Kdo je online

Právě přítomno: 2945 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

LETECKÁ TECHNIKA

Zveřejněno: 22. 3. 2019 10:53 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: LETECKÁ TECHNIKA Kategorie: BOMBARDÉRY

Convair B-36 Peacemaker: Deset motorů, osm věží, čtyři pumovnice

B-36J (č. p. 52-2220) vystaven v National Museum of the United States Air Force

B-36J (č. p. 52-2220) vystaven v National Museum of the United States Air Force

Létající mezikontinentální monstrum se šesti vrtulemi a čtyřmi tryskami mělo sloužit k nesení nukleárních zbraní ve válce, po které už by nebylo nic.

Stále je to největší sériově vyráběné letadlo s pístovými motory, kterých mělo hned šest, mělo však navíc čtyři motory proudové. O ochranu se staralo osm kanonových věží, ale zkoušely se také parazitní stíhačky. Letoun B-36 Peacemaker vznikl kvůli náletům na nacistické Německo z amerického území, poté se však stal páteřním strojem pro nesení jaderných zbraní, které měl přepravit nad sovětské území. Jiné verze se staraly o vzdušný průzkum. Každopádně se ovšem jednalo o vskutku impozantní stroj, jenž ohromoval svými rozměry i výkony, přestože v době, kdy vstoupil do služby, už byl v podstatě zastaralý.

V zaměřovači Německo a Japonsko

Historie B-36 se dá vystopovat až do počátku roku 1941, kdy v USA panoval strach, že se pod německým tlakem nakonec britský odpor zhroutí a Amerika bude muset válčit proti Německu bez využití území Britských ostrovů. Z toho vzešla potřeba mít dálkový bombardér, jenž bude schopen vzlétnout z amerického kontinentu, bombardovat Berlín a vrátit se zpátky, takže bude třeba akční rádius cca 9200 km. Velení letectva v dubnu 1941 vydalo požadavky, v nichž byly obsaženy tehdy téměř fantastické hodnoty, mj. celková přeletová vzdálenost 19 000 km, let ve výšce přes 14 000 m (aby se letouny pohybovaly mimo výškový dostřel německých kanonů) a nejvyšší rychlost 720 km/h. Takové specifikace ale dramaticky přesahovaly možnosti tehdejší letecké technologie, a tak je generálové byli nuceni zmírnit na dolet „jen“ 16 000 km ve výšce 12 000 m. O stavbu stroje projevily zájem firmy Boeing a Consolidated, z nichž druhá se roku 1943 spojila se značkou Vultee, čímž vznikla společnost Convair. Ta se také stala vítězem, ale mezitím se plány opět měnily, protože do popředí se dostávalo bombardování Japonska. První prototyp měl být dodán v srpnu 1945, ovšem kvůli extrémní náročnosti konstrukce odstartoval až 8. srpna 1946. Prototyp měl název XB-36 a od budoucí sériové podoby se lišil např. tvarem přídě a podvozkem, jenž měl na každé hlavní noze jedno kolo s pneumatikou o průměru 2,8 m (větší „gumy“ do té doby nikdo nevytvořil). Dne 4. prosince 1947 vzlétl předsériový YB-36, u něhož se provedly změny odpovídající finální podobě, což znamenalo mj. typickou vypouklou kabinu a čtyřkolové podvozky (ale zkoušely se i pásy).

Prototyp XB-36 při prvním letu

Prototyp XB-36 při prvním letu

Obrovské rozměry, váhy a výkony

V roce 1948 tak začala produkce strojů B-36 Peacemaker v první sériové variantě B-36A, byť tyto letouny ještě neměly výzbroj a byly určeny především k výcviku osádek. Na konci onoho roku ale dorazily také první bojeschopné B-36B. Bez ohledu na detaily ovšem platilo, že B-36 byl opravdu, ale opravdu velký. Ba co víc, byl gigantický, monstrózní, nestvůrný. Křídlo mělo rozpětí víc než 70 m, trupu chybělo jenom pár desítek centimetrů do délky 50 m, svislá ocasní plocha čněla do výšky přes 14 m, prázdné letadlo vážilo víc než 63 tun, maximální váha činila přes 140 tun a nosnost zbraní dosahovala skoro 40 tun. To bylo desetkrát víc než nosnost typu B-17 a vlastně o trochu víc, než kolik vážil naložený B-17! Aby něco takového dokázalo létat, byla nutná i obrovská pohonná síla. Tu zajistila šestice hvězdicových motorů Pratt & Whitney R-4360-41 (každý z nich měl 28 válců), které dodávaly celkový výkon 17 000 kW. Ten otáčel šesti třílistými tlačnými vrtulemi o průměru 5,8 m, díky kterým letoun dosahoval rychlosti cca 610 km/h ve výšce 13 000 m a měl akční rádius kolem 6000 km. Křídla byla tak tlustá, že jimi bylo možno i za letu prolézat k motorům a kontrolovat jejich stav. Osádka čítala 15 mužů, pro něž byla k dispozici kuchyňka a šest lůžek, neboť B-36 dokázal vydržet ve vzduchu téměř dva dny. Osm z oněch mužů se staralo o obsluhu obranné výzbroje, jelikož B-36 nesl osm dálkově ovládaných věžiček (z toho šest zatahovacích), každou se dvěma 20mm kanony M24A1. Trup obsahoval celkem čtyři pumovnice pro dopravu bomb.

Obranná věž s dvojicí 20mm kanónů

Obranná věž s dvojicí 20mm kanónů

K šesti vrtulím přibyly čtyři turbíny

Letečtí inženýři v počátcích programu B-36 samozřejmě nevěděli o vývoji nukleárních zbraní, enormní nosnost letounu však umožnila, aby se pak stal jejich primárním nosičem. Mohl nosit jakoukoli tehdejší americkou jadernou bombu včetně termonukleární Mark 17, která vážila asi 19 tun. Jako jediný americký stroj zvládl také strašlivou „zemětřesnou“ konvenční pumu T-12 Cloudmaker o váze skoro 20 tun, a to hned ve dvou kusech. Úchvatná nosnost však nezměnila fakt, že vrtulový B-36 se už v době vstupu do výzbroje začínal jevit jako zastaralý, a proto byl učiněn krok, jenž měl dramaticky zlepšit jeho výkony. Pod křídlo přibyla čtveřice proudových agregátů General Electric J47-GE-19, které se měly aktivovat v bojové situaci. Výkon se takto zvýšil na bezmála 30 000 kW a nejvyšší rychlost se přiblížila 700 km/h, jenže za cenu poklesu doletu, protože turbíny byly samozřejmě velmi „žíznivé“. Letoun s deseti motory dostal název B-36D a práce jeho deseti agregátů se běžně popisovala sloganem „Six turning, four burning“. Coby další přišla zdokonalená varianta B-36F, jež obdržela silnější pístové motory R-4360-53 a nabízela opět o něco vyšší výkony. Další provedení mělo název B-36H a vyznačovalo se mj. změnami vybavení kokpitu a poslední sériová bombardovací varianta se nazývala B-36J. Byla určena pro výškové operace, kvůli čemuž pozbyla šest zatahovacích věží (takže se počet členů osádky snížil na devět) a dostala větší zásobu paliva a zesílený podvozek, neboť plná startovní hmotnost přesahovala 185 tun. Maximální přeletová vzdálenost činila asi 16 000 km a letouny dokázaly bez problémů operovat ve výšce přes 17 000 m.

B-36H

B-36H

Od bombardování k fotografování

Tato letová hladina se nacházela beznadějně mimo možnosti drtivé většiny tehdejších stíhaček a podle amerického mínění i nad výškovým dosahem sovětských radarů. Právě proto byl B-36 na přelomu 40. a 50. let vnímán jako velmi efektivní nástroj pro přepravu jaderných bomb nad území SSSR v hypotetické třetí světové válce. A aby se přesně vědělo, co se má bombardovat, byl nutný i vzdušný průzkum, pro který se „Mírotvůrce“ jevil jako vhodná výšková platforma. Jeden B-36D byl tedy přestavěn na fotografický průzkumný RB-36D, jenž měl osádku celkem 22 mužů, neboť sedm „přidaných“ vojáků obsluhovalo sestavu až 23 přístrojů K-17C, K-22A, K-38 a K-40. Kamery se nacházely v první pumovnici, ve které byla umístěna dokonce i malá temná komora. V druhé pumovnici bylo dopravováno 80 osvětlovacích bomb T-86, ve třetí se nalézala přídavná palivová nádrž a konečně ve čtvrté elektronické rušičky. Jelikož se pokusný RB-36D osvědčil, proběhly i přestavby dalších bombardérů včetně verze B-36B, čímž vznikly sériové letouny RB-36D a RB-36B. Na průzkumníky se změnila též část B-36A a předsériový YB-36, a to pod novým názvem RB-36E. Nakonec se některé letouny postavily již přímo jako průzkumné, a jelikož svou technickou úrovní odpovídaly „efkům“ a „háčkům“, byly označeny jako RB-36F a RB-36H. Zhruba třetina z celkem 384 vyrobených B-36 tak nakonec prováděla výškový fotografický průzkum zemí východního bloku.

 Convair RB-36D

Convair RB-36D

Parazitní letouny a jaderný reaktor

Mezi „špiony“ patřil i experimentální ERB-36D, na němž se zkoušela obří kamera K-42, která měla ohniskovou vzdálenost přes šest metrů (!), takže z výšky 13 500 m mohla pořídit snímky zachycující předměty o velikosti golfového míčku. To byl ale jen jeden z mnoha experimentů, pro něž obrovský „Mírotvůrce“ sloužil. V původních plánech B-36 figurovalo též např. nesení parazitní stíhačky XF-85 Goblin, ale ta se nakonec projevila jako nebezpečnější pro své piloty než pro případného nepřítele. Mnohem více se osvědčilo parazitní průzkumné letadlo RF-84K Thunderflash, jež bylo neseno pod trupem stroje GRB-36D, a tato sestava se skutečně dočkala omezeného operačního nasazení. Zkoušelo se i použití F-84F jako parazitní ochranné stíhačky pro B-36, ale tyto pokusy nevedly k úspěchu. Snad nejbizarnějším pokusem na bázi B-36 bylo letadlo NB-36H Crusader, které dopravovalo nukleární reaktor ASTR v rámci projektu vývoje jaderného pohonu letounů. „Atomový“ derivát B-36 zvaný X-6 ale zůstal jen v modelu. Pouze v prototypu vznikl YB-60 (nejprve zvaný YB-36G), který měl šípové křídlo a osm tryskových motorů, a v jednom kusu zůstala i transportní modifikace XC-99 s nosností přes 45 tun, ačkoli tento unikátní stroj byl krátkou dobu skutečně provozován. Během 50. let však bylo evidentní, že B-36 prostě zastarává a nedokáže se bránit nové generaci stíhaček a raket. Objevily se nové proudové bombardéry (zejména B-52), a tudíž B-36 odešel roku 1959 do výslužby. Žádný kus nikdy nebyl nasazen v bombardovací misi, což bylo nepochybně dobře, ale stejně nepochybné je, že šlo o výjimečnou ukázku leteckého inženýrství.

 Convair YB-60

Prototyp bombardéru YB-60, v pozadí je bombardér Convair B-36F

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 11. ledna 2019

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.července 1744 – Pruský král Fridrich II. a německý císař Karel VII. uzavřeli tzv. frankfurtskou spojeneckou smlouvu. Císař souhlasil s připojením pravého břehu Labe k Prusku za vojenskou pomoc proti Marii Terezii.