestože Suvorov nařídil civilisty ušetřit. Samotná Varšava se raději vzdala bez boje a posléze přišla za generálem delegace městských úředníků a symbolicky mu předala klíče od bran. Generál pak vykonal slavnostní audienci u polského krále Stanislawa Augusta Poniatowského, jenž byl dříve zajatcem polských povstalců a nyní byl po formální stránce zajatcem ruské carevny. Povstání tím bylo sice potlačeno, ale polský trůn ztratil svůj význam jednou provždy. Mnozí historikové připomínají divoké řádění kozáků ve zbytcích předměstí. Navzdory disciplíně a kázni, jakou Suvorov udržoval ve svých jednotkách, se tyto incidenty nedají vyloučit, zejména s poukazem na určitou nezávislost některých oddílů a jejich odplatě za dřívější povstalecké útoky proti ruským posádkám. Svou roli sehrála i tvrdá politika carevny Kateřiny, kterou se rozhodla uplatňovat vůči okupovanému Polsku. Armáda se stala nástrojem útlaku a generál musel odvolat mnoho svých dřívějších slibů, jež dal Polákům výměnou za jejich kapitulaci. Prvořadým úkolem této mise byl vítězný boj a ten splnil. Politická realita se stala záležitostí jiných a Suvorov byl zanedlouho povolán zpět do vlasti. Na celém tažení však leží temný stín nelítostného drancování, což dokládají mnohá soudobá svědectví. Polsko bylo opět rozděleno mezi okolní státy a na řadu let zcela zmizelo z evropské mapy.  

Po triumfálním návratu do Petrohradu byl Suvorov povýšen na polního maršála. Obdržel rozsáhlá panství a byly mu uděleny další významné pravomoci v ruském vojsku. Konečně se tedy splnil jeho sen, jenž mu přinesl morální satisfakci za mnohá dřívější příkoří. Ještě nikdy předtím nebyl tak slavný jako právě nyní a stárnoucí Kateřina ho začala počítat mezi své hlavní oblíbence.   

Alexandr Vasiljevič Suvorov, ověnčený mnoha úspěchy, se v závěru kariéry věnuje psaní svých válečných postřehů. Vrací se i k vlastním metodickým pokynům, které sepsal ještě za svého působení v Suzdalském pluku. Na jejich základě vydává knihu "Umění vítězit", jež se postupně stala jakýmsi kodexem pro standardní armádní výcvik. Do hry však mezitím vstupuje revoluční Francie a tím začíná nová epocha politické i společenské konfrontace.

Po popravě krále Ludvíka XVI. a jeho choti Marie Antoinetty (sestry rakouského cisaře), vstoupily do války proti revolučním vojskům i zahraniční mocnosti v čele s Rakouskem. Ruský maršál zpovzdálí sledoval všechny zprávy o počínání tamních vojevůdců. Mluvilo se hlavně o mladém a geniálním Napoleonovi, jenž postupoval napříč Itálií. Taktika Francouzů byla na svou dobu velice odvážná a pokroková. Skvěle se osvědčila proti těžkopádným jednotkám tradičních monarchistických vojsk, jimž chyběla větší pružnost a schopnost improvizace. Posléze i carský dvůr začal plánovat válku s Francií, zbývalo jen jmenování vrchního velitele intervenční armády. V úvahu přicházel jedině Suvorov, neboť ho žádali i sami Rakušané. Všechno ale dopadlo jinak. Carevna Kateřina v r. 1796 umírá a rázem nastávají velké změny. Nový vládce Pavel I. vypověděl generála ze svého dvora, pryč na venkovské statky, odňal mu všechny vojenské pravomoci a poslal do výslužby. Car totiž po svém nástupu z principu nedůvěřoval lidem z Kateřininy éry a všichni její bývalí dvořané se ocitli v nemilosti. Přispěla k tomu i generálova tvrdá kritika nových armádních pravidel, která car prosadil i přes odpor zkušených důstojníků. Jednalo se o návrat k pruskému modelu, tedy strohé a mechanické poslušnosti. Svůj díl sehrálo i zavedení nepraktických a honosných uniforem s tradičními bílými parukami, což Suvorov považoval za velký krok zpět. Do výcviku se vrátilo bití a tvrdý dril. Mnoho generálů bylo propuštěno ze svých funkcí a nahrazeno nezkušenými, ale loajálními důstojníky. Suvorov byl novými praktikami naprosto znechucen, žil ve vyhnanství v malé vesnici Končanskoje, kde byl pod neustálým dohledem a jeho návštěvy musely být schvalovány dvorními úředníky. Mnoho lidí se k němu otočilo zády. Cítil, že se blíží konec jeho života, jenže hlavní úkol ho teprve čekal. Postupně se napětí uvolnilo a koncem roku 1798 byl opět povolán do služby. Všechny bývalé hodnosti a výsady mu byly vráceny. Na četné prosby ze zahraničí byl totiž jmenován vrchním velitelem tzv. druhé protifrancouzské koalice ruských a rakouských vojsk. Jeho úkolem bylo získat ztracené pozice v severní Itálii, obnovit slávu monarchie a rozdrtit francouzskou revoluční armádu. Po fiasku Rakušanů, kteří v dosavadním průběhu tohoto konfliktu utrpěli řadu porážek od ambiciózního Bonaparta, byla ruská intervence plná nadějí a očekávání. Suvorov si začal klást podmínky svého návratu. Prosazoval bleskovou válku a neomezenou pravomoc pro svá strategická rozhodnutí. Nakonec mu tedy byla přislíbena veškerá volnost v řízení expediční armády, a to včetně spojeneckých rakouských jednotek. Jak to však dopadlo v praxi, uvidíme později.

 


 

Hlavní voj se shromáždil v Petrohradu, odkud se začal postupně přesouvat směrem na jihozápad. Zpráva o tom, že legendární maršál jede opět do boje, se rychle rozkřikla. Lidé se k němu zdaleka sbíhali a provolávali mu slávu. Suvorov, tehdy již devětašedesátiletý stařík, jel převážně na koni mezi svými vojáky, ačkoli měl k dispozici honosný kočár. Cestou rozmlouval se starými veterány z dřívějších bitev a nálada ve vojsku byla optimistická. Ruské voje směřovaly na jih v několika hlavních proudech. Po trase Těšín - Ostrava - Opava - Olomouc - Vyškov - Brno - Mikulov - Vídeň  překročil Suvorov i naše (resp. rakouské) území. V tomto čase však nastaly prudké deště a mnozí obyvatelé věřili tomu, že toto počasí přinesli ruští bojovníci s sebou. Silnice byly narychlo zpevňovány a mosty opravovány, takže se nakonec celému vojsku podařilo zdárně překonat všechny překážky. Stopy po tomto tažení můžeme dodnes nalézt na mnoha místech našeho státu. Carské vojsko totiž později prošlo naším územím ještě jednou, při zpáteční cestě.

Mezitím nově zformovaná rakouská armáda pod velením arcivévody Karla a generála Hotze postupovala proti Francouzům v Německu a Švýcarsku. Zbytek císařských jednotek byl svěřen generálu Melasovi, jenž s nimi vpadl do severní Lombardie. Na moři pak proti Francouzům úspěšně bojovali Angličané v čele s admirálem Nelsonem. Ke koalici se přidala ještě Sardinie, Neapolsko a dokonce i Turecko, jež umožnilo projet ruské Černomořské flotile přes Bospor do Středomoří. Francouzské Direktorium ihned zmobilizovalo všechny dostupné síly k posílení obrany strategicky důležité Itálie. Rakušané sice v dubnu 1799 dosáhli vítězství u Magnana, ale před postupem k dalším italským městům jim bránily silné francouzské posádky, o které se opírala linie generála Schérera. Své počáteční vítězství nedokázali Rakušané dostatečně využít a jejich postup se zastavil. Francouzi získali čas k přeskupení sil, a tak nezbylo, než čekat na Suvorovův příjezd. Za několik dní se tak skutečně stalo a proběhlo slavnostní setkání všech spojeneckých velitelů ve Veroně. Tam Suvorov pronesl několik povzbudivých proslovů, nechal vzpomenout na staré časy, kdy Rusové a Rakušané válčili s Turky na Balkáně, a zároveň vyzval duchovenstvo k motlitbám "za zdar a vítězství svého bohabojného vojska". Napoleon, jenž nedávno opanoval italské bojiště, byl momentálně zaměstnán tažením do Egypta a Sýrie. Suvorova zklamalo, že se nemůže utkat s touto novodobou legendou, ale Francie disponovala mnoha dalšími talenty. Nyní měl před sebou moderní západoevropskou armádu. Konečně se tedy mohl pustit do tažení, jež bylo důstojným vyvrcholením jeho bohaté kariéry. Italové, kteří se doslechli, že k nim míří slavný vojevůdce z dalekého východu, nadšeně volali: "Eviva nostro liberatore!“ (Ať žije náš osvoboditel).... a nutno dodat, že generál jejich sympatie nezklamal. O zklamání se postaral až rakouský dvůr o několik týdnů později, když odmítal všechny žádosti k opětovnému povolání italských vládců.

suvorov

Vojska se dala do pohybu směrem na západ ke strategicky důležitým městům. Bylo nutno postupovat koordinovaně a promyšleně, aby nedošlo k nenadálému překvapení z jižní a severní strany, odkud mohly proudit nové francouzské jednotky. Prozatím však byla početní převaha na straně spojenecké koalice. K ruskému vojsku se záhy připojil i mladý velkokníže Konstantin Pavlovič, druhorozený syn cara Pavla, aby zde získal válečné zkušenosti. Suvorov nejprve vyčlenil oddíly generála Bagrationa a generála Kraye k útoku na Brescii. Obyvatelé sami otevřeli brány a francouzská posádka se vzdala. Uvolnila se cesta k dalšímu postupu. Ve dnech 27. - 28. dubna svedla spojenecká armáda vítěznou bitvu u Cassana, kde se probila na druhý břeh řeky Addy. Suvorov zde rozdrtil Schrérerovy jednotky a celou operaci poeticky nazval "překročením Rubikonu". Francouzské Direktorium mezitím Schérera odvolalo a místo něj zvolilo za velitele všech severoitalských jednotek zkušeného a energického generála Moreaua, druhého muže po Napoleonovi, jenž se měl rusko-rakouským vojskům postavit v rozhodující bitvě. Moreauovy jednotky však v bitvě u Cassana také neuspěly a Suvorov tuto výměnu velitelů okomentoval se svým typickým sarkasmem: „Jaká sláva zdolat šarlatána? Vavříny, které uzmeme Moreauovi, se budou ještě více zelenat a kvést!"

Ruský maršál nemínil dát nepříteli čas k oddechu. V dalších dnech už hlavní voje spojeneckých oddílů táhly na Milán. Francouzské správce zachvátila panika a prchali na západ do Turína. Ve městě sice zůstala vojenská posádka, ale ta byla brzy rozprášena po útoku donských kozáků, kteří fungovali jako všudypřítomný předvoj. V chrámech byly ihned slouženy slavnostní mše a církvi byla navrácena bývalá prestiž, dříve potlačená francouzskými reformami. Nyní bylo třeba uvážit další postup. Vídeňský dvůr poslal instrukce, aby Suvorov omezil své působení jen na levý břeh Pádu a soustředil se hlavně na dobytí Mantovy včetně dalších okolních pevností. To však znamenalo rozdrobit síly, zaujmout obranné postavení a vyčkávat na nápor Francouzů, což bylo v úplném protikladu s generálovou filozofií válečného umění, jež spočívala v získání převahy nad protivníkem pomocí bleskových polních bitev. Suvorov věděl, že celá akce skončí nezdarem, pokud nezahájí rychlou ofenzívu směrem na Paříž. Až tam sahaly jeho smělé plány. Musel by jen dobře zkoordinovat postup s jednotkami ve Švýcarsku a Holandsku, přičemž nezanedbatelnou roli měla sehrát i Anglie. Nejprve bylo nutno jednotlivě rozdrtit všechny síly protivníka, jež mu stály v cestě na italském bojišti. Klíčovým úkolem bylo zabránit generálu Moreauovi, aby se spojil s jižní armádou generála Macdonalda, která se již přesunovala z Neapole na sever. Tento vývoj zatím usnadnil admirálu Ušakovovi, zkušenému mořeplavci a někdejšímu vítězi nad tureckou flotilou, aby se po dobytí Jónských ostrovů (pevnosti Korfu) vylodil v jižní Itálii, odkud zaútočil na důležité opěrné body Francouzů včetně Neapole a Říma. Zároveň došlo k mohutnému povstání v Kalábrii, podpořeném vyloděním vojsk kardinála Ruffa, a vzbouřenci se zakrátko zmocnili mnoha oblastí kolem západního pobřeží Itálie. Francouzi najednou nevěděli, co dřív a Mcdonaldovo vojsko si na pochodu počínalo velmi bezohledně.

V průběhu května Suvorov postoupil až k Turínu a rozestavil své jednotky tak, aby obrátil své hlavní síly k prvnímu nepříteli, na kterého narazí. Ke střetu došlo u řeky Trebbie, u slavného Hannibalova bojiště, kam Macdonald přitáhl začátkem června. Francouzům se sice podařilo zaútočit na slabý spojenecký předvoj u Tidone, ale Suvorov okamžitě přinutil své hlavní síly k rychlému pochodu do probíhající bitvy. Zároveň se přihnala kozácká jízda a Macdonald po prudkém náporu raději ustoupil za řeku, doufaje, že rozhodující střet se odehraje později. Čekal na další posily a doufal, že se brzy spojí s jednotkami generála Moreaua. Jenže Suvorov si udržel iniciativu a rozhořela se divoká bitva mezi řekami Tidone a Trebbií. Na levém křídle zatím postupovali Rakušané vedeni Melasem. Po prolomení francouzských linií, kdy se už zdálo být rozhodnuto, však přispěchaly některé posily, které Macdonald očekával. Vedle Francouzů zde bojovaly proti Rusům i polské legie, jimž velel generál Dabrowski, někdejší účastník Kosciuskova povstání. Boj byl na chvíli vyrovnaný a Francouzi získávali převahu. Suvorov, jenž řídil bitvu na kozáckém koníkovi, se rychle vrhl na kritická místa a svou přítomností obnovoval morálku kolísajících oddílů, hlavně těžce zkoušeného Bagrationova předvoje. Levé křídlo Rakušanů zaváhalo s podporou rozhodujícího útoku, a tak tvrdá a vyčerpávající bitva musela pokračovat ještě třetí den. Z vítězství u Trebbie se nakonec radoval ruský maršál. Jeho jednotky ale byly tak znaveny, že nebyly schopny pronásledovat poraženého protivníka. Macdonald ztratil přes 16.000 vojáků (včetně zraněných, zajatých a nezvěstných) a raději definitivně odtáhl. Poté se vzdala i posádka citadely v Turíně. Francouzská nadvláda v Piemontu se postupně hroutila a spojenci mezitím na nátlak Vídně obléhali další pevnosti v regionu, hlavně Mantovu, jež měla znamenat základ pro upevnění získaných pozic. Tohoto úkolu se zhostil rakouský generál Kray, jemuž Suvorov na tyto operace vyčlenil 25 tisíc mužů, převážně Rakušanů, což byla významná část jeho celkového italského vojska. Většina francouzských posádek v Itálii se postupně vzdala a bylo pro ně dojednáno velmi vstřícné příměří. Důstojníci té doby měli stále velký smysl pro čest a nešetřili okázalými gesty. Po kapitulaci byly poraženým velitelům ponechávány kordy a stávalo se, že dostali svobodu výměnou za slib, že do války již nezasáhnou. Během léta byla dobyta ještě Ferrara, Alessandria, Tortona, Peschiera a zmíněná Mantova, kde zbytky francouzské posádky kladly houževnatý odpor až do konce července.

Direktorium mezitím místo Moreaua dosadilo generála Jouberta, sotva třicetiletého, avšak nesmírně nadaného důstojníka. Suvorov na jeho adresu pronesl: "Mladý Joubert se k nám přišel učit, dáme mu tedy lekci." Nemusel čekat dlouho. Joubert se domníval, že velká část spojenců stále ještě dobývá Mantovu. Shromáždil tedy své síly k mohutnému útoku proti Suvorovovi. Na tuhle chvíli však ruský generál čekal a se svými předsunutými jednotkami prováděl pomalé ústupové manévry, než seskupil všechny své síly. Dne 15. srpna za svítání se obě armády střetly u Novi. Tato bitva byla nesmírně náročná a krvavá, trvala asi 16 hodin a díky odvážným manévrům, vytrvalému postupu a vhodnému nasazení záloh dopadla pro spojence nakonec úspěšně. Přispěl k tomu i fakt, že Joubert padl v samém počátku bitvy, ihned poté, co dal rozkaz k útoku. Ve francouzském velení nastal chaos a nakonec se řízení boje znovu ujal Moreau, jenž se omezil na udržení obranné pozice a soustřednou palbu. Ruské voje se však hnaly kupředu do nelítostných bodákových ztečí. Moreauovi nakonec nezbylo, hlavně s ohledem na obrovské ztráty (asi 12.000 Francouzů a 8.200 spojenců), než nařídit ústup, jinak by bitva skončila vzájemným masakrem. Později o Suvorovovi suše prohlásil: "Co říci o generálovi, který je tak nadlidsky vytrvalý a raději sám zahyne a nechá padnout celou armádu do posledního muže, než aby o jediný krok ustoupil?" Ovšem i on nezakrýval svůj obdiv, stejně jako později Macdonald, jenž při hodnocení své skvělé vojenské kariéry omlouval svůj neúspěch u Trebbie skutečností, že nad ním zvítězil právě Suvorov. 

Střetnutí u Novi znamenalo v dané fázi tečku za francouzskou nadvládou v Itálii. Suvorov v krátké době získal vojenskou kontrolu nad celým severoitalským územím. Za tyto činy obdržel čestný titul "kníže italský". V mnoha evropských městech panovalo nadšení, neboť zprávy o slavných vítězstvích ruského vojevůdce se rychle šířily. Maršál Suvorov byl v této době již velmi známou osobností po celé Evropě. Z Vídně zatím přicházely striktní instrukce ohledně dalšího postupu, což Suvorova silně dráždilo, neboť mu byly přislíbeny nejvyšší velitelské pravomoci. O vídeňských válečných plánovačích (zejména o Thugutovi) se vyjadřoval velmi ironicky a do Ruska psal mnoho rozhořčených dopisů. Považoval za své právo vyhodnotit situaci sám a podle toho se okamžitě rozhodovat. Jeho cílem bylo dobýt všechny přístupové komunikace, proniknout až do Francie a vynutit si rozhodující bitvu s revoluční armádou. Mezitím se Napoleon vracel z Egypta a to co zjistil, ho velmi rozčarovalo. Jeho loďstvo bylo poraženo Nelsonem a armáda uvízla v Africe. Přesto se mu povedlo proklouznout zpět do Francie. Chystal se opět získat své ztracené pozice a provést mocenské změny, neboť vláda Direktoria se neosvědčila. Situace se mohla změnit každým okamžikem a Suvorov chápal, že čas teď hraje proti němu. Na povrch začaly pomalu a jistě vyplouvat zásadní spory mezi spojenci a naplno se ukázalo, že Rakousko pod vládou Františka II. chce v Itálii sledovat jen vlastní mocenské zájmy. Svůj vliv sehrálo i to, že mnozí spojenečtí velitelé dostali strach z velkého ruského úspěchu a zavládlo napětí. Také na moři mezi Nelsonem a Ušakovem to zajiskřilo, neboť strategické cíle jejich misí byly s postupem času rozdílné. Rakousko a Anglie začaly vyvíjet nátlak na cara Pavla, aby raději Suvorova poslal do sousedního Švýcarska, kde měl posílit předsunuté jednotky generála Korsakova. Odtud se měli Rusové postupně spojit s Angličany, kteří se vylodí v Holandsku a společně zaútočí na Francii, mezitím co Rakušané vytvoří vlastní frontu v Itálii. K tomu bylo zapotřebí provést velké a dobře koordinované přesuny velkého množství vojsk, což vyžadovalo mnoho času. Suvorov proti tomu protestoval, obával se, že tato strategická partie jednotlivých mocností povede ke krachu celé ofenzívy. Jenomže na tento plán nakonec přistoupil i samotný car a to bylo pro Suvorova zavazující. 

suvorov

Ve Švýcarsku se kromě Korsakova pohyboval i arcivévoda Karel s mohutnými rakouskými silami. Váhal, zda zaútočit na francouzské jednotky, jejichž linie se táhla kolem řeky Aary. To se nakonec nestalo a došlo jen k několika malým potyčkám. Rakušané se pak začali v souladu s plánem přesouvat jinam, a to ještě v době, kdy se Suvorov teprve blížil k italské straně Alp. Tím se situace na švýcarském bojišti od základu změnila a Francouzi dostali prostor k postupu. Švýcarsko se stalo nepřehlednou pastí a situace se měnila ze dne na den. Rakouský generál Hotze, jehož arcivévoda ponechal s nepočetnou armádou poblíž hor, byl poražen a zabit. Cesty a průsmyky obsadili Francouzi. Ruský kontingent pod velením Korsakova rozložil své pozice poblíž Zurichu, ale od západu již proti němu rychle postupoval generál Masséna. Suvorovova armáda po náročném pochodu dorazila do severoitalského města Taverne, ležícím pod vysokými stěnami alpského masivu. Zjistilo se, že zde doposud nejsou slíbené zásoby a nákladní mezci, jež měli dle dohody poskytnout Rakušané. Došlo tím k nepříjemnému zdržení a Francouzi zatím upevnili své pozice v horách. Bylo nutné, aby se Suvorov co nejrychleji dostal dál, neboť situace ve Švýcarsku vypadala hrozivě. Legendou se stal jeho přechod přes zasněžený Svatogotthardský průsmyk (21.- 25. září). V nesmírně náročném terénu zformoval svou armádu, doposud uvyklou na rovinaté oblasti, k namáhavému horskému pochodu. Po stranách se těžce drápaly vzhůru oddíly určené pro obchvat, které svěřil pod velení Rosenberga a Bagrationa. Jednotky se musely rychle probít přes silné nepřátelské pozice v samotném průsmyku, čelit nepříznivému počasí a překonat obtížný sestup ve sněhových závějích. Korsakov se v těchto dnech ocitl pod těžkým náporem generála Masseny, jemuž podlehl v bitvě u Zurichu (25.- 26. září). Tuto důležitou informaci Suvorov nedostal, a tak pokračoval v postupu na vlastní pěst podle dohodnutého plánu. Francouzi, kteří již o jeho příchodu věděli, okamžitě soustředili většinu svých jednotek kolem klíčových horských cest. Na švýcarské straně Alp došlo k bitvě u Urnerského tunelu a posléze u Ďáblova mostu, jediného přechodu přes rozlehlou rokli, navíc těžce poškozeného ustupujícími Francouzi. Zde vynaložil Suvorov veškerou invenci k taktickému zdolání nepřístupného terénu, včetně provizorní opravy mostu za nepřátelské palby.  

suvorov

Touto závěrečnou akcí alpského přechodu se Suvorovovi podařil "husarský kousek", když se probil z obklíčení s pouhými 18.000 vojáky a 5.000 kozáky, přičemž Francouzi měli ve Švýcarsku posádku přes 60.000 mužů. Vysloužil si tak přezdívku "ruský Hannibal". Při postupu Švýcarskem mistrně unikl z francouzské pasti u Altsdorfu, kolem velkého jezera, bez možnosti použití cest a člunů, které byly pod kontrolou nepřítele. Teď již Suvorov věděl, jaké síly se kolem něj stahují a že jeho jednotky zůstaly osamoceny. Nakonec se rozhodl pokračovat dál a prolomit francouzské linie ve vnitrozemí. Car Pavel, jenž se na svého generála od počátku díval s určitou nedůvěrou, později uznale napsal: "Vítězili vždy a všude. Jen jeden druh slávy jim chyběl: Přemoci přírodu samotnou. Ale i přes ni dobyli vítězství." 


 

Napoleon mezitím využil válečné hrozby k upevnění svého politického vlivu, provedl státní převrat a nechal se jmenovat hlavním konzulem s rozsáhlými pravomocemi. Dá se říci, že až do této chvíle se válka vyvíjela ve prospěch spojenců, ale díky jejich vzájemným neshodám hrozilo nebezpečí, že Rusko svou vojenskou misi odvolá. Koalice se pomalu hroutila a iniciativa se přesunula k nepříteli. O Rakušanech se v ruském vojsku začínalo otevřeně hovořit jako o zrádcích a sám Suvorov byl všemi možnými intrikami zničen mnohem více než útrapami náročné cesty. Postupně se probíjel Švýcarskem, zásoby docházely a nepřátelské jednotky generála Masseny číhaly na každém kroku. Ruskému vojsku se však víceméně dařilo udržovat odstup od hlavních sil protivníka, a to hlavně díky členitému terénu a důkladnému průzkumu. K většímu střetnutí došlo až u řeky Muoty, kde Francouzi utrpěli zdrcující porážku při obraně důležitého mostu. Údajně tam bojoval i sám Massena, který div nepřišel o život. Později prý prohlásil, že by dal veškerá svá vítězství výměnou za Suvorovovo švýcarské tažení. Jenže i ruským oddílům vznikly nenahraditelné ztráty, nehledě na nedostatek zásob a opotřebovanou výstroj. Těžce raněné a nemocné musel Suvorov zanechat milostivé péči nepřítele, protože je už neměl na čem přepravit. Při přechodu hor musel totiž obětovat velký počet koní i většinu svých děl. Ostatní jednotky pochodovaly dál, téměř bez jídla, dokud se jim nepodařilo obsadit Glarus. Tam si armáda odpočinula, probila si cestu přes hřeben Panix a na několika místech se spojila se spojeneckými jednotkami, včetně rozptýlených oddílů Korsakovovy armády. Před sílící zimou se většina armády stáhla do Vorlarlbergu u západního Tyrolska. To už ale bylo zřejmé, že jedinou reálnou možností je ústup, neboť materiální i lidské ztráty byly příliš citelné. Koalice se definitivně rozpadla a všechny velkolepé plány zkrachovaly. Začátkem listopadu Suvorov obdržel přímý rozkaz od cara, v němž byla ruská armáda s okamžitou platností stažena z bojiště. Car Pavel konečně pochopil, že sen o velkém křižáckém tažení proti Francii se rozplynul. Suvorov byl za své zásluhy jmenován generalissimem všech ruských vojsk a jeho úkolem teď zůstala jen cesta do vlasti. Rakušané sice proti rozpadu protifrancouzské koalice formálně protestovali, ale jejich diplomatická snaha vyzněla do ztracena. Na zpáteční cestě překročil Suvorov naše hranice v oblasti Plzně a Českých Budějovic. Část jeho armády na českém území přezimovala. Generál byl několik týdnů váženým hostem v pražském Wimmerově paláci, kam dorazil se svým štábem 20. prosince. Místní aristokracie na jeho počest uspořádala bohatý společenský program. Ulicemi se neslo mohutné "hurá!!!"  Plesy, bankety a koncerty byly v Praze na denním pořádku. Vstupenky na divadelní představení pořádaného k uctění vzácného hosta stály trojnásobek ceny, přesto bylo vyprodáno a všichni nadšeně vítali světoznámého generála, jakmile se ukázal v lóži. V českých zemích právě vrcholilo národní obrození a úspěšný vojevůdce z mocného slovanského státu byl pro mnohé české vlastence morálním symbolem jejich emancipačního úsilí. 

suvorov

Alexandr Vasiljevič Suvorov se na jaře r. 1800 vrací zpět do Ruska, ovšem bez fanfár a bez uznání. Jeho zdraví je po náročném tažení velmi podlomeno a již 18. května 1800 umírá v Petrohradu ve věku 70 let. Proslýchá se, že v obavě před jeho popularitou nařídil prchlivý car uspořádat pouze skromný pohřeb bez státních poct. Z významnějších osob byl na pohřbu přítomen jen britský diplomat Lord Whitworth. Hrob slavného vojevůdce se nachází uvnitř areálu petrohradského klášterního hřbitova Alexandra Něvského. Na náhrobku je vytesán krátký a strohý nápis: "Zde leží Suvorov". Jeho odkaz přetrval dodnes a je oslavován doslova za každého režimu. Zvláště za II. světové války oprášil J. V. Stalin (samozvaný generalissimus) starou tradici slavných ruských vojevůdců a Rudá armáda vytvořila ze Suvorova svůj vojensko-ideologický vzor lidového generála. Ovšem zde nesmíme zapomínat, že Suvorov byl ve skutečnosti hluboce věřící člověk, jenž celý život bojoval za monarchii a vyznával tradiční hodnoty své doby. Samotné jméno Suvorov se časem stalo nedílným symbolem ruské národní hrdosti. Dnes se po něm jmenuje mj. ruská vojenská akademie, válečné lodě ruské flotily, vyznamenání za statečnost z II. světové války apod. Pod uměleckým pseudonymem "Viktor Suvorov" napsal svá kontroverzní díla známý válečný historik.

 


 

Rakušané, kteří zůstali na italském bojišti osamoceni, se zpočátku drželi v nastolené ofenzívě. Maršál Melas, rakouský vrchní velitel, měl k dispozici zhruba 40.000 vojáků, a to včetně posádek v dobytých pevnostech. Po neúspěšném rusko-anglickém pokusu o vylodění v Holandsku se však pozornost Francie naplno obrátila k opětovnému získání italských držav. Hned na jaře r. 1800 vtrhl Napoleon přes průsmyk Sv. Bernarda do Piemontu a zahájil protiútok. K rozhodující bitvě došlo u Marenga dne 14. června 1800. Melasovi se zde zpočátku podařilo Napoleona zaskočit. Využil momentální početní a dělostřelecké převahy a obrátil na útěk celý francouzský předvoj. Ostatní francouzské jednotky rovněž zakolísaly a vítězství se začalo klonit na stranu Rakušanů. Nakonec jim však doslova uklouzlo mezi prsty, protože v okamžiku, kdy již Rakušané triumfovali, přispěchala Napoleonovi na pomoc divize generála Desaixe, jež vpadla překvapeným Rakušanům do boku a odvážným útokem rozehnala jejich postupující kolony. Francouzské jednotky se poté vzchopily a Napoleon proměnil hrozící porážku v jedno ze svých nejslavnějších vítězství. Generál Desaix v této bitvě zahynul, ale svým včasným příchodem udržel nad vodou Napoleonovu kariéru i slávu francouzských zbraní. Rakouská armáda byla záhy donucena k ústupu z celé Itálie. Arcivévoda Karel ještě zaútočil na pozice v severním Švýcarsku, ale francouzská ofenzíva se rychle přenesla až do Bavorska a odtud na rakouské území. Generál Moreau porazil v prosinci hlavní rakouské síly u Hohenlindenu a cesta na Vídeň byla prakticky volná. V Luneville proběhla mírová jednání, potvrdily se úmluvy před r. 1799 a zavládlo příměří. I v Rusku se brzy odehrály velké změny. Car Pavel, z něhož se postupně stal pološílený despota, byl zavražděn a na trůn nastoupil jeho nejstarší syn Alexandr. Ten brzy oprášil staré spojenectví s Rakouskem a vyhlásil válku Napoleonovi, tehdy již francouzskému císaři. Za nitky tahala hlavně Anglie, která tímto tahem chtěla odvrátit hrozící invazi. Vytvořila se další silná protifrancouzská koalice, jenže tentokrát se zmilitarizovaná Francie ukázala jako těžký protivník. Bonapartovo moderně vycvičené vojsko rychle postupovalo směrem na východ, překročilo Rýn, porazilo Rakušany u Ulmu a po rychlém přesunu obsadilo Vídeň. Pomocné sbory generála Kutuzova musely ustoupit z Rakouska směrem na Olomouc, odkud již postupovala další ruská armáda vedená samotným carem Alexandrem, k níž se připojila ještě rakouská armáda vedená císařem Františkem. Francouzské vojsko mezitím proniklo až do Jižních Čech a na Moravu. Rozhodující střet se odehrál u Slavkova dne 2. prosince 1805 (v cizím překladu se uvádí jako Austerlitz), kde Napoleon zvítězil díky excelentní a odvážné taktice i přes mírnou početní nevýhodu. Car Alexandr a jeho pobočníci se v bitvě příliš nevyznamenali, mezi spojeneckými jednotkami došlo ke spoustě zmatků, zejména ke špatné koordinaci různorodých jednotek včetně chybně přeložených rozkazů. Osvědčili se však veteráni z tureckých a italských tažení. Velmi dobře si vedl především generál Bagration, který svedl vyrovnaný boj na pravém křídle a poté dokázal zformovat zadní voj a zmást pronásledovatele, což umožnilo provést aspoň části ruské armády organizovaný ústup z bojiště. Poražené oddíly, kryté noční tmou, se pak přesunuly nejkratší cestou do Uher.

Císař Napoleon mezitím vybojoval další vítězné války nad Rakouskem a Pruskem. Arcivévoda Karel se v nich ale ukázal jako houževnatý protivník a Napoleonova vojska zde zakusila i hořkost porážky. Na straně Pruska pak prokázaly své kvality i ruské jednotky. Po čase však Napoleonovi vzdorovala pouze Anglie, proti níž uplatňoval tzv. kontinentální blokádu (obchodní embargo). Právě porušení této blokády Ruskem se stalo záminkou k další válce. Napoleon shromáždil ohromnou expediční armádu. Z poražených států udělal své spojence a vyrazil na pochod i s jejich jednotkami, aby ztrestal a pokořil velkou východní říši. Obranu Ruska řídil ministr války Barclay de Tolly, jenž zvolna ustupoval do vnitrozemí a přímému střetu se vyhýbal. Posléze byl nahrazen Kutuzovem, od něhož se čekala rozhodující akce. Tehdy již starý a nemocný Kutuzov měl před sebou nelehký úkol, ale dobře si pamatoval porážku u Slavkova, kde získal cenné zkušenosti o svém protivníkovi. Před půlmilionovou francouzskou armádou raději pokračoval v taktice opatrného ústupu, aby prodloužil a oslabil její zásobovací linie. Poté byl nucen svést mohutnou a krvavou bitvu u Borodina (padlo tam asi 30.000 Francouzů a 40.000 Rusů, přičemž na následky zranění zemřel i generál Bagration). Bojovat dál znamenalo pro Kutuzova riskovat zničení celé ruské armády, a tak nakonec ustoupil na východ a ponechal Napoleonovi napospas opuštěnou a vypálenou Moskvu. Blížila se zima a na tu nebyli Francouzi zdaleka tak připraveni jako Rusové. Napoleon se marně pokoušel navázat diplomatický kontakt s carem Alexandrem a mezitím udeřily první mrazy. Kutuzov znovu zformoval svou armádu, vytvořil rychlé úderné oddíly a úspěšně s nimi blokoval přístup k úrodným oblastem. Za tímto účelem svedl strategickou bitvu u Malojaroslavce, kde se Francouzům nepodařilo prorazit dále k jihu. Od této chvíle bylo Napoleonovo vojsko nuceno ustupovat, a to stejnou cestou, kudy přitáhlo, přes vydrancovaná území a s dotírajícími ruskými jednotkami na všech stranách. Nakonec se z tohoto ústupu stal jen zoufalý boj o přežití. Do Francie se vrátila stěží jedna desetina z původního počtu velké armády. V tomto ohledu zvítězila Kutuzovova strategie nad Napoleonovou taktikou a tím byla předurčena konečná porážka francouzských vojsk v Evropě. Proti oslabené Francii se postupně obrátily všechny významné velmoci.

Suvorovova sláva byla tou dobou stále ještě živou legendou, i když přiznejme si, že tento obávaný vojevůdce tak trochu zapadl do stínu slavných generálů Napoleonovy éry, kdy se Evropa zmítala ve válkách dosud nebývalého rozsahu. Alexandr Vasiljevič Suvorov byl, podobně jako Napoleon Bonaparte, velitelem ofenzivního typu, snad i proto oba dosáhli velkých vojenských úspěchů. Jejich organizační a taktické metody si byly velmi podobné, včetně hlavního důrazu na rychlé přesuny vojsk. Otázkou je, jak by dopadla jejich případná bojová konfrontace. Je to však jen akademická úvaha, neboť válečná historie zůstává uzavřenou kapitolou jednou provždy.     

V ruském tažení stojí za zmínku ještě jedna zajímavá epizoda (nebo spíše legenda). Když obyvatelé Moskvy opouštěli město před příchodem Napoleona, zastavila jeden opozdilý kočár francouzská hlídka. Jakmile vojáci zjistili, že v něm cestuje dcera generála Suvorova, uctivě zasalutovali a nechali kočár projet.    

 


Vybrané citáty:

  • Nejen zbraněmi lze porazit nepřítele.
  • Disciplína je matkou vítězství.
  • Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Lehko na cvičišti, těžko na bojišti.
  • Kulka je hlupák, bodák je chlapík!
  • Je nutné bojovat zkušenostmi, nikoli jen počtem.
  • Rychlost je prospěšná, ale spěch škodlivý.
  • Jedna minuta rozhoduje o výsledku bitvy, jedna hodina o úspěchu tažení a jeden den o osudu říše.

 


Hlavní použité zdroje:

  • Suvorov, autor: Oleg Michajlov (Molodaja guardia 1980; Praha, Naše Vojsko 1986) 
  • Paměti carevny Kateřiny II. (Praha 1993)
  • Eagles over the Alps, autor: Christopher Duffy (1999 Emperor's Press, Chicago)
  • Internetové zdroje (videodokumenty dostupné online)
  • Obrazový materiál (stará vyobrazení z ruského malířství dostupná online)

 

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

2.prosince 1805 – Bitva u Slavkova, v níž Napoleon drtivě porazil rakousko-ruská vojska, ačkoliv byla v početní převaze. Bitva se také nazývá bitvou tří císařů – osobně se zúčastnili rakouský císař František I. Habsburský, ruský car Alexandr I. a francouzský císař Napoleon.

Translate