Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 39

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

LETECKÁ TECHNIKA

Zveřejněno: 20. 11. 2015 8:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: LETECKÁ TECHNIKA Kategorie: BITEVNÍ LETADLA

Junkers J.I: První létající obrněnec

Čelní pohled ukazuje tloušťku křídel Junkersu J.IČelní pohled ukazuje tloušťku křídel Junkersu J.I

Pancéřované bitevní letouny tvoří specifickou kategorii, do které patří slavné stroje jako sovětský Il-2 alias „Šturmovik“ či americký A-10 neboli „Warthog“. Tento zvláštní druh letadel se však zrodil už v první světové válce, ve které byl nasazen tehdy zcela revoluční celokovový německý „pěchotní letoun“ Junkers J.I.

Když se mluví o slavných letounech první světové války, bezesporu nejčastěji zaznívají jména výrobců stíhaček: Sopwith, Fokker, Albatros, SPAD… Trochu ve stínu těchto letounů zůstává stroj, který sice neměl tak atraktivní poslání, avšak přesto zásadně ovlivnil historii vojenského letectví, protože měl ve svojí době naprosto unikátní konstrukci. Junkers J.I byl fakticky první pancéřovaný letoun vyrobený speciálně pro spolupráci s pozemními jednotkami. Ačkoliv jeho hlavní poslání představoval průzkum, svou revoluční koncepcí jasně předznamenával pozdější bitevní letadla pro přímou vzdušnou podporu.

Rozestavěný první prototyp letounu Junkers J.IRozestavěný první prototyp letounu Junkers J.I

Koncepce „pěchotního létání“

Přestože první světová válka přivedla na scénu i letadla a tanky, zůstala především konfliktem pěchoty a dělostřelectva. Jakmile Francouzi v roce 1914 zastavili počáteční ofenzívu německé armády, z očekávaného „bleskového“ střetnutí se stala válka „vyčerpávací“. Obě strany si pak vybudovaly složitý systém zákopů, polních opevnění, krytů a palebných postavení. Pokud měl proběhnout útok, předcházela mu dlouho trvající dělostřelecká příprava, která měla likvidovat protivníkovu obranu ve vybraném úseku, aby vzápětí proběhl samotný útok pěchoty, který ale zpravidla utrpěl děsivé ztráty kvůli palbě nepřátelských kulometů. A jestliže se vojákům přece jen podařilo proniknout do linií protivníka a získat nějaké území, obvykle je zase vytlačil zpět protiútok rychle přivolaných záloh. Zákopová válka byla zdánlivě bezvýchodným patem. Obě strany proto hledaly nástroje k prolomení tohoto zoufalého stavu. Mezi atraktivní možnosti se řadilo i letectvo, nasazované od počátku války zejména pro průzkum nepřátelských postavení, aby dělostřelecká palba a útok pěchoty směřovaly proti „správným“ místům. Průzkum se však záhy stal velmi nebezpečnou činností, protože i nepřítel si samozřejmě uvědomoval důležitost získaných informací, a tak byla průzkumná letadla hlavním terčem protiletadlové palby i nově vzniklé kategorie stíhacích letounů. Přesné zkoumání nepřátelských objektů bylo navíc možné jen z malé výšky, což zranitelnost průzkumných strojů ještě zvyšovalo. Německá armáda tedy od roku 1915 začala zřizovat kvalitativně nový druh průzkumných leteckých jednotek, jejichž hlavním posláním měl být právě průzkum z malých výšek, resp. blízká spolupráce s pěchotou. Tyto útvary proto dostaly název Flieger Abteilung-Infanterie (tedy cosi jako „pěchotní letecké oddíly“). Kromě klasických průzkumných letounů, značených v německé typologii písmenem C, dostaly i stroje nové kategorie J, tzv. Infanterieflugzeuge („pěchotní letouny“). Nejprve šlo o letouny od značek AEG a Albatros, které vznikly tak, že již existující stíhačky či průzkumné stroje obdržely přídavné pancéřování, avšak záhy se objevil požadavek, aby byl pro tyto úkoly zkonstruován naprosto nový typ obrněného letadla.

Inženýr Franz Brandenburg před letounem Junkers J.I v provedení se staršími výfuky skloněnými dozaduInženýr Franz Brandenburg před letounem Junkers J.I v provedení se staršími výfuky skloněnými dozadu

Junkers staví první prototypy

Specifickým úkolem byla pověřena firma Junkers, jejíž zakladatel Hugo Junkers (1859–1935) už v minulosti propagoval stavbu kovových letounů. V létě 1916 obdržel od německé armády specifikace obrněného „pěchotního letadla“ pro průzkum z malých výšek. Hugo Junkers vítal, že jeho dřívější iniciativa byla konečně vyslyšena, ale podstatně méně byl nadšený z faktu, že letoun měl být dvouplošníkem. On sám totiž byl zastáncem jednoplošné koncepce a postavil i funkční celokovový jednoplošník. Argumentoval zejména tím, že druhé křídlo jenom zvyšuje odpor vzduchu, ale nakonec přece jen ustoupil a bylo dosaženo kompromisu. Vyvíjený letoun byl vyřešen jako tzv. jedenapůlplošník, tzn. stroj, který sice měl dvě samostatné nosné plochy, ovšem spodní křídlo bylo podstatně menší než horní. Skutečně zásadní zlom však přinesl celý přístup ke konstrukci letadla, které firma Junkers vyvíjela pod interním označením J 4. Letoun představoval radikální odklon od tehdy standardní dřevěné kostry a látkového potahu, protože spoléhal výhradně na celokovový design, který si Hugo Junkers roku 1916 patentoval. Velení německé armády bylo s převratnou konstrukcí spokojeno a 18. listopadu 1916 byla podepsána zakázka na tři prototypy, z nichž první byl hotov již v lednu 1917. Vývoj vedli inženýři Franz Brandenburg a Otto Mader. Výsledkem jejich prací byl pozoruhodný dvoumístný letoun, jenž neměl vynikat rychlostí či obratností, nýbrž zejména odolností a stabilitou. První prototyp byl dopraven na vojenské letiště Döberitz, z jehož plochy se poprvé vznesl 28. ledna 1917 (ačkoli již o jedenáct dnů dříve údajně došlo při pojížděcích zkouškách k neplánovanému „skoku“ do vzduchu). Stroj se projevil jako těžkopádný a ze začátku poněkud obtížně řiditelný, avšak tyto potíže se podařilo rychle odstranit. Armádní velitelé proto uznali letoun za vhodný pro bojové využití a v březnu 1917 byla objednána první série 50 exemplářů letounu, jenž dostal armádní označení Junkers J.I, tedy Junkers Infanterieflugzeug I.

Výkres dokumentující ve své době unikátní konstrukci trupu Junkersu J.IVýkres dokumentující ve své době unikátní konstrukci trupu Junkersu J.I

Revoluční kovová konstrukce

Převratnost Junkersu J.I spočívala především v tom, že tentokrát nešlo o doplnění pancéřování k již existujícímu letounu, nýbrž o letadlo, u něhož bylo pancéřování přímo podstatou a esencí celé konstrukce. Přední část trupu tvořila jakási zvláštní „vana“ zhotovená z chromované oceli o tloušťce 5 mm, uvnitř které se nalézaly vlastně všechny životně důležité prvky letounu, tedy dvoučlenná osádka, prvky řízení, motor, palivová nádrž a přístrojové vybavení. Hmotnost této „vany“ (tvarově dosti připomínající člun) činila okolo 470 kg. K její zadní části byla připojena kostra zádi trupu, jež byla vyrobená z tehdy supermoderního duralu, tzn. slitiny hliníku, mědi, manganu a hořčíku. Potah této části byl u prototypů i většiny sériových letounů plátěný, avšak exempláře pozdějších sérií měly potah z 0,3 mm silného duralového plechu. Co se týče křídel, ta měla na svou dobu výjimečně tlustý profil a byla řešena jako samonosná. V jejich kostře se uplatnily ocelové a duralové prvky a potah tvořil 0,3 mm silný duralový vlnitý plech, jenž byl použit také coby potah ocasních ploch. Pro spojování jednotlivých kovových součástí sloužily nejrůznější varianty nýtů, z nichž některé (např. pro nýtování spojů přístupných pouze z jedné strany) představovaly Junkersovy patentované vynálezy. Dřevo bylo v letadle přítomno pouze v minimální míře; dřevěná byla jen vrtule, motorové lože a záďová ostruha. Další zajímavostí bylo řízení, kde se neuplatňovala klasická tenká lanka, ale hlavně táhla a převody. Tyto prvky byly navíc rozmístěny tak, aby je proti nepřátelské palbě „stínily“ kovové nosníky. Pro pohon letounu sloužil benzinový řadový čtyřtaktní šestiválec Benz Bz IV, který byl dle dokumentace 200koňový, tzn. měl produkovat výkon asi 147 kW, byť reálný výkon byl údajně o něco větší. Jestliže tehdejší motory bývaly mnohdy zcela bez krytů, pak pohonný agregát Junkersu J.I byl dobře pancéřován. Pancéřové plechy chránily dokonce i výfuky, jež byly dvojího provedení; u starších kusů byly otočené obloukovitě vzad, kdežto u exemplářů z pozdějších sérií se jednalo o klasické „komíny“, jež směřovaly kolmo nahoru.

Výkres ukořistěného letounu Junkers J.I od užaslých britských odborníkůVýkres ukořistěného letounu Junkers J.I od užaslých britských odborníků

 

Obrněné letouny nad frontou

K počáteční objednávce 50 letadel přibyl v prosinci 1917 kontrakt na dalších 100 exemplářů a během roku 1918 dorazily ještě tři objednávky na 10, 40 a 100 letadel. Celkově tedy německé letectvo objednalo tři stovky letounů Junkers J.I, ale do konce války jich bylo dodáno jen 189. Dalších 38 letounů bylo na konci války buď hotovo a připraveno k předání, nebo bylo alespoň rozestavěno. Sériovou produkci však společnost Junkers & Co. neprováděla sama, protože pro ni neměla potřebné průmyslové kapacity, a tak Hugo Junkers záhy navázal kooperaci s dalším slavným pionýrem letectví, jímž byl holandský inženýr Anthony Fokker (1890–1939). V říjnu 1917 založili společný podnik, jenž nesl název Junkers-Fokker Werke AG, zpravidla se značil zkratkou Jfa a zajišťoval mj. sériovou výrobu strojů Junkersovy konstrukce. První letadla typu Junkers J.I byla předána útvarům na konci července 1917 a dne 1. srpna 1917 proběhnul první bojový let; jeho cílový prostor se nacházel v Belgii. Sériových letadel postupně přibývalo a ve „špičce“ nasazení, ke které došlo během poslední velké německé ofenzívy v roce 1918 (zvané Kaiserschlacht), jich nad prostorem fronty působila současně až stovka. Jak bylo už několikrát uvedeno, hlavním posláním byl průzkum nepřátelských pozic z malých výšek. Informace byly okamžitě předávány velitelstvím. Spolupráce s pozemními jednotkami však byla oboustranná, neboť Junkersy J.I sloužily i jako spojovací stroje, které předávaly rozkazy jednotkám. Kromě toho někdy plnily i úkoly, které utvořily základ pozdější koncepce přímé letecké podpory, tzn. podle požadavků pozemních jednotek útočily na blízké pozemní cíle. Fungovaly ale také jako zásobovací, když odříznutým jednotkám shazovaly zásoby potravin, vody a munice, případně i bedničky s poštovními holuby. Pro komunikaci s pozemními jednotkami sloužily především palubní telegrafy, neboť Junkers J.I byl jedním z prvním letounů, který byl tímto prostředkem vybaven. Vedle toho existoval i poměrně propracovaný komunikační systém látkových pruhů, shazovaných signálních terčů, světlic a dýmovnic. Pozdější vyrobené letouny měly standardně montované konzoly pro fotografické přístroje.

Známý propagandistický snímek ukazuje přípravu bitevního letounu Junkers J.I ke startu do další bojové akceZnámý propagandistický snímek ukazuje přípravu bitevního letounu Junkers J.I ke startu do další bojové akce

Výzbroj a výjimečná odolnost

Základní výzbroj letounu tvořil jeden 7,92mm kulomet Parabellum MG14, jenž byl montován na oběžném kruhu u místa druhého člena osádky (pozorovatele). K dispozici bylo celkově pět bubnových zásobníků munice, každý s 200 náboji. Pozorovatel mohl shazovat ruční granáty a dýmovnice, na boku trupu byl zásobník s deseti světlicemi. Experimentovalo se ale i s dalšími typy výzbroje. Na některých strojích se zkoušely dva vpřed mířící synchronizované kulomety Spandau MG08 ráže 7,92 mm. Testovala se také dvojice kulometů Parabellum nebo Spandau, které byly montovány v podlaze v prostoru pozorovatele, mířily šikmo dolů a měly sloužit pro ostřelování pozemních cílů, ale jejich zaměřování bylo problematické a v praxi se tento prvek nakonec příliš neuplatňoval. Na samém konci války také proběhly zkoušky, v jejichž rámci se namísto pohyblivého kulometu Parabellum testoval 20mm kanon Becker. K plnohodnotnému letadlu pro přímou leteckou podporu tedy ještě něco scházelo, avšak nejdůležitější krok už byl učiněn prostřednictvím zcela výjimečné odolnosti. Pancéřová „vana“ byla pro pěchotní zbraně i pro střepiny z dělostřeleckých granátů de facto neprůstřelná, a to i z malé blízkosti. Duralový potah křídel a ocasních ploch sice kulky probíjely, ale vzhledem k odolnosti kostry i potahu to zpravidla nemělo závažnější účinek. Junkers J.I vydržel obrovská poškození, která by nejspíše dovedla zlikvidovat letku „normálních“ letadel ze dřeva a plátna. Junkersy se často vracely na základny s otvory v potahu, které měly průměr přes 20 cm. Jeden letoun přistál s více než 400 průstřely křídla! Spojenci tedy zkoušeli proti Junkersům používat (zakázané) zápalné střelivo, ale ani to samozřejmě nefungovalo, protože naprostá většina letounu byla nehořlavá. Dokonce i po shoření látkového potahu zádi trupu byl stroj pořád spolehlivě ovladatelný. Přinesl změny i pro pozemní personál, jelikož jeho celokovová konstrukce se lehce udržovala a opravovala a nepodléhala korozi. Další výhodou byl fakt, že se letoun dal snadno rozmontovat, přepravovat po železnici a následně opět rychle smontovat. Skupina šesti až osmi mechaniků byla schopna připravit rozložený stroj ke startu za čtyři až šest hodin.

Zdánlivě strašidelný snímek havárie (způsobené defektem pneumatiky podvozku) dokazuje pevnost konstrukce Junkersu J.IZdánlivě strašidelný snímek havárie (způsobené defektem pneumatiky podvozku) dokazuje pevnost konstrukce Junkersu J.I

Dva dodnes zachované kusy

Stroj se tak přes počáteční nedůvěru záhy stal opravdu oblíbeným u osádek i pozemní obsluhy a projevil se jako vysoce účinný a spolehlivý. Není proto divu, že obdržel přiléhavé přezdívky „Möbelwagen“ (stěhovací vůz) a „Fliegender Panzer“ (létající tank). I navzdory intenzivnímu nasazení nad frontou se ztráty udržovaly na pozoruhodně nízké úrovni; některé letouny se sice vrátily s takovým poškozením, že již nemělo smysl je opravovat, další stroje byly ztraceny při nehodách, ale dosud není doložen ani jediný případ, že by byl nějaký Junkers J.I sestřelen nad nepřátelským územím, což je skutečně mimořádný výsledek. Spojenci se mohli s tímto typem blíže seznámit teprve v samém závěru války, kdy německá armáda začala ustupovat a nechala některé exempláře na opuštěných letištích. Po kapitulaci císařské armády tak mohli spojenečtí experti prozkoumat onen záhadný „nezničitelný“ letoun, který je opravdu silně vyvedl z míry. Zejména britští odborníci nešetřili nadšením a revoluční konstrukci letounu otevřeně chválili a doporučovali, aby se jí britské letectvo inspirovalo u budoucích bitevních letounů. Nesporným faktem je, že se celokovová koncepce osvědčila a Hugo Junkers pokračoval v jejím vývoji pro vojenská i civilní letadla; potah z vlnitého plechu se pak vlastně stal „rozpoznávacím znakem“ jeho dalších letounů. Do současné doby se zachovaly jen dva exempláře „pěchotního letounu“ Junkers J.I, z nichž ale jenom jeden je víceméně kompletní. Nalézá se v Kanadském leteckém a kosmickém muzeu ve městě Ottawa, kam byl převezen z Kanadského válečného muzea, jež ho v roce 1919 obdrželo jako válečnou kořist. Letoun ale není restaurován a lze usoudit, že se dočkal dneška jen díky své výjimečně odolné konstrukci. Z druhého zachovaného stroje zůstal pouze obrněný trup, který si zájemci mohou prohlédnout v Národním vědeckém a technickém muzeu v italském Miláně. Po válce byl Junkers J.I poměrně rychle a neprávem zapomenut, ale ve své době šlo o skutečně převratný a futuristický letoun, jenž stál nejenom u začátků kovové konstrukce letadel, ale i u zrodu taktiky bitevního letectva.

Junkers J.I na jednom z polních letišť německé armádyJunkers J.I na jednom z polních letišť německé armády

Pozor na označování

Ohledně správného názvu popisovaného letadla občas vznikají zmatky. Firemní označení typu znělo Junkers J 4, kde J bylo zkratkou jména firmy a arabská číslice 4 sdělovala, že se jednalo o čtvrtý Junkersův typ letounu. Německá armáda letadlo značila jako Junkers J.I, kde písmeno J zkracovalo kategorii letadla (Infanterieflugzeug, tj. „pěchotní letoun“), kdežto římská číslice I uváděla, že jde o první typ této kategorie od společnosti Junkers. Vnucuje se nejspíše otázka, proč bylo slovo Infanterieflugzeug zkracováno písmenem J. Odpovědí je kuriozita, jež se týká německého písma švabachu; to totiž má z nějakého důvodu jen jednu tiskovou literu pro velká písmena J a I. Je opravdu důležité dodržovat to, že firemní označení společnosti Junkers užívá arabské číslice (J 4), kdežto v armádním se uplatňují číslice římské (J.I). Nedodržování tohoto standardu vede občas k situacím, že se bitevní letoun Junkers J 4 alias J.I zaměňuje s letadlem nesoucím firemní označení Junkers J 1 (tedy arabská číslice 1), což byl pokusný jednoplošník, který sloužil pro ověření Junkersovy celokovové konstrukce. Sériově se nevyráběl, a proto ani nedostal žádné oficiální označení od německé armády.

Parametry letounu Junkers J.I
Osádka: 2 muži
Rozpětí horního křídla: 16 m
Rozpětí dolního křídla: 11 m
Celková délka: 9,1 m
Celková výška: 3,4 m
Nosná plocha: 49,4 m2
Prázdná hmotnost: 1766 kg
Vzletová hmotnost: 2140 kg
Výkon motoru: 147 kW
Max. rychlost: 155 km/h
Bojový dolet: 310 km
Bojový dostup: 4000 m


Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Peter M. Grosz: Junkers J.I, Berkhamsted 1993
Jiří Vraný a Pavel Týc: Ilustrovaná historie letectví: Iljušin Il-2, Junkers J I, Fairchild A-10 Thunderbolt II, Praha 1990

Fotografie: archiv autora

Hugo Junkers

Hugo Junkers

Publikace: Extra Válka – I. světová 4/2013

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

16.října 1813 začala bitva u Lipska někdy označovaná jako Bitva národů.

16.října 1306 – sňatek Rudolfa Habsburského s Eliškou Rejčkou, vdovou po českém králi Václavu II. Rudolf Habsburský se tak ve zmatené situaci po zavraždění posledního Přemyslovce dostal na český trůn. Českým králem byl od roku 1306 do roku 1307, kdy zemřel na úplavici.

16.října 1310 – Vznik městské radní knihy v Starém Městě v Praze (úřední kniha pražské samosprávy)