ARMÁDY A HISTORIE

Alžírsko: Saharská regionální velmoc

Největší vojenský rozpočet v Africe, dobře hodnocený výcvik, moderní výzbroj převážně z Ruska, ale také z Číny či ze západní Evropy. Tak lze stručně charakterizovat alžírskou armádu, kterou experti většinou pokládají za jednu z nejlepších na černém kontinentu a která opakovaně zasahuje také do domácí politiky.

Koncem loňského roku se vyskytly zprávy, podle nichž se Alžírsko stane prvním zahraničním odběratelem ruských bojových letounů Su-34 a Su-57. Ačkoli byly záhy zpochybněny a zatím nedošlo k oficiálnímu oznámení, takový krok severoafrické země by zapadal do probíhajícího procesu zbrojení v tomto regionu. Někteří odborníci již hovoří i o „závodech“ mezi Alžírskem a sousedním Marokem. Druhý zmíněný stát kupuje zejména západní techniku, kdežto armáda Alžírska patří mezi nejlepší zákazníky zbrojního průmyslu Ruské federace. Pořizuje však také rostoucí objemy výzbroje z Číny a postupně buduje rovněž domácí výrobní kapacity, na čemž se významně podílejí i západoevropské společnosti.

Politická důležitost armády

Území soudobého Alžírska kdysi ovládali Féničané, po nichž se ho zmocnili Římané. Po pádu jejich říše následovala staletí střídání různých domácích vládců a kmenových válek, ale území severní Afriky pak ovládala osmanská říše. Její panování trvalo až do 19. století, kdy Alžírsko jako svou kolonii získala Francie, jež odtamtud rekrutovala též značné počty vojáků. Za druhé světové války si kontrolu nad územím podržela vláda ve Vichy, což ale trvalo jen do listopadu 1942, kdy došlo k vylodění britsko-amerických sil (operace Torch). V Alžírsku však postupně sílilo i volání po samostatnosti, která postupně získávalo ozbrojený charakter, takže roku 1954 vypukla válka za nezávislost. Jak francouzská armáda, tak alžírští povstalci se dopouštěli řady zločinů, takže do roku 1962, kdy Paříž uznala samostatnost svojí někdejší kolonie, bylo zabito okolo milionu Alžířanů. Vzhledem k chaosu v čerstvě nezávislé zemi patrně nepřekvapuje, že nejmocnějším politickým aktérem zůstala domácí armáda. Díky ní se prezidentem stal Ahmed Ben Bella, revoluční politik a hrdina války, ovšem již za tři roky jej armáda sesadila a sama se chopila moci. Alžírsko patřilo mezi tzv. nezúčastněné státy a udržovalo dobré vztahy se SSSR (který byl hlavním dodavatelem zbraní), ale nepřerušilo ani styky s Francií. Dlouho fungovalo jako režim jedné politické strany (FLN, Fronta národního osvobození), byť velká část faktické moci stejně náležela vojákům. Existence více stran byla povolena až na přelomu 80. a 90. let a v roce 1991 se konaly první svobodné volby. Naneštěstí ale vše nasvědčovalo tomu, že zvítězí islamistická strana FIS, takže armáda znovu zasáhla. V zemi pak propukla občanská válka, jež trvala až do roku 2002. Armáda postupovala někdy velice brutálně, což pomohlo zlomit odpor islamistů, konflikt však stál životy možná až 350 000 lidí. Prezidentem země se stal Abdelaziz Bouteflika, jenž se podílel už na převratu v roce 1965. Na tomto postu zůstal až do roku 2019, kdy jej k rezignaci donutila (velmi příznačně) armáda.

Široké spektrum ohrožení

Dekáda bojů proti islamistickým partyzánům a teroristům samozřejmě velmi ovlivnila podobu alžírské armády, která má oficiální název Alžírské národní lidové ozbrojené síly. Je však dosti paradoxní, že kdysi vznikla na základě hnutí, jež vedlo proti Francii partyzánský a teroristický odboj. V době samostatnosti mohla sbírat zkušenosti jen velmi omezeně, protože poslala malé expediční jednotky do dvou arabsko-izraelských válek (1967 a 1973), kde však utrpěly značné ztráty, a zúčastnila se pohraničních přestřelek s Marokem (1963 a 1976). Právě Maroko pořád představuje hlavního alžírského regionálního rivala, protože oba státy mají pohraniční spory a protože Alžírsko dlouhodobě podporuje povstalce na tzv. Západní Sahaře, tzn. na území, které by mělo mít samostatnost, fakticky je ovšem okupováno Marokem. Navíc v některých částech Alžírska dosud působí některé islamistické ozbrojené skupiny, a tudíž armáda musí vzdorovat jak těmto asymetrickým hrozbám, tak hrozbě mezistátního konfliktu s Marokem. Alžírsko tak musí na obranu a bezpečnosti vynakládat velké prostředky (přes 5 % HDP), a proto se chlubí i největším vojenským rozpočtem v Africe. Není tedy překvapivé, že patří rovněž mezi největší dovozce zbraní na světě, nedělá však běžnou chybu řady zemí třetího světa, které kupují drahé zbraně, jenže zanedbávají personál. Odborníci hodnotí úroveň výcviku alžírských vojáků jako velmi slušnou, k čemuž jistě přispívá i proces zvyšování podílu profesionálních vojáků, ačkoli země dosud udržuje i povinnou službu (dříve 18, nyní 12 měsíců). Kromě nákupů špičkových zahraničních zbraní navíc Alžírsko buduje domácí průmysl, a tudíž licenčně vyrábí např. vozy značky Mercedes-Benz a útočné pušky systému Kalašnikov, které jsou základními služebními zbraněmi. V omezené míře staví i vojenské lodě, a dokonce již dovede svoje výrobky vyvážet,

Transportéry také od ČSSR

Pozemní síly se pořád drží primárně divizní struktury, a tudíž zahrnují především pětici divizí, a to dvě obrněné, dvě mechanizované a jednu výsadkovou. Vedle toho mají šest samostatných brigád a další podpůrné jednotky v síle pluků či praporů. Obrněné síly vlastní zejména asi 570 špičkových ruských tanků T-90SA, kromě kterých je v provozu přes 300 vozidel T-72, zhruba stejný počet T-62 a asi 270 tanků T-55AMV. Průzkum provádějí kolové obrněnce BRDM-2 a AML-60. Alžírsko patří mezi významné uživatele bojových vozidel pěchoty řady BMP, takže provozuje stovku BMP-3 a zhruba 900 starších BMP-1 a BMP-2. Přibližně 300 kusů posledně uvedeného typu odpovídá modernizované verzi BMP-2M s novou věží Běrežok. Pro přepravu pěchoty slouží též tisícovka kolových transportérů, které vedle sovětských BTR-60 a BTR-80 (druhý typ obdržel rakety Kornet) obsahují také 150 čs. vozidel OT-64, francouzské obrněnce Panhard, německá vozidla Fuchs či egyptské transportéry Fahd. Alžířané provozují i zvyšující se počet obrněných automobilů Nimr Ajban, které dodávají Spojené arabské emiráty a kterých má nakonec být až 3000 kusů. Dělostřelectvo zavedlo 54 moderních čínských houfnic PLZ-45 ráže 155 mm, kromě kterých má stará sovětská samohybná děla 2S3 Akacia a 2S1 Gvozdika a téměř čtyři stovky tažených děl ráže 122, 130, 152 či 155 mm. Dělostřelci používají také staré raketomety BM-14, BM-21 a BM-24, ale byly pořízeny i výkonné 300mm raketomety Smerč, čínské 122mm raketomety SR5 a nově i ruské 220mm TOS-1A Solncepok. Vojsko vlastní též přes 330 minometů, kdežto k ničení tanků slouží řízené rakety Kornet, Metis, Konkurs, Fagot, Maljutka, Skif a MILAN a dále bezzákluzová děla. Alžírsko získalo dokonce rovněž špičkové ruské balistické rakety Iskander-E s doletem 280 km. Protivzdušnou obranu vojsk zabezpečují např. 14,5mm kulomety a 23mm kanony, přenosné rakety Strela-2 a QW-2, mobilní komplety Strela-1 a Osa a nově též ruské systémy Pancir-S1.

T-90

Špičková technika z Ruska

Alžírsko se může pochlubit bojovými letadly, která patří mezi nejlepší v severní Africe, a sice ruskými víceúčelovými stroji Suchoj Su-30MKA, kterých získalo 44 kusů. Součástí kontraktu byly i letouny MiG-35, které však byly vráceny do Ruska kvůli nevyhovující kvalitě. Alžírsko tedy v roli stíhaček provozuje pouze starší MiG-29 a MiG-25, kdežto o údery na pozemní cíle se starají tři desítky taktických bombardérů Su-24M/MK. Výcvik pilotů se uskutečňuje mj. na československých letounech Zlín Z-142 (40 kusů) a L-39 Albatros (43 letadel variant C a ZA) a nově byly získány výkonné ruské cvičné stroje Jak-130. Alžírské letectvo patří do nepočetné skupiny afrických zemí, které disponují vzdušnými tankery, neboť vlastní šest ruských letadel Il-78.

Alžírský Iljušin Il-78

Jedenáct technicky příbuzných transportních strojů Il-76 nyní představuje nejvýkonnější techniku alžírského transportního letectva, které ale provozuje též mnoho západních produktů. Používá šestnáct taktických přepravních letounů C-130 Hercules a celkově tři desítky menších letadel, např. CASA C-295M a Beech King Air, zatímco pro dopravu VIP slouží jeden Airbus A340 a pět letounů Gulfstream. Velice silné je rovněž vrtulníkové letectvo, které vlastní třicet bitevníků Mi-24 a nejméně čtrnáct nových Mi-28NE. S alžírskými znaky létají také záchranné helikoptéry Ka-27PS, univerzální AW139, Bell 412EP a Ka-32T, střední transportní Mi-8/17, těžké dopravní Mi-26T s max. nosností 20 tun (14 kusů) a lehké helikoptéry AS 555 Ecureuil, AW119KE Koala a Mi-2. Alžírsko si pořídilo i bezpilotní letouny, mj. čínské CH-3 a CH-4 či licenčně vyráběné stroje firmy Yabhon z Emirátů. Páteř protivzdušné obranu státu představují ruské raketové komplety S-300PMU2. Alžírsko jeví zájem také o nové systémy S-400 Triumf a některé zdroje již hovoří o realizaci kontraktu, ale zatím k tomu zřejmě nedošlo. Sporné jsou i zprávy o dodávkách čínských kompletů HQ-9, avšak nesporné je, že Alžírsko užívá sovětské a ruské systémy Pečora-M, Kub/Kvadrat a Buk-M2E.

Alžírský letoun Suchoj Su-30MKA

Budování silného loďstva

Jako jedna z mála afrických zemí disponuje Alžírsko i ponorkovou flotilou, jež rozhodně není zanedbatelná, neboť se jedná o šest ruských plavidel třídy Kilo, konkrétně o dvě starší Projekt 877EKM a čtyři novější Projekt 636. Druhá zmíněná verze dovede vypouštět též řízené rakety proti námořním či pozemním cílům Club. Dnes nejvýkonnější hladinové lodě reprezentují dvě raketové fregaty třídy Erradii, což je místní jméno německé třídy MEKO A200. Plavidla mají na palubě mj. protilodní střely RBS 15 Mk3 a protivzdušné rakety Umkhonto-IR. Alžírsko má v plánu objednat ještě další dvě lodě. Pod jeho vlajkou se ale plaví také trojice čínských fregat třídy Adhafer, které nesou protilodní střely C-802 a protivzdušné rakety HQ-7; rovněž v jejich případě existuje možnost pořídit si druhou trojici. Výčet fregat doplňují ještě tři staré sovětské protiponorkové lodě třídy Koni, v Alžírsku známé jako třída Mourad Rais. Alžírsko provozuje také sedm raketových korvet, a to tři staré sovětské Nanuchka-II a čtyři nové lodě třídy Djebel Chenoua, které byly postaveny v alžírských loděnicích a které nesou čínské rakety C-802. Pro pobřežní hlídkování se používá rovněž osmnáct člunů (z nich polovina nese protilodní rakety) a Alžírsko vlastní i dvě minolovky El-Kasseh, jež pocházejí z Itálie. Stejná země postavila též velké obojživelné plavidlo Kalaas Beni Abbes (derivát třídy San Giorgio), které může vysadit až 350 vojáků a patnáct tanků a nabízí prostor pro operace pěti vrtulníků. Loďstvo vlastní také šest menších výsadkových plavidel (včetně lodí schopných transportovat tanky) a tři pomocné lodě. Seznam námořních vrtulníků obsahuje celkem deset strojů Super Lynx, tři AW139 a pět AW109. Do struktur alžírského námořnictva patří též prapor námořní pěchoty, útvar pobřežní obrany se sovětskými raketovými komplety 4K51 Rubež a konečně také Pobřežní stráž, jež se chlubí 55 hlídkovými a devíti pomocnými loděmi.

Hadi Mubarek

Soutěž velkých producentů

Předchozí výčet dokazuje, že ve výbavě alžírských ozbrojených sil dominuje sovětská a ruská technika. Moskva tak dlouhodobě reprezentuje největšího dodavatele zbraní pro Alžírsko, což na konci loňského roku potvrdily zprávy, podle nichž severoafrická země uzavřela kontrakt na pořízení celkem 42 ruských letadel, z čehož mají třetinu tvořit stroje 5. generace Suchoj Su-57 PAK FA a zbytek je rovným dílem rozdělen mezi stíhačky Su-35 a stíhací bombardéry Su-34. Oficiální potvrzení z ruské ani alžírské strany však dosud nepadlo a někteří experti tvrdí, že se jedná pouze o součást propagandistického boje se sousedním Marokem. Současně je ale nutno zdůraznit, že podobně skepticky se svého času komentovaly také zprávy, že Alžířané koupí až 300 ruských bojových vozidel podpory tanků BMPT Terminator. Navzdory pochybnostem již realizace tohoto kontraktu začala, jelikož v červnu 2020 se objevily první fotografie z převozu těchto nových obrněnců v Alžírsku. Ruský zbrojní průmysl se ale musí potýkat také s rostoucí konkurencí, protože mezi významné dodavatele se zařadila i Čína. Vedle výše uvedených lodí či dělostřeleckých kompletů lze uvést též čerstvé zprávy, podle nichž se Alžírsko stalo prvním zahraničním uživatelem čínských protitankových raket HJ-12. Svých pozic se ale samozřejmě nevzdávají ani západoevropské země. Velkým úspěchem se může pochlubit Německo, jelikož Alžírsko se rozhodlo zakoupit až 500 kolových obrněných transportérů Boxer, jejichž licenční produkce má začít v letošním roce. Dalším dodavatelem může být Srbsko, neboť dle několika médií existuje kontrakt na padesát kolových samohybných houfnic NORA B-52 ráže 155 mm. Další akvizice čekají námořnictvo, jelikož kromě opcí na německé a čínské fregaty se zvažuje nákup šestice ruských korvet Projekt 20382 Tigr či nových hlídkových lodí. Takové kroky ale jistě vzbudí odpověď Maroka, která pak vyvolá další alžírskou reakci. Západní, ruské i čínské zbrojovky se tedy mohou těšit na další objednávky,

Ruská korveta Soobrazitelny (projekt 20380)

Alžírské polovojenské síly

Do bezpečnostního systému Alžírska patří celá řada různých ozbrojených složek. O pořádek a bezpečnost ve velkých městech se stará policie (oficiálně Síly národní bezpečnosti), která čítá okolo 16 000 osob a podléhá ministerstvu národní bezpečnosti, zatímco menší města a venkov střeží kolem 20 000 příslušníků četnictva. Ti podléhají ministerstvu obrany a disponují dvěma stovkami lehkých obrněnců Panhard a Fahd a dvanácti vrtulníky. Pomoc jim poskytuje zhruba 150 000 osob milice v jednotkách, které si samostatně budují některé vesnice, kmeny či klany. Poslední složka se nazývá Republikánská garda, zahrnuje cca 1200 lidí a podléhá prezidentovi země. Oficiálně se stará zejména o ochranu hlavy státu a vládních budov, vedle čehož se často podílí na přehlídkách, vítání zahraničních návštěv nebo jiných slavnostních událostech. Velmi pestré uniformy gardistů odrážejí barvitou historii státu, ve které se mísí numidské, berberské, arabské a další středomořské tradice. Na historii odkazuje i nejznámější jednotka gardy, a sice formace jízdy, která má pochopitelně hlavně „přehlídkový“ charakter, ovšem navíc se úspěšně účastní mezinárodních jízdních sportovních soutěží.

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Kolektiv: The Military Balance 2020, New York 2020
ATM, Janes.com, Wikipedia.org

Publikace: Extra Válka – Zbraně 10/2020