Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 58

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 16. 7. 2012 20:14 Napsal Roman Fila
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: OSOBNOSTI

Seznam článků

 


 

V roce 1787 vypukla nová rusko-turecká válka, kde se Suvorov vyznamenal hned v úvodním střetu u Kinburnu, přímořské pevnosti v ústí Dněpru. Tam došlo k tureckému vylodění a situace byla kritická. Nejprve bylo nutno odrazit nápor turecké flotily, což se zčásti podařilo pomocí brandér (zápalných lodí) a zčásti dělostřelcům v pobřežních bateriích. Poté dal generál rozkaz k mohutnému protiútoku a celá část kinburnského výběžku byla za několik hodin dobyta zpět. Při lítém boji padl i Suvorovův kůň, generál byl však zachráněn před tureckými šavlemi několika duchapřítomnými vojáky, kteří postřehli hrozící nebezpečí. Bitva pokračovala velmi zuřivě, neboť turečtí bojovníci měli velký strach ze sultánova hněvu. Raději volili smrt, než aby přiznali svou porážku. Suvorov byl dvakrát postřelen, přesto vytrval v boji až do konce, dokud jeho vojáci nevyčistili poslední turecký zákop a nezahnali zbytek nepřátel do moře. Hlavní velitel celého tažení kníže Potěmkin pak píše Kateřině: "Suvorov je ve svých bezmála šedesáti letech stejně ctižádostivý, jako dvacetiletý mladík. Jestliže mu Vaše Výsost neudělí nejvyšší vyznamenání, rád bych mu přenechal to své." Při obléhání pevnosti Očakov (srpen 1788) utrpěl Suvorov vážné zranění, když odrážel turecký výpad. Poté zahájil s několika jednotkami zteč hradeb, ale k dobytí pevnosti to nestačilo. Polomrtvého ho převezli zpět do Kinburnu, tam ale došlo k výbuchu muniční laboratoře a generál jen zázrakem vyvázl životem. Léčení si vyžádalo několik měsíců. Kníže Potěmkin se však se Suvorovem nepohodl, další průběh obléhání řídil sám, a to za hlučných radovánek v luxusně upraveném velitelském stanu. Pevnost Očakov byla dobyta až později, po těžkých ztrátách na obou stranách. Zraněný generál se pomalu zotavoval, trpěl pocitem křivdy, ale zároveň byl plný odhodlání. Z Černého moře zatím přicházely zprávy o vítězstvích mladé ruské flotily, v jejímž čele se proslavil talentovaný admirál Fjodor Ušakov. Suvorov byl po uzdravení přidělen k armádě maršála Rumianceva, jenž působil se svými jednotkami v Bessarábii a Moldavsku. Tam se mezitím schylovalo k velkým akcím, k nimž patřily zejména polní bitvy. Carevna, jež chtěla poněkud ujasnit celkové kompetence, nakonec rozhodla, že vrchní velení nad všemi armádami bude svěřeno knížeti Potěmkinovi. Suvorov byl přidělen k pěší divizi na pravé křídlo ruské fronty, poblíž spojeneckých rakouských linií. S Potěmkinem se postupně usmířil a možná ani netušil, že ho zde čekají náročné bojové mise, kterými se zapíše do dějin.

Než se rozhodlo o celkovém postupu hlavní armády, na Rakušany udeřily mohutné nepřátelské síly. Situace vypadala hrozivě a turecký příval se zdál být nezadržitelný. Suvorov, jenž byl o všem informován, zahájil bleskový přesun k bojišti. K bitvě došlo u Fokšan (Focsani), kde Suvorov zvítězil nad vojskem Osmana Paši (srpen 1789). Tohoto vítězství však nebylo náležitě využito. Hlavní turecké síly poté rozdrtil v bitvě u Rimniku (řeka v dnešním Rumunsku) dne 22. září 1789. V těchto velkolepých střetnutích spolupracoval s rakouskými sbory prince Sasko-Koburgského a brigádou plukovníka Karaiczaye. Ačkoli byli Turci mnohem silnější, Suvorov sázel na rychlost, odvahu a moment překvapení. Zvláště u Rimniku se potvrdilo, že počet vojáků nehraje zásadní roli, pokud je nahrazen schopnostmi vojevůdce. Oddíly pěchoty postupovaly chladnokrevně podle jeho rozkazů. Nejprve rozprášily jednotlivé nepřátelské tábory, odrazily tureckou jízdu bodáky (pomocí čtvercových formací) a po celou dobu takto úspěšně vzdorovaly i několikanásobné početní převaze protivníka. Přesuny všech spojeneckých jednotek probíhaly rychle a koordinovaně, takže se bitva víceméně odehrála podle generálových předpokladů. Turci byli drtivě poraženi a při útěku jich tisíce rozsekala spojenecká jízda. Válečná kořist byla bohatá. Za tyto úspěchy je generálu Suvorovovi udělen šlechtický titul "hrabě Rimnický" a další vyznamenání za statečnost (řád sv. Jiří 1. stupně). Do erbu dostává šipku v podobě blesku, jež míří na turecký půlměsíc. Avšak i přes tyto vítězné bitvy byl celkový postup ruských jednotek velmi pomalý a Turci mohli opět posílit své pozice níže na Dunaji. V roce 1790 se fronta zastavila u pevnosti Izmail a začalo její zdlouhavé obléhání.

suvorov

Tuto pevnost krátce před tím zmodernizovali francouzští stavitelé a byla považována za nedobytnou. Ruská armáda pod velením knížete Potěmkina se dlouho odhodlávala k útoku a začalo se dokonce uvažovat o ústupu, neboť se blížila zima. S příchodem Suvorova, jemuž byla posléze svěřena odpovědnost za celou operaci, se situace radikálně změnila. Začala intenzívní bojová příprava, nácvik hradební zteče a taktická koordinace s dunajskou flotilou. Po ultimátu, které Turci pyšně odmítli, započal noční útok s 35 tisíci muži. Vojáci postupovali ze tří hlavních směrů (dva po souši a třetí na lodích přes řeku). Za mohutné dělostřelecké palby z obou stran se k hradbám přisunuly oddíly se žebříky, vojáci vyšplhali nahoru a začala nelítostná zteč na šavle a bodáky, která vyvrcholila ještě před rozedněním dobytím hlavních bran. Vzápětí se hlavní ruské síly vrhly do zuřivého útoku na vnitřek pevnosti, kde většinu objektů vypálili a posádku i obyvatele nemilosrdně zlikvidovali. Turci v boji ztratili přes 26 tisíc mužů, k tomu 9.000 zraněných. Rusové měli kolem 4.500 padlých, zraněno bylo dalších 6.000. V takový úspěch nikdo z velitelů nedoufal, i když počáteční pochybnosti trápily i samotného Suvorova. O to více si tohoto vítězství vážil a považoval je za jedno z nejskvělejších ve své kariéře. V sázce byla také jeho výborná reputace, která tímto pronikla do celé Evropy. Dobývání Izmailu je dodnes rozebíráno vojenskými experty, zvláště když byly síly útočníků i obránců početně porovnatelné. V nejkritičtějším momentu hradební zteče se osvědčil mimo jiné i oddíl Michaila Illarionoviče Kutuzova, kterého Suvorov povzbudil příslibem, že ho již jmenoval guvernérem dobyté pevnosti. O mnoho let později se tentýž Kutuzov zapsal do válečných dějin při Napoleonově tažení do Ruska.

Válka s Tureckem se chýlila ke konci, otevřela se cesta k celému Balkánskému poloostrovu a prakticky tak skončila hlavní fáze bojů. Mohutná rakouská armáda v čele s maršálem Laudonem mezitím dobyla Bělehrad (1789) a princ Sasko-Koburgský obsadil Bukurešť (1790), takže turecké pozice byly prolomeny na celé frontě. Nastala velká diplomatická aktivita, ačkoli mírová smlouva byla oficiálně podepsána až za 3 roky. To už byl Suvorov ve Finsku, kam byl vyslán posílit ostrahu švédské hranice. Očekával, že za Izmail dostane přinejmenším maršálskou hůl, to se ale nestalo. Po roztržce s knížetem Potěmkinem, jenž vnímal generálův úspěch jako vlastní porážku, se situace zkomplikovala. Mezitím, co v Kateřinině paláci probíhal slavnostní ples na počest vítězství u Izmailu, hlavní hrdina Suvorov mrzl v severních končinách, aby tam dohlížel na stavbu hraničních opevnění. Tohoto nevděčného úkolu se však zhostil se ctí, zúročil své zkušenosti z Krymu a Kubáně a všechny svěřené práce dokončil s předstihem. V roce 1792 je opět pověřen správou oblastí na jihu Ruska a velí posádce v Chersonu, kde obnovuje kázeň a vysokou bojovou morálku.

suvorov

Za zmínku stojí i další vynikající důstojníci, které Suvorov v podstatě vychoval a jejichž slavné časy měly teprve přijít. Kromě Kutuzova to byli např. kníže Bagration, velitel kozáků Platov či nezkrotný Miloradovič. V Suvorovových taženích získávali cenné zkušeností a také je ovlivnila generálova osobnost jako taková. Po tureckých bitvách se Suvorovovi začalo (zvláště mezi Rakušany) přezdívat "generál Vpřed", protože neustále pobízel své vojáky do útoku. Jeho oddíly pochodovaly do bitev za doprovodu bubnů, hudby a zpěvu. Věřil, že rychlý a neohrožený postup navzdory palbě a závěrečný útok na bodák dokáže zlomit každého protivníka. Tradiční lineární taktiku zdokonalil o další prvky a nevyhýbal se ani novým progresivním manévrům, jako byl boj v kolonách. Svým nejbližším důstojníkům přitom ponechával dostatečný prostor k vlastní iniciativě. Dispozice měnil až podle aktuální situace v poli, neměl rád šablonovitá schémata ani příliš detailně propracované plány. Možná proto se všeobecně usuzuje, že Suvorovův způsob boje postrádá jakoukoli koncepci. Určité pochyby o jeho přímočarých postupech vyjádřili i někteří jeho současníci a všechna dosažená vítězství přisuzovali pouhým náhodám. Jenže za těmi náhodami stál především kvalitní výcvik, přirozený talent, bohaté zkušenosti, odvaha a bojové nadšení. Známé je také generálovo učení o taktice, kde zmiňuje tři hlavní aspekty, a to odhad, rychlost a nápor. Carevna Kateřina dobře znala cenu svých důstojníků, ať už byla jejich pozice u dvora jakákoliv. Na počest knížete Suvorova nechala dokonce razit mince s jeho portrétem.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

21.října 1435 – Přední pražský teolog Jan Rokycana byl zvolen utrakvisty pražským arcibiskupem, nebyl však nikdy oficiálně uznán

21.října 1805 poráží bitvě u Trafalgaru Horatio Nelson spojenou španělsko-francouzskou flotilu. Sám Nelson v ní ale umírá.