Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 25

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ČESKOSLOVENSKO

Zveřejněno: 27. 10. 2015 8:00 Napsal Jaromír Vykoukal
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Československo

Zbraně pro pěchotu první republiky 9. díl

Kapitola devátá: Těžký kulomet, podpůrná zbraň pěchoty vyšší úrovně

Těžký kulomet byl jednoznačně první samočinnou zbraní, která v širší míře pronikla do vojenské výzbroje. Od těžkých kulometů, které některé armády používají do dnešní doby, se až tak moc nelišil, i když dnes spíše vedou kulomety označované jako univerzální. Když vznikl, označení těžký nepotřeboval - ta přerostlá miminka vážila běžně přes 40 kilo. První dva opravdu použitelné kulomety zkonstruovali dva Američané.

Prvním byl doktor Richard Jordan Gatling, vynálezce, který se proslavil vynálezem dnes takzvaného Gatlingova kulometu s rotujícím svazkem hlavní. Byl vyvinut v letech Americké občanské války. Kvůli manuálnímu pohonu zbraně tento kulomet současná odborná literatura paradoxně nezařazuje mezi automatické zbraně - nabíjení zbraně a odhoz nábojnice nepracoval na principu tlaku plynů, ale díky ručnímu pohonu střelce. Dnes tento pohon zajišťuje pohon elektrický a tyto zbraně i ve větších rážích patří k nejužívanějším rychlopalným zbraním v celém světě.

Doktor Richard Jordan Gatling
Doktor Richard Jordan Gatling

Gatlingův kulomet je tvořen několika hlavněmi s vlastní nábojovou komorou. Hlavně byly uspořádány symetricky kolem středové hřídele. Náboje se podávaly shora trychtýřem nebo pomocí zásobníku, při pootočení svazku hlavní se náboj zasunul do prázdné nábojové komory, poté se vystřelil, vystřelená nábojnice se vytáhla a vyhodila. Střelec jenom otáčel klikou a pomocníci přisypávali další střelivo. Kulomet Gatling dosahoval kadence až 300 ran za minutu, záleželo to ovšem na rychlosti otáčení klikou.

Tyto zbraně zasáhly do velkého vojenského střetnutí dříve než kterékoliv jiné. Byla to Španělsko-americká válka, která začala 25. dubna 1998 a skončila 12. srpna 1898. Při pozemních bojích na hřebenu San Juan byla americká pěchota drcena rychlopalbou španělských pušek Mauser ráže 7 mm. Navíc bezdýmá munice, kterou požívali je činila v hustě porostlém terénu obtížně identifikovatelné. Boj se pro Američany vyvíjel tak špatně, že byli od porážky snad jen dvě salvy z děl. V nouzi nejvyšší, když se někteří velitelé rozhodli k útoku na španělská postavení i za cenu decimace vlastních jednotek, které do těchto útoků osobně vedli, se na bojišti objevil poručík John Parker. Tento nadšenec pro kulomety dokázal za cenu velkého úsilí nalodit pouhé 4 kusy těchto kulometů na kolových lafetách. Prostě velitelé celé války na americké straně kulomety neuznávali. Na Kubě se jeho i jeho kulometníků všichni zřekli a tak se staral sám o sebe a čekal na příležitost.

Kulomet Gatling při přesunu, rok 1876

Kulomet Gatling při přesunu, americká armáda, rok 1876

Na základě vlastního rozhodnutí dopravil do výhodných postavení své zbraně a právě v době kdy se americký útok zhroutil v palbě pušek a děl protivníka snesl se na španělské linie příval děsivě husté a přesné palby. Stačilo několik minut a morálka obránců se zhroutila. Další útok americké pěchoty i přes to, že část Španělů vytrvala a bojovala zarputile, dál přinesl vítězství.

O zásadním vlivu kulometů na výsledek toho boje nikdo nepochybovala, ale nazírání amerických velitelů na tyto zbraně to nezměnilo.

Druhý konstruktér byl sir Richard Stevens Maxim, který se stal vynálezcem prvního přenosného kulometu a pastičky na myši. Druhý vynález lze považovat za stejně významný jako ten první.
Narodil se v Sangerville ve státě Maine. V roce 1881 emigroval do Velké Británie, v roce 1899 získal britské občanství a o dva roky později ho královna Viktorie povýšila do šlechtického stavu. Zemřel v Londýně.

Hiram Maxim a jeho kulomet
Hiram Steven Maxim a jeho kulomet

V červnu roku 1890 na malém návrší nad jezerem Wasookeag občané amerického městečka Dexter sledovali, jak se rodí historie rychlostí 666 výstřelů za minutu. Jejich slavný krajan se na skok vrátil a předvedl svůj nejnovější vynález. O 24 let později začala válka kde jeho kulomety a kulomety z nich odvozené zabily několik milionů vojáků a další miliony vyřadily z boje. A to nemluvím o desítkách tisíc mrtvých japonských a ruských vojáků ve válce v roce 1905 a dalších zabitých ve dvou balkánských válkách.

I v bitvě svedené 2. září 1898 u Omdurmánu kulomety rozhodly to, kdo bude poražen. Bitvu zahájil frontální útok zfanatizované chalífovy armády. Proti postupujícím sevřeným řadám nepřátel zahájily palbu elitní jednotky britské armády - královského pluku z Warwickshire, gardových granátníků i Skotů z Vysočiny. K tomu se přidala palba kulometů, jež se ukázala pro sevřené řady chalífových válečníků zdrcující. Nové a nové vlny útočníků na koních a velbloudech kosila strojově přesná kulometná palba. Nebyl to boj, ale masakr. Proti minimálně 10 000 mrtvých mahdistů padlo na britské straně jen 47 mužů, převážně příslušníků 21. pluku lehké kavalerie, který se dal strhnout k útoku do sevřených řad nepřítel. Bitva trvala necelé dvě hodiny.

Je tedy logické, že i naše armáda s kulomety organicky počítala. Bez nich to nešlo. Jak složitá cesta byla k lehkému kulometu vzor 26, který naši pěchotu učinil takticky nejlépe vyzbrojenou a vycvičenou ve střední Evropě už víme. Nyní nazrál čas podívat se, jak to bylo s jeho velkým a straším bráchou, kulometem těžkým.

Něco o stavu těžkých kulometů už jsem psal v druhé kapitole. Takže trocha opakování a doplnění informací, než projdeme celou cestu, kterou naše armáda urazila, než i ve vybavení zbraní této kategorie dospěla na pomyslný vrchol.

Po převratu se na našem území nacházelo asi 1000 kusů těžkých kulometů. Z toho jich bylo cca 900 kusů typu Schwarzlose různých verzí. Další typy byly, jak jsem uvedl všelijaké a vzniklo z toho pěkné muzeum. Takže jen seznam s počty k prvnímu lednu 1922:
- 4773 kusů kulometu Schwarzlose všech vzorů
- 1986 kulometů Maxim vzor 08 a 08/15
- 950 kulometů Hotchkiss vzor 14
- několik set kulometů Maxim vzor 10 a amerických Browning-Colt
- 58 italských kulometů Fiat.

Kulomety Schwarzlose byly nejpočetnější, ale část jich byla vedena jako lehké. Počty těžkých kulometů díky tomu byly v naší armádě výrazně nižší než v armádách kdekoliv v Evropě.
Ve skladech se nacházelo i velké množství náhradních dílů a skupin na kulomety Schwarzlose a tak se zdálo, že nějakou dobu tyto kulomety ve výzbroji vydrží, navíc se jich dařilo velké množství solidně nakoupit v Rakousku a Itálii. Navíc díky jejich stáří a válečnému opotřebení i běžný výcvik tyto zbraně vyřazoval po desítkách měsíčně do kategorie šrot. Proto armáda požádala Škodovy závody a Státní zbrojovku v Brně aby dodaly nabídky na dodávky náhradních dílů pro tyto kulomety a stalo se tak už v březnu 1920. Obě společnosti své nabídky dodaly. Vojáci byli rádi. Hlavně do Škodových závodů vkládali velké naděje. Tato společnost totiž už kulomety vyráběla. Jenomže už červnu 1920 společnost Škoda oznámila, že kulomety vyrábět nebude a basta fidli.

A tak než budu pokračovat dále, pár slov i výrobě kulometů v této společnosti.
Prvním modelem vodou chlazeného kulometu, vyráběný pro potřeby rakousko-uherské armády ve Škodových závodech v Plzni, byl kulomet Škoda 1907. Oproti ve stejné době používaným zbraním Schwarzlose měl menší spolehlivost, a byl proto používán především u domobrany nebo jednotek druhé linie. Zaveden do výzbroje byl v roce 1907, proto toto označení.

Škoda M1909
Kulomet Škoda 1907, někdy označovaný jako M1909

Hlavní takticko-technická data
Ráže 8 mm
Délka zbraně 945 mm
Délka hlavně 530 mm
Hmotnost 41,4 kilogramu
Pás 250 ran
Kadence 425 ran za minutu

 

Tato zbraň měla neuvěřitelně zajímavou historii svého vývoje. Původně to totiž byl kulomet Salvator- Dormus. O té zbrani jsem už psal v druhé kapitole. Byla vyráběna ve Škodových závodech v letech 1895 až 1918 v různých postupných modifikacích.

Základní takticko-technická data první verze
Ráže 8 mm
Hmotnost

20 kg platí pro samotnou zbraň s olejem

pro blokovací mechanismus

Obsah chladiče 30 litrů
Délka 1 070 mm
Délka hlavně 525 mm
Podávání nábojů

gravitačně ze zásobníku o kapacitě 20

nebo 30 nábojů

Úsťová rychlost 618 m/s
Aktuální nastavitelná kadence

150-350 ran za minutu pomocí kyvadlového

mechanismu spojeného se spouští

 

Konstruktéři byli Arcivévoda Karl Salvator a armádní major George Ritter von Dormus, který v roce 1890 patentovali nový kulomet. Ten byl přijat v roce 1893 rakousko-uherské armády a v roce 1894 u námořnictva. 

Při porovnání s kulomety systému Maxim, zavedenými tehdy do výzbroje pevných palebných postavení, se osvědčily a byly pod označením Mitrailleuse M.93 zavedeny právě do výzbroje těchto postavení, tedy hlavně do pevností a na paluby válečných lodí. Prakticky byl tento kulomet využit k ochraně rakousko-uherského vyslanectví v Pekingu za Boxerského povstání v letech 1899 -1900. Armáda odebrala celkem 210 ks.

Zbraň měla pevnou hlaveň, blokovací mechanismus potřeboval 0,5 l oleje na mazání. Kulomet M1893 byl jednodušší a levnější než kulometu Maxim. Při instalaci na lodích byl střelec s nabíječem kryt velkou pancéřovou deskou.

V letech 1901 a 1902 škodováčtí inženýři tento kulomet přepracovali. Vodní chlazení bylo zvětšeno o tři litry vody. To bylo spíše horší, ale u stacionární zbraně to bylo celkem jedno. Ovšem gravitační podávání nábojů zůstalo zachováno. Kyvadlový systém kulometu, který reguloval rychlost střelby byl rekonstruován a zbraň získala kadenci 300 ran za minutu. Bohužel hmotnost zbraně byla taková, že bez koňských potahů a přepravní káry to nešlo. Označena byla jako M1902.

Základní takticko-technická data druhé verze
Ráže 8 mm
Hmotnost

24 kg platí pro samotnou zbraň s olejem pro

blokovací mechanismus

Obsah chladiče 33 l
Délka 1 170 mm
Délka hlavně 765 mm
Zásobování municí Podávání nábojů pásem o kapacitě 150 nábojů
Úsťová rychlost 620 m/s
Aktuální nastavitelná kadence

300-650 ran za minutu pomocí kyvadlového

mechanismu spojeného se spouští

 

Tato zbraň ale rakousko-uherskou armádu nenadchla. Jestli byla vůbec do armády zavedena nevím jistě, ale myslím si, že ne. 

V roce 1909 Škoda naznala, že zaměstnává schopné lidi a její konstruktéři tuto zbraň opět kompletně přepracovali a pokusili se soutěžit s kulometem s Schwarzlose, který byl přijat armádou monarchie v roce 1905. V novém modelu označeném M1909 byl rekonstruován závěr a to natolik razantně, že byl pro podávání nábojů použit nábojový pás o 250 nábojů. Přidáním další mazací hlavice byla dosažena rychlost střelby až 425 ran za minutu. Byl odstavně kyvadlový mechanismu pro regulaci rychlosti střelby. Obsah chladiče byl snížen na 3 liry, což představovalo zásadní směnu mobility. Jenže i tak se tento kulomet v konkurenci s kulometem Schwarzlose neprosadil.

V roce 1913, krátce před začátkem Velké války došlo u této zbraně ke změně designu. Byla posazena na nižší lafetu, byl zmenšen ochranný štít a bylo ji možno přenášet. Jen málo kusů bylo nakonec vyrobeno pro potřebu druhosledových jednotek a teritoriální obranu.

Když Škodovka hodila možnost vyrábět kulomety pod stůl, bylo rozhodnuto, že se musí najít jiný dodavatel. Ale bylo potřeba získat výkresy, přípravky a strojní vybavení a metrologický manuál. Zbrojovka Brno se o to pokusila, ale neuspěla. Prostě to nešlo - i když něco dokázala vyrobit, bylo to spíše na nic. Zbrojovka Praga se tak jako v jiných typech zbraní pokusila získat co nejvíce pro sebe. Zbrojovka Brno nakonec ještě pro armádu dokázala nakoupit pro armádu 105 kulometů Schwarzlose i se soupravami dílů ale tím skončila i ona. Koncem roku Rudolf Jelen předvedl svůj kulomet, ale jeho osudy jsem popsal v předchozí kapitole.

V roce 1923 Pragovka došla s další zbraní – byl to těžký kulomet označený jako improvizovaný a byl to lehký kulomet vybavený chladičem, ale jelikož to byl skutečně maskovaný lehký kulomet, neobstál při zátěžových střelbách.

V roce 1924 to Pragovka zkusila znovu. Opět to byl těžký kulomet postavený na základě lehkého. Ale tím, že na tuto skutečnost upozornila vojenskou kancelář prezidenta republiky se zbrojní odbor cítil obejitý a vystavený tlaku od nejvyšších míst. To není dobrý postup. Byl to skutečně kulomet Praga I-23 se silnější hlavní a pístem a na těžkém podstavci o celkové váze asi 36 kilogramů.

Kulomet byl vojáky odmítnut s tím, že armáda 5 000 kulometů už má a věc není tak naléhavá, aby bylo z pohledu spravedlnosti potřeba zkoušet další lehké kulomety s vyřešenou konverzí na těžké. Přesto ale jeden kus objednali, ale při zkouškách zkolaboval a jeho oprava trvala dva měsíce. Stalo se v lednu 1924 a to už byla otázka těžkého kulometu vyřešena jinak a to na dlouhou dobu. Asi není dostupná jeho fotografie. Mám ji v jedné staré knize, ale jinde jsem ji nenašel.

V době kdy Brno rezignovalo na výrobu kulometů Schwarzlose bylo jasné, že armáda bude přezbrojena na pušku Mauser ráže 7,92 mm. A to byl pro tyto kulomety umíráček, alespoň v takové podobě, jak je naše armáda doposud znala. Bylo nemyslitelné, aby byla pro zbraně dvojí munice. A když se i řešení lehkého kulometu stočilo na tuto ráži, bylo jasné, že kulomety Schwarzlose jsou na rozcestí. Musely se přizpůsobit této ráži. A to bylo už vyzkoušeno. Rakouská vojenská zpráva tuto konverzi vyzkoušela a výsledek byl dobrý. Na dotaz přímo v Rakousku bylo sděleno, že to lze realizovat. Koneckonců Turecko používalo kulomety Schwarzlose v ráži 7,65 mm.

Adaptací kulometu na nový druh střeliva se v milovicích zabýval zbrojíř rotmistr Hamerník. A podařilo se, což s jistým uspokojením konstatoval zkušební komise. v březnu 1922. Ale to už se ustavovala hvězda naší předválečné kulometné novovýroby a adaptací, Zbrojovka Janeček, ing. Františka Janečka. Tento zkušený konstruktér a strojař obdržel dva kulomety v ráži 8 mm a na jejich základě zahájil výrobu vysoce kvalitních součástek pro tyto zbraně.

Ale opět se vynořil fenomén této splašené doby Rudolf Jelen. Přihlásil se s vynálezem zdvojeného vytahovače na závorníku dotyčného kulometu. Myšlenka to byla dobrá. V běžném uspořádání totiž vytahovač nábojnici vytahoval za končícího výstřelu, kdy byl v nábojové komoře velký tlak. To vedlo k potřebě náboje mazat a tedy kulomet musel mít nádržku na olej a systém pro toto mazání. Jelen tvrdil, že jeho vynález mazání učiní zbytečným a tím ubude dýmových efektů, demaskujících kulomet při střelbě. Dne 3. července toto sdělil ministerstvu, přihlásil patent a jelikož měl podporu Hamerníka a dalšího zbrojíře majora Ottomanského, bylo rozhodnuto to zkusit, což se stalo 30. srpna. Nevypadalo to zle. A tak bylo dáno takto upravit 4 kulomety. Měla to realizovat Janečkova továrna, která už měla v práci dva kulomety z dřívějška. Úpravy byly tyto:
- dva kulomety měly zůstat jen přebudované na ráži 7,92 náboj Mauser
- dva měly být přebudovány na náboj Mauser a současně usazeny zdvojeným závorníkem podle Jelena
- dva kulomety měly zůstat v ráži 8 mm a současně usazeny zdvojeným závorníkem podle Jelena

Na ministerstvu už ale Jelenovi moc nevěřili a obeslali dotazem Vídeň. Odpověď nikoho nepotěšila. Tento patent si Jelen už přihlásil pro armádu monarchie a zkoušky proběhly v roce 1916. Výsledek byl špatný. Bez mazání se vždy po 60 až 80 ranách při vytahování náboj přetrhl a kulomet byl do odstranění závady vyřazen z boje. Na dotaz přímo u Jelena tento vše popřel a zapřel i starý patent. Zkoušky potom proběhly o to pečlivěji. Výsledek byl tristní:
Kulomety přebodované na ráži 7,92 mm šlapaly jak hodinky, jen se do ruda žhavilo ústí hlavně, které vyčnívalo 100 mm před vodní chladič. Oba kulomety s úpravou Jelen ale bez mazání nechtěli fungovat. Pokračovalo se a 13. června se potvrdily rakousko-uherské zkušenosti. Náboje se trhaly a bylo konstatováno, že tudy cesta nevede.

Mezitím se opět ozvala Zbrojovka Praga. Oznámila, že pokud armáda uvolní cca 18 milionů, bylo by možno ve Štýru koupit pozůstatky po výrobě kulometů a to by mohlo stačit na cca:
- 7 000 kusů nových kulometům polotovarů a hotových přesných dílů
- rozpracované součástky na dalších 5 000 kusů kulometů
- 1 000 kulometů de facto před konečným sestavením.
K tomu i úplné strojní zařízení. S rezolutností této továrně vlastní tvrdila, že pokud budou peníze, do půl roku bude armáda zasypána kulomety. A tak se prověřovala způsobilost obou zbrojovek – Janečkovi i Praga. A Praga si nestála dobře. Ale Janeček prokázal nade vší pochybnost, že si výrobní zařízení připraví sám a to do 7 měsíců. Zavázal se k výrobě 50 kulometů měsíčně při jedné směně a když bude zájem, tak už v ráži 7,92 mm. Cena by byla 38 000 korun. Praga kontrovala cenou 41 000 kusů, 10 kulomety týdně, ale podmínka byla jasná: 10 milionů na koupi výrobního zařízení. Ale zároveň napadla předělávku kulometů na ráži 7,92 mm s tím, že je to omyl a nemá to budoucnost. A ministerstvo se – čertví proč - přiklonilo k Pragovákům.

Naštěstí se objevil na scéně štábní kapitán Štádler. Předal Josefovi Svatoplukovi Macharovi, generálnímu inspektorovi naší armády hlášení kde tvrzení Pragováků věrohodně zpochybnil. Přímo uvedl, že ministerstvo a Pragovka zamlčely skutečnosti zásadního charakteru, tedy skutečnost, že se už ve Štýru jedná bez schválení odpovědnými lidmi. Dále zpochybnil schopnost Pragovky rozjet sériovou výrobu – doposud to nikdy nedokázala. Pokračoval, že na nákupy ve Štýru je pozdě – vše co za něco stálo, už koupili jiní a dříve. Dopis došel díky Macharovi do správných rukou. Tomuto nesmyslnému obchodu bylo zabráněno. Pragovka objednávku neobdržela. Oba konkurenti měli vypracovat nové nabídky.

Praga podala nabídku jako první. Slíbila, že za 15 měsíců bude zavedena sériová výroba, ceny zachovány a počty také. Chtěla objednávku na 1200 kulometů po dobu 4 let a zálohu 10 milionů.

Janeček se zavázal k tomu, kulomety vyrobí nově a provede i adaptace. Cena 40 000 kus, zálohu nechtěl a slíbil, že pokud dostane objednávku na 4 200 kulometů ihned, bude cena jen 30 000 korun. Zásadní ale bylo, že sliboval vyměnitelnost normovaných součástek, měřidla podle nových norem zdarma a výkresy. A bylo vymalováno. Pomohlo i to, že Janeček bezvadně vyřídil předchozí objednávky na opravy kulometů, výrobu některých dílů a dokončil úpravy rozpracovaných součástek, které Brno předalo armádě jako polotovary.

Do konečné fáze také došla i adaptace kulometů Schwarzlose na nový náboj. Nebylo to sice nic nového, ale přece jen to nebylo nic jednoduchého. Navíc armáda trvala na adaptaci tak, aby kulomet měl zachovanou schopnost střelby oběma druhy munice a aby přestavbu zvládl vojskový zbrojařský sbor. A to byl oříšek. Náboj Mannlicher a Mauser se lišily ráží, délkou, hmotností střely ale také tlakem a v hlavni a výkonem. Ale podařilo se a Janečkova zbrojovka to vyřešila hlavní o délce 630 mm a závěrovým mechanismem zvýšeným o jeden milimetr. Dne 13. června 1923 bylo hotovo a schváleno. A bylo objednáno prvních 24 kusů adaptovaných kulometů pro zkoušky u vojsk. Po zkouškách bylo zvýšení závěru opuštěno, hlaveň si uchovala délku 630 mm a samosebou menší ráži. Adaptované kulomety dostaly název „Těžký kulomet vzor 7/24“ a nově vyrobené kulomety potom „Těžký kulomet vzor 24“. Vyobrazení:

Těžký kulomet vz. 24

Těžký kulomet československé výroby vzor 24

Základní takticko-technická data
Ráže 7,92 mm
Délka hlavně 630 mm
Úsťová rychlost 835 m/s
Dostřel 3 500 m
Kadence 520 ran za minutu
Hmotnost 24,5 kg
Hmotnost podstavce 19,7 kg
Druh munice

 

Jakmile se vše rozběhlo, byla zahájena výměna starých kulometů za adaptované. Byl to složitý proces. Kulomety u pluků i z divizních augmentačních skladů se musely stáhnout a poslat k Janečkovi a současně se museli nahradit adaptovanými. Začalo se u 12. pěší divize a bylo to spojeno s přezbrojením novými puškami. S tím byla spojena i obměna munice. Byl to náročný logistický proces, ale armáda ho zvládala.

Adaptace byly složité. Kulomety válečné produkce byly velmi opotřebené, z nekvalitního materiálu. Často bylo potřeba měnit většinu pohyblivých částí. Do konce roku 1925 bylo dodáno celkově 1335 adaptovaných kulometů a z toho jich bylo 1145 odesláno k útvarům. Počet kulometů se zároveň zvyšoval na válečný stav. Ten byl:
- pěší pluk 34 těžkých kulometů
- horský prapor 16 těžkých kulometů
- janičářský prapor 16 těžkých kulometů
- jezdecký pluk 14 těžkých kulometů.

Výměna kulometů probíhala jako u pušek od východu na západ. Vše staré mizelo a vojska dostával novou výzbroj. Naše pěchota šla nahoru. Nová výzbroj v plných počtech umožnila kvalitní výcvik podle nových předpisů.

V polovině roku 1928 byly ukončeny adaptace a od roku 1927 už byly dodávány nové kulomety vyrobené pouze a jen našimi lidmi, v naší továrně. Šlo o kulomety vzor 24. V červnu 1929 bylo adaptováno více než 5 000 kulometů a dodáno prvních 220 nových.

Přes všechny nedostatky, které tyto zbraně měly, vydržely v naší výzbroji až do zániku republiky. Přitom ale byly spolehlivé natolik, že se mnoho let jejich náhrada nějak vážně neřešila.

Těžký kulomet vz. 24 s obsluhou

Těžký kulomet vzor 24 s obsluhou

Svět se ale nezastavil. Bylo vykonáno mnoho proto, aby vznikly nové těžké kulomety, které by se zbavily těžkých vodních chladičů, což mělo zajistit, že při stejných a lepších palebných parametrech by zbraně byly výrazně lehčí. Stejně to vypadalo i u nás. První nová konstrukce vyšla ze Zbrojovky Brno. Vývoj začal už v roce 1928. Pracoval na tom tým, který vedl Václav Holek a Miroslav Rolčík. Byla to zbraň, která používala běžné puškové střelivo, což její použití zlevnilo.

Kulomet měl záběžnou hlaveň chlazenou vodou, pouzdro zvláštní konstrukce, které se rozevíralo do stran a ocelový nábojový pás který se po vystřelení nábojů rozpadal. Už v roce 1930 chladič zmizel, a pouzdro se otevíralo nahoru. Kulomet dostal označení ZB-50 a zaujal jak zahraniční pozorovatele, tak i naši armádu. Pěchotu nové možnosti nezajímaly. Spíše se hledala nová zbraň pro útočnou vozbu.

Zbraň byla podrobena zásadním zkouškám. Útočné vozbě stačil, ale pěchota nebyla moc nadšená. Naznala, že vykazuje malou rychlost střelby, a že se nehodí ke střelbě na vzdušné cíle. Malá kadence se resultovala z velkých pohybových hmot. Při nižší kadenci byl přesný, při vyšší vykazoval velký rozptyl. Bylo jasné, že samotný princip je špatný a že je potřeba jít na kulomet s pístovým mechanismem. To mělo snížit kinetické rázy a zlepšit rychlost střelby, přesnost, snížit rozptyl a vylepšit komfort obsluhy při střelbě.

A tak se na jaře 1933 prezentoval nový kulomet. Továrna jej označila jako ZB-52. Jeho princip samočinné funkce byl dán tlakem plynů odebraných z hlavně na píst. Měl vzduchové chlazení a dvojí kadenci. A od počátku se pro něj konstruoval nový podstavec s rámem, dvěma předníma nohama a dvojitou nohou zadní. Kulomet byl dokončen do podzimu a v zimě byl zahájen závodní zkouškový proces.

Armáda, jak už to v armádách bývá, zatím rokovala o tom, jaký má vlastně nový kulomet být. A řešili se i takové hnidopichoviny jako třeba to, že pokud bude chlazený vzduchem, bude chvění horkého vzduchu kolem hlavně překážet při míření. Ale obecná shoda se našla:
- ráže a náboj stejné jako doposud, tedy 7,92 mm x57 Mauser
- hmotnost neměla být vyšší než u kulometu vzor 24
- pokud možno menší obsluhu
- pokud bude chlazení vzduchem, tak je třeba zajistit rychlou a bezpečnou výměnu hlavní.
Brňáci tyto informace dostali a v době kdy je četli, už měli kulomet třetí verze, označený jako ZB-53.

To už byla zbraň, která byla na úrovni, kterou doposud u nás nikdo nepředvedl. Opět to byl pístový mechanismus, ale neměl už nespolehlivé cylindrické vedení hlavně v přední části, ale uprostřed v kalených lištách a drážkách. Zkoušku dopadly velmi dobře. Od samého počátku se s touto zbraní počítalo jako se zbraní lafetovanou do obrněných prostředků. Například se s ním počítalo do tanku P-II. Ve věži bylo lafetováno jedno protitankové dělo ráže 37,2 mm a s ním spřažený kulomet ráže 7,92 mm v kulové lafetě. Druhý kulomet byl uložen vprostřed předního pancíře korby v kulové lafetě. Tento kulomet obsluhoval radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka. Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů s 1,25 násobným zvětšením a zorným úhlem 55°, kdy nouzově se daly použít normální mířidla. Munice pro dělo bylo 72 nábojů a pro kulomety 2400 nábojů. Tento tank nakonec nebyl vyráběn, ale pokus to byl celkem dobrý.
Fotografie tanku následuje.

Tank ŠP-II, možný nosič kulometů ZB-53
Tank SP-II, možný nosič dvou kulometů ZB 53

A více o tomto vozidle naleznete zde: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/105463

Odpovědné osoby nakonec kulomet akceptovaly a daly pokyn, aby se zahájily širší zkoušky u pěchoty, jezdectva a útočné vozby. Naznaly že kulomety starého typu už své možnosti vyčerpaly. Bylo řečeno, že s masivním přezbrojením nelze zatím počítat, ale útočná vozba na něm stojí a později nezavede i jinde.

Od 12. do 14. listopadu 1934 proběhla třetí fáze zkoušek. Kulomet předaný ke zkouškám ve verzích ZB-53I a ZB-53II se zkoušel na třech různých podstavcích. Kulomety obstály a oproti kulometu vzor 24 byly přesnější. Výtky se týkaly detailů a hlavně podstavcům. Bylo tedy objednáno 17 kulometů a 10 podstavců. Byly rozděleny takto:
- 1. pěší pluk 3 kusy
- 3. horský pluk 3 kusy
- 1. cyklistický prapor 2 kusy
- 12. jezdecký pluk 2 kusy
- pluk útočné vozby, 7 kusů bez podstavců.

takže suma sumárum, hlavním impulsem pro tvrdý postup za touto zbraní byly potřeby rodícího se obrněného vojska. Ostatní druhy vojsk byly až další v pořadí. Ale objevil se nový potřebný. Bylo to Ředitelství opevňovacích prací.

Dne 12. prosince 1935 byl schválen první program výstavby opevnění, který počítal s výstavbou dvousledového těžkého opevnění od řeky Odry po Labe na severní hranici republiky. Zámysl byl promyšlený a opevnění vybudovaná podle něj mělo ze severu krýt taktický ústup armády, která by ustupovala od západu na východ po jednotlivých ústupových příčkách. Na pomezí Čech a Moravy by se opřela o zatím nedotčené síly z Moravy a Slovenska a přešla do protiútoku. Tento plán předpokládal, že Rakousko zůstane neutrální a Polsko přátelské.

5. června 1936 byl schválen druhý program, který počítal s těžkým opevněním po celém obvodu hranic. Nevýhodou bylo, že veškeré finanční prostředky by se vložily do opevnění a na polní vojsko by zbylo jen málo. Byla to složitá situace a ve své podstatě neměla řešení.

Třetí program byl schválen 9. listopadu 1937. Ředitel Ředitelství opevňovacích prací Karel Husárek prosadil plán, který počítal s výstavbou dvousledových lehkých objektů vzor 37 po celé délce hranic a na ústupových příčkách a na nejohroženějších úsecích posílenou linií těžkého opevnění. Celkově tedy mělo být postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých objektů. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let. Tedy ukončení prací se předpokládalo v roce 1946. Náklady by dosáhly částky 10 miliard, 900 milionů korun. Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat asi jednu pětinu částky. Více najdete na odkazu:
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_opevn%C4%9Bn%C3%AD

Uvedené počty objektů jasně dávají představu, kolik kulometů lehkých a těžkých bylo zapotřebí. To byla čísla, která ještě dnes překvapují. A potřeba byla aktuální hned. Proto armáda přesto, že vývoj ještě nebyl zcela dokončen, objednala 500 kusů kulometů ZB-53. Bylo stanoveno, že tyto kulomety už musí být upraveny podle dokončených zkoušek. Zbrojovku to dostalo do složité situace. Na hromadnou výrobu tohoto kulometu nebyla zatím zařízena. Vše se dělalo na rozšířeném strojním vybavení pokusné dílny a tedy práce byla zhusta ruční. Ale zbrojovka prokázala schopnost jít do risku. Nakoupila potřebné stroje a zařízení za 8 milionů a i když nemohla mít jistotu, že armáda další kulomety objedná, dalších 500 kusů vyrobila na sklad. A když dostala svolení novou zbraň prezentovat v zahraničí, slavila úspěch ve Velké Británii.

Kulomet v této době už nesl označení „těžký kulomet vzor 35“. Fortifikátoři měli spoustu nápadů a myslím si, že jejich požadavky se rozešli s realitou. Mimo kulomety jednohlavňové požadovali i kulometná dvojčata do párových střílen. A to by z nich jeden dostal záchvat malomyslnosti. Chtěli, aby se zkonstruovaly tyto varianty kulometného dvojčete, tedy zbraně „M“:
- pouhé spojení dvou pěchotních kulometů
- spojení dvou kulometů odlišného provedení tedy levého a pravého
- úplně novou zbraň se dvěma hlavněmi v jednom pouzdře
Dalo hodně práce Ředitelství opevňovacích prací přesvědčit, že jediné rozumné řešení je první varianta.
Mezitím skončily zkoušky. Jeden kulomet náhodně vybraný při nich vystřílel z různých hlavní neuvěřitelných 600 000 ran. Pak se sedlo a na jedné straně stolu seděli vojáci a to zkušení zbrojíři a střelci. Na druhé stála elita našeho zbrojního konstrukčního a podnikatelského nebe. Bratři Holkové, a Miroslav Holčík, S nimi ředitelé Zbrojovky Langer a ing. Karel Staller.

Ten druhý člověk si zaslouží svým neobyčejným životem pár řádek.

Ing. Karel Jan Staller, rodák z Velké Bíteše, nastoupil v roce 1923 do brněnské Zbrojovky jako konstruktér. Brzy postoupil na funkci šéfa konstrukční kanceláře, potom náměstka ředitele a v roce 1930 se stal technickým ředitelem továrny. Zasloužil se mj. o zdokonalení kulometu Bren a o vývoj a výrobu dalších zbraní a zbraňových systémů.

Ing. Karel Jan Staller
Fotografie inženýra Karla Jana Stallera

V roce 1939 postoupil na místo generálního ředitele, brzy byl však služebně přeložen do Prahy, kam se i s rodinou z Brna přestěhoval. Měl dlouholeté kontakty s československou zpravodajskou službou. Jako vlastenec neváhal a v květnu 1939 během své služební cesty do Bukurešti navázal spojení se zástupcem naší zahraniční odbojové akce a přivezl domů pokyny dr. Edvarda Beneše. Na Západ se mu podařilo vyvézt několik beden tovární technické dokumentace a prostřednictvím sítě zahraničních poboček Zbrojovky převést nemalé peněžní částky na financování našeho zahraničního odboje a vznikající čs. exilové vlády. Už toto by stačilo na zatčení, proces a popravu. Ale tento člověk hrál dál svou hru, ze které by neměl radost žádný anděl strážný. Během okupace zůstal pod maskou loajality ve vedoucích pozicích protektorátního zbrojního průmyslu a současně byl významně zapojen do domácí rezistence.

Od počátku okupace byl ve spojení s předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem, své služební cesty do zahraničí a své vysoké postavení využíval ve prospěch odboje, fungoval jako sponzor, spojka, kurýr a ceněný informátor. V závěru války byl už sledován gestapem, podařilo se mu však vyváznout. V roce 1945 byl navzdory svým zásluhám z vedení Zbrojovky odstraněn a byl vyšetřován pro podezření z kolaborace s okupanty. V letech 1946–1947 byl členem Spojenecké kontrolní komise v Německu a v letech 1947–1949 ředitelem kovoprůmyslu v Bratislavě.

V poúnorovém režimu mu hrozila perzekuce, a proto v prosinci 1949 s celou rodinou ilegálně odešel do Rakouska. Zpočátku žil v Solnohradu, pak v západoněmeckém Erbachu a v květnu 1951 odjel do USA. Zde až do odchodu na odpočinek v roce 1968 využíval svých odborných znalostí pro firmy ITT a Wright Air Force ve státě New Jersey. V roce 1975 se odstěhoval z USA do Anglie a zde 23. září 1975 v Cheam zemřel. Je pochován na tamním hřbitově společně s čs. zahraničními letci.

Tato komise využila vše, co bylo ze zkoušek známo, a navrhla definitivní úpravy 7,92 mm kulometu vzor 30. Bylo jich celkově 27 a měnily tento kulomet tak, že da facto vznikla nová zbraň. Tato nová zbraň následně dostala označení „těžký kulomet vzor 37“. Zbrojovka souhlasila s tím, že armáda odebere 510 kulometů ve verzi vzor 35 a všechny ostatní už měly být nová varianta. Obě verze, ale musely být použitelné pro veškeré laktace pro Ředitelství opevňovacích prací. Toto ředitelství oznámilo, že potřebuje do roku 1939 celkově 4 500 kusů kulometů bez podstavců a počítalo s tím, že 310 kusů bude ještě vzoru 35. Dalších cca 1 200 kusů požadovala v první vlně útočná vozba.

Nakonec vznikly tři varianty těžkého kulometu vzor 37:
- pěchotní
Kulomet vzor 37 v pěchotní provedení

- varianta “O“ pro opevnění
Kulomet vzor 37 -O- pro stálá opevnění

V opevnění byl kulomet vzor 37 používán ve střílnách lehkého i těžkého opevnění. V lehkých objektech vzor 37 – jaká příhodná shoda označení byl kulomet lafetován v pěchotní podobě, protože osádky si jej do objektů přinesly až v době jejich obsazení. V těžkém opevnění se montoval zpravidla ve zdvojeném provedení tato varianta, jak už víme, byla označena jako zbraň "M", samostatně použitý kulomet vzor 37 byl označován jako zbraň "D". Osazován byl:
- ve střílnách "pod betonem"
- v pancéřových kopulích, zvonech zde jen jako jednohlavňový
- v otočné věži "OR"
- jako součást smíšené zbraně (L1), kterou tvořil 4cm pevnostní kanón vzor 36 a kulomet vzor. 37.

- varianta“ÚV“ pro útočnou vozbu

V listopadu 1936 dostala Zbrojovka objednávku na 500 kusů kulometu vzor 35, šlo o ty kusy, co už byly na skladech pro útočnou vozbu. Dále pak 6 200 kulometů vzor 37. Většina byla určena pro Ředitelství opevňovacích prací. Obě varianty byly dodávány částečně s těžkými hlavněmi.
Armáda tak dostala cca 1000 kusů kulometů vzor 35, ale brzy se jich většinou zbavila. Předala je zpět Zbrojovce, která je odprodala do zahraničí. Například 287 kusů jich bylo odprodáno do Rumunska., asi 80 jich jelo do Číny. Další odběratelé kulometů obou verzí byly Afghanistan, Bulharsko, Chile, Írán, Litva, Peru a Jugoslávie.

Všude odkud byly kulomety vzor 35 odeslány k odprodeji, byly nahrazeny vzorem 37. Do 15. října 1938 bylo armádě dodáno necelých 6 000 kulometů těchto typů. Většina jich skončila u Ředitelství opevňovacích prací a útočné vozby. Pěchota stále měla jako základní typ těžkého kulometu vzor 24.

V den Mnichova bylo ve stavech naší armády evidováno:
7 144 kusů těžkých kulometů vzor 7/24
5 174 kusů těžkých kulometů vzor 37
420 kusů těžkých kulometů vzor 35
O tolik zbraní se německé ozbrojené složky posílily, aniž by je to stálo jedinou korunu či marku.

Jistou útěchou může být jen to, že díky prodané licenci a výrobní dokumentaci jich britská zbrojovka The Birmingham Small Arms Company Limited vyrobila více než 60 000 kusů a na rozdíl od kulometů BREN zůstaly v naší armádní ráži 7,62 mm Mauser. Staly se palubními zbraněmi mnoha typů tanků a obrněných automobilů. Jeden z nich se mi strašně líbí:

Light Tank AA Mk I.
Je to lehký tank v protiletadlové verzi MK VI se čtyřmi kulomety BESA.

V tankové technice, kterou byla vyzbrojena i naše tanková brigáda ve Velké Británii, se tyto zbraně vrátili k nám domů. Tak se i tyto skvělé zbraně podíleli na porážce Německa a jeho spojenců.

Přidat komentář

Lidé v této konverzaci

Vyhledávání

Dnešní den v historii

14.října 1066 proběhla bitva u Hastingsu. V ní Normané porážejí anglosaské vojsko.

14.října 1943 byla spuštěna na vodu letadlová loď USS Franklin (CV 13).

14.října 1809 muselo Rakousko uzavřít s Francií nevýhodný mír ve Vídni.V počátcích jednání Napoleon prosazoval rozdělení rakouské monarchie na tři části: českou, uherskou a rakouskou, v nichž každé by vládl samostatně habsburský princ; vyskytl se také požadavek, aby část severozápadních Čech (Litoměřicko, Žatecko, Loketsko a Chebsko) byla odstoupena Sasku. Rakousko tímto mírem ztratilo Salcbursko, Innskou čtvrť a polovinu Hausrucké čtvrti v Horních Rakousích (ve prospěch Bavorska), západní polovinu Korutan, Gorici a Gradišku, Kraňsko, rakouskou část Istrie, velkou část Chorvatska (ve prospěch Francie), Západní Halič (ve prospěch Varšavského knížectví) a západní Podolí (ve prospěch Ruska); k tomu byla uložena Rakousku vysoká válečná náhrada. Rakousko se tak stalo na tři léta vazalem Napoleona. Skončila čtvrtá koaliční válka.