Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 62

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

LETECKÁ TECHNIKA

Zveřejněno: 5. 7. 2016 7:00 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: LETECKÁ TECHNIKA Kategorie: BITEVNÍ LETADLA

Gardové Šturmoviky: Bitevní letouny Iljušin Il-2

Šturmoviky byly skvěle ovladatelné a nevyhýbaly se leteckým soubojům

Šturmoviky byly skvěle ovladatelné a nevyhýbaly se leteckým soubojům

Není zřejmě dost dobře možné hovořit o letecké válce na východní frontě a nezmínit se o bitevním letounu Iljušin Il-2 alias Šturmovik. Šlo o velice povedený stroj, který prokázal mimořádné bojové kvality a výrazně přispěl k vítězství nad Německem. Mezi gardovými jednotkami proto byla i řada uživatelů těchto bitevníků.

Letoun Iljušin Il-2 představuje typ, jakých v dějinách příliš mnoho nenajdeme. Stal se vskutku ikonickým symbolem úspěchů sovětského letectva za druhé světové války, ale také symbolem pragmatismu a efektivity sovětského průmyslu. O tom svědčí především skutečnost, že se Il-2 stal nejvíce vyráběným bojovým letadlem v historii, jelikož vzniklo 36 183 exemplářů. Svého času tvořily tyto bitevní letouny, pro něž se záhy vžilo slavné jméno Šturmovik, třetinu celého stavu vzdušných sil Rudé armády. Kromě toho platilo, že přibližně třetina všech titulů Hrdiny Sovětského svazu, jež za druhé světové války obdrželi letci, připadla osádkám Il-2. S úspěchy ovšem trochu kontrastuje komplikovaný vývoj Šturmoviku, který zdaleka nebyl bez problémů a v němž došlo i k jedné téměř osudové chybě.

Prototyp dvoumístného Il-2 poháněného hvězdicovým motorem M-82

Prototyp dvoumístného Il-2 poháněného hvězdicovým motorem M-82

Bitevník od Sergeje Iljušina

V sovětském letectvu se bitevní síly, neboli jednotky vybavené letouny pro přímou spolupráci s pozemními silami na bojišti, objevily už během občanské války proti „bílým“. V rozvoji této koncepce se pokračovalo i ve 20. letech, ale výzbroj těchto útvarů tvořily pouze modifikované průzkumné stroje, nikoli specializované bitevníky. Změna nastala teprve roku 1926, kdy se do vedení První sekce vědeckotechnického výboru správy Vojenských vzdušných sil dostal muž, jenž kategorii bitevníků ovlivnil snad jako nikdo jiný v dějinách. Byl jím Sergej Vladimirovič Iljušin (1894–1977), který se v té době zabýval právě myšlenkami na stroj, pro který se začalo užívat označení BŠ (bronirovannyj šturmovik, pancéřovaný bitevník). SSSR nejprve zakoupil od USA licenci na stroj Vultee V-11-GB, který poté vznikl v malé sérii pod názvem BŠ-1, ale neosvědčil se. V únoru roku 1938 proto Sergej Iljušin předložil návrh vlastního typu kategorie , jenž už koncepcí odpovídal pozdější legendě. Mělo jít o jednomotorový dvoumístný stroj, jehož osádka, motor a nádrže neměly být chráněny přídavným pancířem (jak bylo u tehdejších bitevníků běžné), ale přímo samotným trupem, jenž měl být řešený coby pancéřová skořepina. To bylo jistě velmi progresivní, ale na stranu druhou to znamenalo velkou výzvu pro sovětský průmysl, který do té doby vyráběl pancíře jen s jedním zakřivením. Nakonec ovšem byla nová technologie zvládnuta a v květnu 1938 získal Iljušin schválení výroby prototypu CKB-55. Pro sériové letouny bylo určeno označení BŠ-2. V lednu 1939 byl hotový projekt letadla i maketa, první prototyp vzlétl 2. října 1939. Poháněl jej agregát AM-35 a vedle pancéřování byl dalším typickým znakem podvozek, jenž se zatahoval do gondol v křídle (avšak s tím, že část kol i po zatažení zůstávala venku, což mělo usnadnit nouzová přistání), a otvor chladiče v horní straně krytu motoru. Výzbroj tvořily čtyři 7,62mm kulomety ŠKAS v křídle, pátý takový kulomet ve střelišti v zádi kabiny, pumovnice pro 400 kg pum a závěsníky pod křídlem. V dubnu 1940 se přidal druhý prototyp. Celkově ale tyto stroje neprokázaly nejlepší výkony, mj. byly pomalé a měly malý dolet. A tehdy vzniklo ono rozhodnutí, jež mohlo mít pro osud Il-2 opravdu fatální následky. Letoun měl být přestavěn na jednomístný.

Bitevní letouny Il-2 vítězné Rudé armády nad dobytým Berlínem

Bitevní letouny Il-2 vítězné Rudé armády nad dobytým Berlínem

Od prototypů k prvnímu boji

Dodnes není jasné, zda to byl plán velení letectva, které pokládalo zadní střeliště za zbytečné, nebo zda takto chtěl sám Iljušin vyřešit problémové letové vlastnosti svého stroje. Jisté ale je, že výsledkem tohoto rozhodnutí byla rekonstrukce prvního CKB-55 na podobu, která dostala označení CKB-57 a byla zalétána 12. října 1940. Tvary zůstaly takřka stejné, ale místo střelce se objevila přídavná nádrž, o pohon se staral výkonnější motor AM-38, předpokládalo se také zlepšení pancéřování a posílení výzbroje v křídle o kanony. Zanedlouho se přidal i přestavěný druhý prototyp, jenž se poté označoval CKB-55P a svými tvary (zejména zkrácenou kabinou) již odpovídal pozdějším sériovým exemplářům. Místo zamýšlených, ale problémových 23mm kanonů několika typů se použily dva 20mm kanony ŠVAK a kromě nich rovněž dva původní 7,62mm kulomety. Na počátku roku 1941 se rozběhly státní vojskové zkoušky, při kterých se letoun, mezitím přejmenovaný z BŠ-2 na definitivní Il-2, jasně osvědčil, a proto Sergej Iljušin požádal o povolení k sériové výrobě. Ta začala v březnu 1941. Zanedlouho se ale opět měnila výzbroj, protože se přece jen podařilo vyřešit otázku 23mm kanonů a sériové Šturmoviky pak začaly dostávat zbraně VJa-23. Vyšší ráže ale byla vykoupena menší zásobou střeliva, protože pro kanony ŠVAK bylo k dispozici 500 nábojů, kdežto pro VJa-23 jen 300. V každém případě bylo do data německého útoku vyrobeno 249 jednomístných Il-2, z nichž ovšem bylo schopno boje jen okolo dvaceti letadel. První bojové nasazení bitevníků proběhlo v prostoru Bobrujsku u řeky Bereziny, byť se prameny liší, zda k tomu došlo 27. června, nebo až 1. července. Stroje však nejprve způsobily spíše zklamání, na čemž nesla vinu jak špatná kvalita výroby, tak malé zkušenosti letců. Ti měli pouze základní výcvik v pilotáži a používat zbraně se nestačili naučit vůbec, podle čehož vypadaly i výsledky bojových akcí. Vůbec největším problémem však byl fakt, že letoun neměl možnost obrany zadní polosféry. Odstranění střeliště byla chyba a ztráty Il-2 v podmínkách nadvlády Luftwaffe hrozivě narůstaly.

První sériová podoba Il-2 postrádala zadní střeliště

První sériová podoba Il-2 postrádala zadní střeliště

Znovu dvoumístné letouny

A to nebyl jediný problém. V podmínkách války se začalo nedostávat některých kovů, a proto se změnila materiálová skladba Il-2, které se začaly dodávat s dřevěným křídlem a zádí trupu. Kvůli tomu ale samozřejmě podstatně klesla jejich reálná odolnost. Řešení se nakonec nalezlo v podobě čtyř ocelových traverz, jež zpevňovaly dřevěnou konstrukci a zabránily tomu, co se dříve někdy stávalo, totiž že dávka z kulometů a kanonů německého stíhače doslovně „uřízla“ záď Šturmoviku. Větší slabinou ale zůstávala zranitelnost letounu útokem zezadu. Proto se od roku 1942 začaly v útvarových dílnách zkoušet improvizované konverze jednomístných strojů na dvoumístné s tzv. nouzovým střelištěm. Za pilotem byl do trupu vyříznut otvor, kam si sedl druhý člen osádky, který obsluhoval kulomet na lafetě. Provizorní, ale účinné řešení se docela osvědčilo a záhy se dosti rozšířilo. V té době už na úpravě konstrukce pracovala také kancelář Sergeje Iljušina, který se rozhodl vrátit k původní dvoumístné podobě a současně čelit potížím s nedostatečnými výkony. Vznikla tedy nová verze Šturmoviku, která měla hvězdicový motor M-82 a zadní střeleckou kabinu s 12,7mm kulometem Berezin UBT. Stroj prošel zkouškami a byl doporučen k sériové výrobě pod názvem Il-4 (ten se později ale použil pro dálkový střední bombardér, původní DB-3), ovšem ony hvězdicové motory byly nutné pro stíhačky Lavočkin, takže zůstalo jenom u dvou prototypů. Do konstrukce sériového letadla Il-2 však byl následně integrován onen klíčový prvek, tedy zadní střeliště. Testovalo se několik podob včetně otáčivé věžičky a střelišť se dvěma kulomety, ale nakonec se sériově stavěla varianta, která v principu představovala standardizovanou formu onoho nouzového střeliště z polních dílen. Střelec tedy seděl na podlážce v otvoru vyříznutém v trupu, chránily jej pancéřové přepážky a do strany se odklápějící kryt (ten se ale někdy zcela demontoval) a na lafetě byl namontován kulomet UBT se zásobou 200 nábojů. U pozdějších sérií se zdokonalilo pancéřování prostoru střelce, zásoby střeliva ale klesly na 150 nábojů. Kvůli větší zátěži měly dvoumístné Šturmoviky trochu horší letové vlastnosti a unesly menší množství výzbroje.

Prototyp bitevního letadla Il-2 se zadním střelištěm z roku 1942

Prototyp bitevního letadla Il-2 se zadním střelištěm z roku 1942

Šturmoviky v tvrdých bojích

Jak bylo řečeno, Il-2 se účastnily odporu proti německým útočníkům již v prvních dnech bojů. Navzdory počátečním rozpačitým výsledkům bylo zřejmé, že se jedná o podařenou konstrukci s velkým potenciálem, a tak se výroba Il-2 brzy dostala na jedno z prioritních míst v programu sovětského průmyslu. Z této doby ostatně pochází známý Stalinův citát, že tyto stroje jsou pro Rudou armádu potřebné „jako vzduch, který dýchá, a jako chléb, který jí“. Šturmoviky se více a více zapojovaly do obranných bojů a dosáhly několika skutečně významných úspěchů, např. při náletu 30. srpna 1941 u jezera Žižica, kde šestice bitevníků Il-2 připravila Němce o patnáct tanků, sedmdesát nákladních vozů a 580 vojáků. Tyto stroje patřily 215. bitevnímu leteckému pluku, jenž se pak vyznamenal při několika dalších úporných bitvách, mj. v září u Smolensku. Stále více také docházelo k případům, kdy se piloti Šturmoviků zapojili i do vzdušných bojů a způsobovaly citelné ztráty německým bombardérům. Kulminačním bodem použití Il-2 v první fázi války byl důležitý podíl na obraně Moskvy, tedy odražení německé operace Tajfun. Právě 215. bitevní letecký pluk si vedl výborně, takže byl 6. prosince 1941 rozhodnutím Nejvyššího sovětu přejmenován na 6. gardový bitevní letecký pluk, k čemuž navíc dostal čestný přídomek „Moskevský“. Byl to první z celkově 356 bitevních leteckých pluků, které se staly gardovými, což neslo i dodání čestného přízviska, zpravidla podle místa, kde se útvar nejvíce vyznamenal v boji; pro nás může být zajímavé, že se 130. bitevní letecký pluk nazýval „Bratislavský“. Ale nebyly to jen pluky Il-2, jež se staly gardovými, protože tento čestný název obdrželo i dvanáct bitevních leteckých divizí a tři bitevní letecké sbory. Není zdaleka náhoda, že mezi gardovými útvary Il-2 najdeme hned několik se jménem „Stalingradský“, neboť tato bitva, jež znamenala zlom ve válce na východní frontě, byla i jedním z hlavních momentů úspěchů Šturmoviků. Ty předvedly nejen výtečné schopnosti v útocích na pozemní cíle (často i přímo v ulicích města), ale rovněž se výrazně uplatnily v roli ničitelů německých bombardérů a transportních letounů, jež měly zajistit zásobování obklíčených německých vojsk.

Dvoumístné Šturmoviky patřící 7. gardovému bitevnímu leteckému pluku (dostal čestný název „Sevastopolský“) míří k cíli

Dvoumístné Šturmoviky patřící 7. gardovému bitevnímu leteckému pluku (dostal čestný název „Sevastopolský“) míří k cíli

Rozšiřování výzbroje Il-2

Další významné nasazení Il-2 představovala bitva u Kursku v létě 1943, jež také těsně souvisí se zesilováním výzbroje bitevníků. Na tomto místě se proto můžeme o zbraních zmínit trochu podrobněji. Jak bylo uvedeno, hlavňovou výzbroj Il-2 tehdy tvořily dva 23mm kanony VJa-23 a dva 7,62mm kulomety ŠKAS v křídle, u dvoumístných Il-2M také 12,7mm kulomet Berezin UBT v zadním střelišti. Kromě toho měly Šturmoviky křídlové závěsy a trupovou pumovnici. Závěsy pod křídlem byly od počátku zamýšleny především pro neřízené raketové střely, a sice RS-82 a RS-132 (číslo udává ráži v milimetrech), jež byly i předchůdci populárních „Kaťuší“, tedy dělostřeleckých raketometů Rudé armády. Rakety byly vysoce účinnou zbraní především proti méně odolným plošným cílům, ačkoli v obměně RBS-82 či RBS-132 s průraznou hlavicí představovaly skvělý nástroj i proti tankům. Jednomístný Il-2 standardně nosil osm raket, pod křídlo dvoumístného Šturmoviku se zpravidla zavěšovaly jenom čtyři, avšak pozdější výrobní verze letadla s výkonnějšími motory mohly přepravit ještě podstatně víc. Vrcholem byl pokus použít dvojitý počet zdvojených kolejnic, takže jeden Il-2 nesl 32 raket, ale ty příliš zvyšovaly odpor vzduchu, takže se tento nápad nerozšířil. Trupová pumovnice sloužila hlavně pro pumy různých typů, nejčastěji trhavé řady FAB, dále tříštivé, protipancéřové, zápalné, dýmové nebo osvětlovací. Co se týče hmotnosti, Il-2 shazovaly nejčastěji pumy o váze 50 kg, maximálně se daly používat pumy stokilogramové. V bitvě u Kursku byly poprvé nasazeny dvě nové zbraně určené speciálně proti tankům. Šturmoviky dostaly do svého arzenálu speciální bombičky, jež měly protipancéřový efekt a nazývaly se PTAB-2,5-1,5 (zvláštní označení odkazovalo na fakt, že vážily 1,5 kg, měly avšak rozměr jako „obyčejná“ 2,5kg bombička). Jeden stroj mohl unést v pumovnici až 192 kusů, což umožnilo provádět „plošné“ údery na skupiny tanků, a to někdy se skutečně drtivým účinkem. Kromě toho byly v několika sériích zhotoveny Il-2, které místo 23mm kanonů nesly těžké 37mm kanony NS-37 s protitankovým střelivem. Jejich odpor však bohužel dosti snižoval letové parametry. Z téhož důvodu zůstal jen ve fázi prototypu také Il-2, který dostal dokonce dvojici 45mm kanonů NS-45.

Bitevník Il-2M3 vyzbrojený 37mm protitankovými kanony NS-37

Bitevník Il-2M3 vyzbrojený 37mm protitankovými kanony NS-37

Další vývoj techniky a taktiky

Kromě výzbroje se samozřejmě postupně rozvíjely i další vlastnosti Šturmoviku. V roce 1942 se začaly sériově vyrábět stroje s agregátem AM-38F o větším výkonu a koncem roku 1943 se dostala do služby verze s pozměněným křídlem. Zadní střeliště totiž hodně změnilo vyvážení, takže pro Šturmovik bylo zkonstruováno mírně šípové křídlo, které podstatně zlepšovalo jeho stabilitu a ovladatelnost. Rusky se označovalo jako KSS, „krylo so strelkoj“. V roce 1944 byla již situace se stavem kovů podstatně lepší, a proto se začala vyrábět kovová křídla a nakonec i trupy, takže Il-2 vlastně skončil v té podobě, v jaké začal, tedy jako celokovový. Vedle toho je ale třeba zmínit další podstatný faktor, a sice evoluci bojové taktiky. Na samém počátku války útočily Šturmoviky v letu co možná nejníže nad terénem, aby protivníka překvapily. Na piloty to ale pochopitelně kladlo enormní nároky, protože cíl zahlédli vlastně až na poslední chvíli, a proto se postupně začalo útočit z větší výšky, nejčastěji několika stovek metrů. Doporučovalo se, aby Šturmoviky letěly nízko nad zemí, poblíž cíle vystoupaly a zaútočily v klesání. V roce 1942 se po sérii zkoušek na střelnicích dospělo k jinému doporučení, které zahrnovalo sérií tří útoků. Il-2 měly nejprve na vzdálenost 300 až 400 m vypustit své rakety, při přeletu nad cílem shodit bomby a poté se vracet k dalším náletům pomocí hlavňové výzbroje. Po dalších bojích a zkouškách se nakonec etablovalo řešení, které Šturmoviky patrně nejvíce proslavilo a jemuž se říkalo „kruh smrti“ nebo „čertovo kolo“. V zásadě šlo o bojový manévr skupiny minimálně osmi Il-2, jež měly přibližně v kruhu za sebou kroužit kolem cíle a opakovaně provádět útoky v sestupném letu. Kromě efektivního střídání při útoku to mělo též významný obranný účinek, jelikož každý aktuálně útočící stroj byl vždy krytý následujícím pro případ, že by se stal cílem německého stíhače. Podobnou motivaci měla rovněž taktika letící formace Šturmoviků (zvaná „nůžky“), jež během letu opisovaly ploché vlnovky, takže případný útočník by se nutně dostal do zóny palby zbraní některého z letadel. Mnozí zkušení piloti Il-2 se vlastně leteckým bojům nijak nevyhýbali a připsali si řadu sestřelů, protože nízko u země dokázaly Šturmoviky svádět s německými stíhačkami v podstatě vyrovnané střety.

Výkres letounu Il-2M3 s mírně šípovým křídlem (tzv. KSS)

Výkres letounu Il-2M3 s mírně šípovým křídlem (tzv. KSS)

Odvozené verze a hodnocení

Přes schopnosti vést i vzdušný boj se však Il-2 přece jen dařilo nejlépe, když létaly pod krytím vlastní letecké převahy, jaké se sovětské letectvo těšilo v roce 1945. Na samém konci války se dostal do služby následný typ Il-10, který přinesl mnohá vylepšení, ovšem neznamenal takový „skok“ jako jeho předchůdce a ani vzdáleně nedosáhl jeho slávy. Il-2 se významně zapojily do bitvy o Berlín a zasáhly také do květnových bojů o Prahu. V této souvislosti je vhodné říci, že piloty Šturmoviků nebyli zdaleka jen sovětští letci, protože tyto stroje dostaly i jednotky, které v rámci Rudé armády budovaly některé spojenecké země, a sice Československo, Jugoslávie a Polsko. Po válce přešly tyto Il-2 do výzbroje nově budovaných armád těchto států (u nás měly název B-31), kromě uvedených je získalo i Maďarsko, Bulharsko a Mongolsko. Drtivá většina postavených Il-2 samozřejmě odpovídala bitevní verzi, ale malé počty byly vyrobeny v jiných variantách. Byl to např. cvičný Il-2U s dvojitým řízením a redukovanou výzbrojí a Il-2KR pro průzkum a řízení dělostřelecké palby (byl opatřen fotoaparáty a výkonnou radiostanicí). Podle části zdrojů byly některé Il-2 sloužící u jednotek námořního letectva vybaveny torpédy a měly označení Il-2T, avšak jiné prameny to výslovně popírají; u „námořních“ Il-2 ale určitě stojí za zmínku, že někdy útočily pomocí „žabkového“ bombardování, tedy tak, aby se pumy odrážely od hladiny a zasáhly bok lodě. Zdaleka největší zásluha Il-2 ale logicky spočívá v bitevní roli. Na počátku měl letoun četné slabiny, po jejich vyřešení se však stal skutečně vynikající zbraní a zásadně se podílel na vítězství Rudé armády. Byl dobře ovladatelný, snášel veliká poškození (jeden kus se vrátil s 600 průstřely) a měl pozoruhodnou palebnou sílu. V některých obdobích měl Il-2 vysoké ztráty (poměrně málo se ví, že z více než 36 000 vyrobených letadel bylo přes 23 000 zničeno), avšak úžasná jednoduchost a racionalita konstrukce umožnila vcelku snadné nahrazování. Počet gardových jednotek s Il-2 svědčí o vysoké bojové efektivitě tohoto letadla, jež bylo i velmi oblíbené. Il-2 prakticky redefinoval taktiku bitevního letectva a byl bezesporu jednou z nejdůležitějších zbraní druhé světové války.

Zrekonstruovaný letoun Il-2M3 nadace The Flying Heritage Collection je jediný Šturmovik, který dnes na světě létá

Zrekonstruovaný letoun Il-2M3 nadace The Flying Heritage Collection je jediný Šturmovik, který dnes na světě létá

Parametry bitevního letounu Il-2
  Il-2 (1941) Il-2M (1942) Il-2M3 (1943)
Osádka 1 muž 2 muži 2 muži
Rozpětí křídla 14,6 m 14,6 m 14,6 m
Celková délka 11,6 m 11,6 m 11,6 m
Celková výška 4,17 m 4,17 m 4,17 m
Prázdná hmotnost 3 990 kg 4 525 kg 4 625 kg
Vzletová hmotnost 5 310 kg 6 060 kg 6 160 kg
Typ motoru AM-38 AM-38F AM-38F
Výkon motoru 1224 kW 1176 kW 1287 kW
Max. rychlost 426 km/h 411 km/h 405 km/h
Bojový dolet 638 km 685 km 720 km
Bojový dostup 6 200 m 6 000 m 5 500 m

 

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Kolektiv: OKB Ilyushin – A History of the Design Bureau and its Aircraft, Hinckley 2004
Michal Ovčáčik a Karel Susa: Ilyushin Il-2 Shturmovik, Praha 2006
Oleg Rastrenin: Bitevní letoun Iljušin Il-2, Nevojice 2008
Oleg Rastrenin: Il-2 Shturmovik Guards Units of World War 2, Oxford 2008
Jiří Vraný a Pavel Týc: Ilustrovaná historie letectví: Iljušin Il-2, Junkers J I, Fairchild A-10 Thunderbolt II, Praha 1990
The Flying Heritage Collection, Válka.cz, Wikipedia.org

Fotografie: RGVA, The Flying Heritage Collection, archiv autora

Publikace: Extra Válka – Vojska 4/2013

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.října 1882 se narodil Wilhelm Bodewin Johann Gustav Keitel německý polní maršál popravený 16. října 1946 za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

22.října 1576 – český král Rudolf II. Habsburský byl zvolen v Řezně německým králem