Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 9

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Aviator - Komentář v MI-8/-17 Hip
Maďaři v letos v březnu vyřadili své poslední vrtulníky Mil Mi-8, stalo se tak po 52 letech jejich provozování.
Michal Kroužek - Odpověděl na komentář # 4706 v Shrnutí za únor 2021
Mám teď rozpracováno dost děl z 1. světové války. Část je i hotová a jen čeká na korekci/zveřejnění.
Duke - Odpověděl na komentář # 4706 v Shrnutí za únor 2021
Je pravda, že z WW1 toho tu tolik nemáme.
Chystá se desková hra s legionáři na Sibiři. Legie: Sibiřská cesta https://forum.vojsko.net/viewtopic.php?f=64&t=400...
Co také oprášit 1. světovou válku?

NÁMOŘNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 6. 2. 2021 11:11 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: NÁMOŘNÍ TECHNIKA Kategorie: LETADLOVÉ LODĚ

CVA-58 United States: Bizarní projekt letadlové lodě pro jadernou válku

USS United States (CVA-58)

Ve své době ohromující rozměry, výsuvné velitelské ostrůvky, na palubě jaderné bombardéry. Tak měla vypadat první americká „letadlová superloď“.

Ať už máme na zahraniční politiku USA jakýkoliv názor, nepochybným faktem je, že důležitý nástroj jejího prosazování představují operační skupiny letadlových lodí. V tomto oboru nemá US Navy žádného srovnatelného soupeře, jelikož dnes provozuje jedenáct nosičů s atomovým pohonem. Ne každý ovšem ví, že tyto „letadlové superlodě“ („supercarriers“) mají své kořeny v projektu, jenž se zrodil již krátce po druhé světové válce s cílem postavit na tehdejší poměry gigantické plavidlo pro proudové bombardéry s jadernými zbraněmi. Ačkoli se velice zvláštně pojatý nosič CVA-58 United States nakonec nedokončil, tento ambiciózní projekt měl zásadní význam pro další vývoj amerických letadlových lodí.

Pro bombardéry s obřími pumami

Druhá světová válka potvrdila nástup letadlových nosičů jako nových vládců oceánů, na scéně se však objevila i kvalitativně nová kategorie letadel, a to stroje s proudovými motory. Během války začala stavba nových letadlových třídy Midway, které měly dopravit až 120 letounů, ale již tehdy bylo zřejmé, že pro reaktivní techniku jsou prostě příliš malé, takže vznikly pouze tři tyto lodě, které operovaly po boku válečných nosičů třídy Essex. Ale již na počátku roku 1946 se začal rodit zcela nový design nosiče, který už byl určen speciálně pro proudová letadla, a to dokonce pro strategické bombardéry. US Navy se totiž chtělo významně podílet i na jaderném odstrašování, jenže nesmíme zapomínat, že technologie atomových pum zatím nestačila učinit významnější pokrok, takže šlo stále o zbraně obrovské a těžké. Admirálové potřebovali letoun schopný nést bombu o váze 4 až 5 tun na vzdálenost 1700 námořních mil (tzn. přes 3100 km), z čehož vyplynuly specifikace designu o max. hmotnosti 45 tun, ne o moc menšího než slavný B-29. Taková letadla samozřejmě nemohla operovat ze stávajících lodí, a tudíž se zrodil návrh na tehdejší poměry téměř neuvěřitelného nosiče USS United States. Námořnictvo pro něj brzy začalo užívat pojem „supercarrier“, tedy „letadlová superloď“. Superlativ byl na místě, jelikož nový nosič měl mít letovou palubu dlouhou 332 m a širokou 58 m, standardní výtlak měl činit cca 65 000 tun a plný více než 83 000 tun. Letadlová loď United States by se tedy s výrazným náskokem stala největším válečným plavidlem na světě.

USS United States (CVA-58)

Čtyři postranní výsuvné ostrůvky

Revoluční charakter nových letadlových lodí však nespočíval zdaleka jen v obřích rozměrech. Již na první pohled poutalo pozornost, že nosič neměl mít na boku rozměrný velitelský ostrov, měl mít jen rovnou letovou palubu. V minulosti již podobné konstrukce vznikly, ostatně první americký nosič CV-1 Langley ostrov neměl a Japonci vyrobili takových nosičů několik, avšak v případě United States šlo o jiný motiv a jiné řešení. Admirálové chtěli, aby na palubě nebylo nic, co by omezovalo činnost velkých bombardérů, ale současně chápali, že ostrov je potřebný k přehledu a řízení letových operací. Design USS United States tedy počítal s tím, že na každé straně budou umístěny dva zvedací ostrůvky, větší a menší. Velký ostrůvek na pravoboku měl sloužit pro kapitána lodě, zatímco ten na levoboku pro admirála flotily, oba menší se pak měly užívat pro přehled nad palubními operacemi. Dalším prvkem, jenž byl v USA neobvyklý, byla pancéřovaná letová paluba. Američané dříve preferovali pancéřování hangárové paluby, avšak plánovaná hmotnost bombardérů znamenala nezbytnost značně zesílit letovou palubu, jež tedy měla zároveň zastávat roli hlavního pancéřování konstrukce lodě. Po okrajích letové paluby se měla nalézat menší prosklená stanoviště, jež měla pomáhat s řízením letových činností a navíc se měla podílet na řízení palby. Arzenál měl zahrnovat osm děl ráže 127 mm, šestnáct děl ráže 76 mm a dvacet 20mm rychlopalných kanonů Oerlikon.

USS United States (CVA-58)

Čtveřice katapultů a pětice výtahů

O pohon se mělo starat osm kotlů a čtyři parní turbíny, které by dodávaly výkon 209 MW, což mělo stačit na rychlost až 33 uzlů (61 km/h), ale už se začínalo uvažovat i o jaderném pohonu. Na palubě se mělo nalézat celkově 3019 mužů osádky a k nim 2480 mužů letového personálu. Absence pevného velitelského ostrova však znamenala také komplikace, protože loď nemohla mít velký přehledový radiolokátor. To se mělo vyřešit prostě tak, že nosiče třídy United States měly operovat v rámci svazů, v nichž by se pohybovaly i velitelské křižníky s radary, které by předávaly data na palubu nosiče. Prvním takovým křižníkem byl CLC-1 Northampton.

USS Northampton (CLC-1)

USS Northampton (CLC-1)

 

Kromě toho měly ve svazu operovat i „normální“ letadlové lodě tříd Essex a Midway, z nichž by byly vysílány ochranné stíhačky, zatímco nosiče třídy United States byly zamýšleny primárně coby platformy pro bombardéry. Starty letadel měly zajistit čtyři velké parní katapulty, ke každému by příslušel jeden boční výtah a plavidlo mělo mít rovněž pátý výtah na zádi. Rozměry paluby měly stačit na bezpečné provádění startů a přistání současně. Standardní palubní skupina měla čítat zhruba 12 až 18 bombardérů a 54 stíhaček, avšak v případě nutnosti mohla loď zvládnout až 30 bombardérů a 80 stíhaček. Konstruktéři tvrdili, že pokud by se naložily jen stíhačky, byl by nosič United States schopen přepravit neuvěřitelné dvě stovky. Vedle toho se plánovalo, že z lodě budou operovat i protiponorkové letouny P2V (P-2) Neptune a transportní letadla, která by zajišťovala výsadky námořních pěšáků i s technikou.

USS United States (CVA-58)

Konvenční i bizarní návrhy letadel

Na začátku provozu nosičů třídy United States z nich měla vzlétat tehdy standardní letadla US Navy, tedy např. stíhací FH Phantom, F2H Banshee nebo F7U Cutlass a bombardéry AJ (A-2) Savage. Ty měly onen požadovaný dolet 1700 námořních mil, jenže jejich maximální rychlost se v době příchodu proudových letounů jevila jako nedostatečná, a proto námořnictvo oslovilo výrobce s žádostí o design onoho nového proudového bombardéru o vzletové hmotnosti do 45 tun. Kromě vcelku konvenčně řešených konstrukcí se vyskytly i opravdu bizarní nápady, mezi nimiž nepochybně kraloval projekt Douglas 1186-C. Poněkud připomínal německou koncepci Mistel, jelikož se jednalo o spojení dvou strojů. Nahoře se mělo nalézat pilotované letadlo, jež působilo jako derivát rekordního letounu X-3 Stiletto, zatímco spodní prvek tvořila gigantická řízená střela s nukleární hlavicí. Aby toho nebylo málo, dvojice reaktivních motorů této rakety měla být také jaderná, resp. ohřívaná palubním atomovým reaktorem. Určitě nepřekvapí, že se tato šílenost nedostala z kreslicího prkna. Za favorita dlouho platil návrh Curtiss P.558, ovšem nakonec se z vítězství přece jen radovala firma Douglas, ale s konvenčním konceptem, jenž se pak vyvinul do podoby stroje A3D (A-3) Skywarrior. Ten vážil „jen“ 31 tun, ovšem i tak šlo o nejtěžší palubní letadlo vůbec. Kromě bombardování zajišťoval také tankování či elektronický boj a službu v US Navy definitivně opustil až roku 1991.

Douglas A-3 Skywarrior

Douglas A-3 Skywarrior

Začátek stavby a konec programu

Vítězství letounu výrazně lehčího, než se původně žádalo, bylo vskutku příznačné, jelikož nad nosičem United States se už stahovaly mraky. Prezident Harry S. Truman objednal stavbu pěti plavidel, z nichž první získalo číslo CVA-58, ovšem celý projekt od počátku čelil tvrdé kritice zejména ze strany letectva, jež v něm vidělo (a koneckonců asi oprávněně) konkurenci pro své strategické bombardéry. Projekt nosiče podporoval ministr obrany James Forrestal, který však musel 31. března 1949 kvůli neshodám s Trumanem rezignovat. Na jeho místo přišel Louis A. Johnson, jenž naopak dopřával sluchu generálům letectva a kritizoval plány námořnictva. Loď CVA-58 United States se 18. dubna 1949 skutečně začala stavět, jenže Johnson o pouhých pět dní později nařídil stavbu ukončit a celý projekt zrušil. Inženýři ale pracovali dál, protože řada prvků designu United States (mj. parní katapulty) se měla vtělit do budoucích „superlodí“. Pro ty byl sice vybrán konvenčnější design, ale přesto se jednalo o plavidla opravdu velká a v řadě ohledů revoluční, jak dokázalo již první z nich, nosič CVA-59 (později CV-59) Forrestal, jenž zahájil službu v roce 1957. USA už pak jiné letadlové lodě než ty „super“ ani nestavěly a roku 1961 byl zaveden do výzbroje první nosič s atomovým pohonem CVN-65 Enterprise. Z těchto lodí už startovaly též bombardéry A-3 Skywarrior, takže námořnictvo se mohlo směle postavit vedle letectva jako další strategická jaderná odstrašující síla. Převratný program nosiče United States pro to nepochybně položil velice důležité základy.

USS United States (CVA-58)

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 31. května 2019

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

9.května 1946 byla v Bělehradě podepsána Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a mírové spolupráci mezi ČSR a Jugoslávií.

9.května 1790 – Zrušení berní a urbariální reformy nahrazující robotu peněžní dávkou.

9.května 1946 byla zařazena do stavu britská lehká letadlová loď HMS Triumph.

Translate