KULTURA

Od bodáku po tryskáče. Nedokončené československé zbrojní projekty 1945–1955

(Dubánek, M.: Od bodáku po tryskáče. Nedokončené československé zbrojní projekty 1945–1955, Praha, Mladá fronta 2011, 320 s. + 16 s. příl., 349 Kč.)

Čtenářům Střelecké revue je jméno vojenského historika Martina Dubánka jistě dobře známo, zejména díky článkům popisujícím historickou vojenskou techniku československého původu, nezřídka takovou, která zůstala jen v návrhu nebo prototypu. Svoji dlouholetou badatelskou a publikační činnost v tomto málo zpracovaném oboru se nyní autor rozhodl zúročit v knize, jež zachycuje aktivity našeho zbrojního průmyslu v prvních deseti letech po druhé světové válce. Hned úvodem je třeba říci, že publikace Od bodáku po tryskáče představuje skutečně unikátní knižní projekt, a to nejen svým zaměřením, ale také komplexností pojetí. Jak sám autor uvádí, v ČSR se rozvíjely snad všechny tehdejší druhy zbraní kromě ponorek (na hladinové lodě ale došlo). Vybrané historické období je pozoruhodné jak velkým počtem zbrojních projektů, tak jejich původem, neboť se kombinovaly myšlenky z předválečného údobí (kdy československý zbrojní průmysl patřil k absolutní světové špičce z hlediska kvality i kvantity svojí produkce), zkušenosti z právě skončeného konfliktu, řešení německá i od západních spojenců a také zcela nové a originální přístupy. Po krátkém úvodu, který charakterizuje vývoj čs. zbraní ve zvolené éře, následuje kapitola pro čtenáře našeho časopisu zřejmě nejatraktivnější, totiž ruční zbraně. Od bodáků se přechází k pistolím a posléze samopalům a útočným puškám, mezi nimiž určitě stojí za zmínku 9mm samopaly řady ČZ 47/147/247, Holkův samopal ZB 47 se zásobníkem o kapacitě 64 ran a tehdy futuristické automatické pušky jako ZB 530 a ČZ 522. Následují části věnované samonabíjecím puškám, kulometům (velká pozornost náleží zbraním ráže 12,7 mm, určeným mj. pro protivzdušnou obranu), pancéřovkám, tarasnicím a plamenometům. Největší prostor v knize patří kapitole třetí, jež se zabývá dělostřeleckými zbraněmi. Také tento sektor byl typově neobyčejně bohatý; v ČSR byly vyvíjeny protitankové kanony, bezzákluzová děla, protiletadlové kanony (ráže od 20 do 130 mm) a pochopitelně i polní a horská děla, minomety (největší z návrhů měl kalibr 420 mm) a raketomety. Kapitola čtvrtá se zaměřuje na obrněnou techniku. Vedle zcela nových typů tanků, jako byl velmi perspektivní TVP (tank všeobecného použití), se řešily i modernizace sovětského T-34 a nejrůznější samohybná děla. Stejně jako u typů tažených se jednalo o zbraně polní, protitankové i protiletadlové; zvláště je nutno zmínit, že tato kapitola obsahuje unikátní fotografie maket a prototypů samohybných protiletadlových kanonů. Tuto část uzavírají projekty obrněných transportérů a automobilů a následuje kapitola o ženijní technice. Ta nabízí popisy několika obojživelných vozidel, odminovacích prostředků a (zde je právě ona zmínka o lodích) přezbrojení dělového člunu Prezident Masaryk. Kapitola šestá se věnuje dělostřeleckým tahačům (v tomto sektoru se snad nejvíce navazovalo na vývoj v Německu) a poslední se zabývá leteckou technikou. Československý průmysl vyprodukoval několik zajímavých projektů vrtulových i proudových stíhaček (asi největší perspektivy z nich měl nadzvukový stíhač LE-P8), cvičných letounů a kluzáků, ale většina z nich se nedostala do fáze prototypu. Pokud jde o celkový dojem z našeho vývoje zbraní v tomto období, zajisté lze uvést projekty, jež byly ideově chybné či technicky problémové, jasně však převažují ty, které představovaly přínos, ale jejichž ukončení si vynutil sílící politický tlak Sovětského svazu. To je i hlavní důvod, proč je téma knihy uzavřeno rokem 1955, kdy vznikla Varšavská smlouva a v zájmu „unifikace“ byla větší část domácí konstrukční školy potlačena. Náročné konstrukční práce tak přišly vesměs nazmar. Právě vynikající kniha Martina Dubánka je tedy připomínkou a poctou úsilí mužů, kteří se v nelehkých podmínkách snažili obnovit věhlas našeho zbrojního průmyslu. Nejen kvůli tomu, ale především díky své velké faktografické hodnotě by kniha Od bodáku po tryskáče neměla chybět v knihovně žádného fandy československých zbraní. Spolu s autorem lze jen doufat, že zájem čtenářů povede k vytvoření další podobné publikace, jež by mapovala předchozí či následující období vývoje vojenské techniky.

Lukáš Visingr

Publikace: Střelecká revue 1/2012